USA, 2001 - deník

17. 7.
Z Live Oaku na Floridě jsme po nezbytných rozlučkách vyrazili v 10:00 ráno a najeli jsme na mezistátní dálnici č.10. Přejeli jsme Floridu, Aalabamu, Mississippi až do Lousiany. Těsně před posledními turistickými informacemi nám začal vařit náš Oldsmobil z roku 1997 a ke všemu ještě jevila Lucie známky nevolnosti. Po pár zastávkách (vřících) jsme šťastně dorazili do New Orleans (město bylo založeno Francouzi r.1718). Při pokusu o ubytování v prvním lepším hotelu se Lucie pozvracela na parkoviště, a tak jsme kvapně odjeli. Po chvíli nám, ale přálo štěstí. Narazili jsme na vcelku dobrý a levný hotel u centra. Po ubytování si Lucie zdřímla a já jsem zatím opravil našeho Oldu. Po probuzení už bylo vše v pořádku a vyrážíme do Francouzské čtvrti. Začali jsme procházkou po břehu Mississippi (největší řeka sv. Ameriky, dlouhá 6212 km) a potom jsme se už vydali do nočních ulic. Po chvilce bloudění jsme konečně našli nejznámější Bourbon st., kde to opravdu vřelo. To je snad první místo ve státech, kde se pořádně hraje, tančí a paří. Zapadli jsme do první hospody a luštíme jídelníček. Lucie si objednává na svůj lehce podrážděný žaludek místní polévku zelené barvy a neidentifikovatelné chuti. Já ochutnávám aligátoří steaky. Zvláštní chuť, ale žádný zázrak. K tomu všemu nám samozřejmě hraje černošská jazzová kapela, a že to opravdu umí rozbalit. Chvíli posloucháme a měníme lokál. Přesouváme se do baru, kde hraje klasická jižanská kapela s doprovodem na „valchy“. Dokonce, kdo chtěl, mohl si zahrát s nimi. Popíjíme pivo a vychutnáváme atmosféru „jihu“. Po půlnoci se odebíráme lehce v náladě do hotelu. Město je plné černochů podivného vzezření, ale šťastně se dostáváme na náš pokoj a jdeme spát. Ujeli jsme 456 mil a posouváme hodinky o 1hod. dozadu.

18. 7.
Ačkoliv jsme šli spát pozdě, vstáváme v 7:00 a jedeme se ještě jednou projít po břehu Mississippi. Je to opravdu obrovská řeka. Po procházce nasedáme do Oldy a vyrážíme směr Texas. Ještě v Lousiane nám napraskl čelní sklo kamínek, který odlétl od kola jednoho z trucků. V Texasu jsme pro změnu stavěni policii za rychlou jízdu.(Jeli jsme o 30 mil rychleji, než je povoleno, ale naštěstí nás nestihli změřit) Dokonce kvůli nám přejeli nezpevněný pruh dálnice z protisměru. Už jsme mysleli na nejhorší. Vystoupil hromotluk v černých brýlích, odjistil si řemínek na pouzdru pistole a přistoupil k mé straně auta. Vzpomněl jsem si na americké filmy a držel jsem ruce na volantu jak přilepený. Policista otevřel dveře a nechal mě vystoupit. Šli jsme dozadu k policejnímu autu, kde mě legitimovali a prověřili přes centrálu. Pak začal výslech ve smyslu. „Víte, že jste jel rychle?“ „Já jsem nejel rychle“ Policista přešel k Lucii a položil jí stejnou otázku (což jsem se dozvěděl až později) Lucie odpověděla, že neví, protože studovala mapu. Pak, přešel zpátky ke mně. „Ona říkala, že jste jel rychle“. „Ale já jsem nejel rychle“. Opět přešel k Lucii a řekl jí, že jsem se přiznal. Lucie opět odpověděla, že studovala mapu, tudíž neví. Vrátil se zpět. „Takže jste nejel rychle“ „Ne“. „Dobře, držte „70“ a jeďte“. Naskočil jsem do auta a od té doby jsem už nikdy rychlost nepřekročil. Ovšem za pár mil jsme byli potrestáni. Znovu jsme vyvřeli. Zachránil nás až zaměstnanec telefonní společnosti, který nám poskytl vodu do chladiče. Pokračujeme, směr na Dallas. Všude v okolí se kolébají ropná čerpadla a mezi nimi se pasou stáda krav, dokonce jsme viděli i velbloudy. Z Dallasu vidíme jen vzdálené mrakodrapy jinak se ploužíme v zácpě přes různé nadjezdy, podjezdy a otočky. Pro přenocování si vytyčujeme městečko Vermont. Ubytováváme se ve Western motelu s bazénem (39$). Večer jsme ještě společně s třemi Mexikány otestovali teplotu vody. Byla jako „kafe“. Ujeli jsme 725 mil.

19. 7.
Z motelu odjíždíme v 8 ráno. Zastavujeme se ještě v supermarketu, kde kupujeme přípravek na ucpání prasklého chladiče. Texasem je projíždíme. Kromě pár polorozpadlých městeček je všude kolem jen nekonečná prérie. V Novém Mexiku konečně začínají kopečky sice pusté, ale aspoň je to trochu změna. Až po příjezdu do Colorada se krajina náhle změnila a ocitáme se v pohoří Rocky Mountains . V návštěvnickém centru jsme si vzali nějaké brožurky a mapy. Jedeme dál do Colorada Sprigs kde sjíždíme z dálnice a pokračujeme směrem do hor. Cestou jsme se také zastavili v městečku Manitou Sprinks plném krámků s indiánskými suvenýry a hospůdkami. Odpoledne začínáme hledat kemp, ale je složitější, než jsme si mysleli. Po návštěvě pár táborů pro školáky jsme ho nakonec našli. Jmenoval se Lost Burro a noc stála 15$. Stavíme stan (platit chtějí až ráno) a vaříme večeři z vlastních zásob. Když už si myslíme, že nás nemůže nic překvapit narazíme u recepce na medvěda hrabajícího se v odpadcích. Naštěstí se nás lekl víc než mi jeho a zmizel. V tom nám padl pohled na nástěnku, kde jsme si přečetli první varování s „medvědími instrukcemi“.“Co dělat, když narazíte na medvěda“ Tento plakát se stal po celé cestě napříč USA nedílnou součástí každého kempu. Ale i po tomto šoku zažíváme překvapivě klidnou noc. Ujeli jsme 548 mil.

20. 7.
Ráno jsme po snídani ometli medvědí tlapy z našeho auta a po zjištění, že máme kemp zadarmo (i v 10:00 na recepci nikdo nebyl, ačkoli provozní hodiny byli od 7:30, a nás přece jen trošku tlačil čas) odjíždíme směr NP Rocky Moutain. Asi po hodině jízdy asfaltová silnice náhle končí a ocitáme se na neudržované „roletě“ pro terénní vozidla. Museli jsme tak chtě, nechtě vyzkoušet kvality našeho Oldy. Dělal, co mohl, ale evidentně se mu nechtělo. Odměnou však byla projížďka krásným kaňonem s divokou řekou. Jak asfaltka zmizela, tak se taky objevila. V městečku Ewergreen (opravdu je celé zelené) jsme vyměnili olej v motoru a nechali vyvolat dosud nafocené negativy. Dále pak pokračujeme do East Parku. Procházíme pár obchůdků. V jednom z nich si kupuji filtr na svůj foťák, ale co nás úplně vyvedlo z míry, bylo stádo jelenů pasoucích se na kruhovém objezdu nejrušnější křižovatky města. Zřejmě taková mimoparková „brigádička“ pro pobavení turistů. V pět hodin projíždíme bránou parku, kde také kupujeme permanentku pro všechny NP v celých státech (50$). Platí vždy pro jedno auto a jeho posádku. Na první vyhlídce asi 3200 m.n.m se nám Olda poněkud zadýchal a museli jsme 15 minut čekat, něž opět popadl dech, ale nebyli jsme jediní. Dále pokračujeme přes krásné vyhlídky a sedla ve výšce i 3600 m.n.m.. Kromě krásné přírody míjíme i stáda pasoucích se jelenů vapiti (Cervus elaphus canadiensis). Opravdu se bylo na co dívat. Tvrdý závěr dne nastal v okamžiku, kdy jsme hledali volné místo v kempu. Při prvním pokusu nás 10 minut po postavení stanu vyhodila starší dáma. Argument byl bohužel jasný. Měla místo už předplaceno. Až pozdě v noci stavíme stan v soukromém kempu (20$), ale i tam se nás snažili vyhostit. Nedali jsme se. Po krátké konverzaci se sousedkou, mino jiné Ruskou z Moskvy, současně žijící v Denveru, vaříme večeři a uleháme k spánku. Ujeli jsme 240 mil.

21. 7.
Ráno rychle balíme a vyjíždíme do nejvyššího sedla okružní silnice, odkud jsme si vyšlápli na blízký vrchol ve výšce 3659 m.n.m.. Hodně fotíme, je tu krásný výhled na okolní kopce. Cestou zpět k tábořišti debatujeme o odpoledním výšlapu. Zastavujeme na rozvodí Atlantiku a Pacifiku. Necháváme tu Oldu a podnikáme malou procházku kolem dvou jezer. U jednoho z nich obědváme a rozhodneme se pro 12 km dlouhou túru k městu „duchů“ Lulu City. Trasa vede kolem řeky Colorádo (délka toku 1450 km), ale jde teď spíše o říčku, než veletok. Cestou pořizujeme neuvěřitelné záběry fauny, včetně samice losa evropského (Alces alces) s mládětem. Ještě, že jsme měli “dlouhé sklo“. Jde přece jen o obrovské zvíře. Lulu City je bývalé zlatokopecké městečko. Které stejně rychle vzniklo, jako zaniklo podle množství výskytu drahocenného kovu. Našli jsme tu pár opuštěných a pobořených srubů a hospodářských stavení. Chvilku jsme zkoušeli rýžovat zlato, ale „zlatá horečka“ nás nedostala. O půl čtvrté opouštíme park a pokračujeme směrem k Masa Verde v Utahu. Zastavujeme jen v městě Grand Lake. Máme problém zaparkovat, ale nakonec našeho obra přece jen upíchneme. Jak je již z názvu patrné nachází se město u velkého jezera, ale je zde na nás příliš mnoho turistů a hluku z motorů vodních i silničních skútrů. Projdeme se jen po nábřeží a jedeme dál. Škoda, je tu moc krásně. V osm hodin táboříme v kempu Garfield u městečka Monarch (9$). Vaříme skvělý lunchmeat na grilu, dopisujeme deník a jdeme spát. Ujeli jsme 239 mil.

22. 7.
Při snídani jsem se pokoušel zapálit les a okolí mým novým benzínovým vařičem, ale po přečtení návodu už vše funguje jak má. Kemp opouštíme v 8:00 a pokračujeme podle plánu. Projíždíme krajinou, kde se střídají prérie, jezera a vše je v dálce lemováno štíty hor. Místy stoupáme až do výšky okolo 3000 m.n.m. a jsou tu četná zimní horská střediska. V poledne se stavujeme v Montrose ve Wall-Martu na kafe a doplňujeme potraviny. Kousek za městem jsme navštívili malé indiánské muzeum Utahů, které nás mile překvapilo fotografiemi Indiánů a sbírkou korálky vyšívaných kožených oděvů. Dokonce jsme se také seznámili s „¨Medvědím“ tancem, který jsme si mohli pomocí tradičních hudebních nástrojů i vyzkoušet. Okolo páté se už ubytováváme v NP Mesa Verde (20$). Rychle stavíme stan a s mapkou odjíždíme do skal s vyhlídkami na 800 let stará puebla přilepená na okrajích hlubokých kaňonů. Na náhorní plošině na kaňonem jsou odkryté vykopávky tzv. kiv, kruhových stavení s komínovým ohništěm z doby 550-750 let našeho letopočtu. Krajina v okolí je vyprahlá, místy i vyhořelá. Rostou tu jen nízké keře a stromy, ale i přesto pozorujeme na sklonku dne překrásný západ slunce, který skrz pahýly ohořelých stromů vypadá dosti bizardně. Večer trávíme u stanu. Na ohni vaříme večeři. Je celkem chladno a dřeva málo, tak jsme za chvilku zalezlí ve spacácích a usínáme. Ujeli jsme 405 mil.

23. 7.
Po překvapivě chladné noci se vracíme zpět do skal. V informačním centru kupujeme vstupenky do puebla Long Hause a čas do prohlídky trávíme objížděním vykopávek starých obydlí a vyhlídek do kaňonů na puebla. Na začátku exkurze nás, ale čekal šok. Byli jsme donuceni nasednout do vláčku, který nás spolu s ostatními turisty zavezl na kraj kaňonu. Sestup vedl ranger a nebyl nijak náročný, jinak by tam samozřejmě Amíci nešli. Ovšem stálo to za přemáhání. Měli jsme dostatek času vše si pořádně prohlédnout, prozkoumat a nafotit. Součástí byl i výklad v angličtině. Stavby byly, asi pro svou nedostupnost, slušně zachovalé. První zprávy jsou z 19. století a už tehdy byly delší dobu opuštěné. Staří Utahové tvrdili, že jejich dědové říkali, že tam někde v horách žili lidé. Proč je opustili, je zatím hádankou, ale vědci určují za jeden z důvodů nedostatek vody. Cestou nahoru obdivujeme keře juky (Yucca), kterou hojně využívali Indiáni, jak k jídlu a výrobě alkoholu tak i pro přípravu rohoží. Pak už nás vláček dovezl zpět k autu. V návštěvnickém centru jsme si prohlédli expozici z historie „Lidí z puebel“, jak je Američani nazývají. Před odjezdem z parku stačíme ještě sestoupit do jednoho z kaňonů. Park opouštíme v pět hodin. V městečku Cortéz doplňujeme benzín, led a zaháníme hlad u Mc Donalda. Další cesta vede přes rezervaci Utahů. Mimochodem. Indiánská rezervace se pozná podle toho, že je tam jen písek a kamení, ale žít se tam nedá. Pokračujeme přes Utah do Arizony, kde najíždíme na „monumentální„ silnici č. 163. a už se před námi rýsují překrásné červené skály jako v reklamách na jedny nejmenované cigarety. Začíná se chýlit večer a je na čase najít kemp. Vybrali jsme si Gooseneck, který je uprostřed monumentů. Ovšem, nějak se nám to nezdá. Cedule nás posílají kamsi do pustiny. Najednou dojíždíme na plácek, kde silnice končí. Všude dokola je meandrující řekou vyhlouben obrovský kaňon. „Vítejte na konci světa“ v kempu Gooseneck (0$). Jsme tady úplně sami jen s hejnem krkavců. Zatím nejsilnější zážitek z cesty. Ujeli jsme 176 mil.

24. 7.
V noci jsme se moc nevyspali. Budily nás poryvy větru, které nám lomcovaly se stanem. Při balení k nám přišli dva kluci z Čech. Byli v USA na konferenci a prodloužili si pobyt o týdenní cestu. Poznali nás jednoduše. V táborové knize si přečetli, že zde přespali Češi, no a nikdo jiný tady přece nebyl. Chvilku jsme pokecali a dostali jsme cenné rady pro výstup na Mt. Whitney, vč. popisu trasy. Začíná pršet, a tak nám nezbyde nic jiného než nasednout do aut a pokračovat dále přes Monument Valley. Kousek od Tuba City zastavujeme u stánku, kde si Lucie u Indiánky kupuje sypaný obrázek s indiánskými motivy a stříbrné náušnice s flétnistou. Já vyhlížím svoje vytoužené chrastítko, ale marně. Další zastávka je u Marble Canyonu s tmavě zelenou vodou. Konečně se i vyčasilo. Ale to už se blížíme k největšímu lákadlu z celé Arizony, Grand Canyonu. Těsně před parkem vjíždíme do prvního kempu, ale je všude plno. K tomu všemu nám zase chcíplo auto a nejde nastartovat. Nechávám Oldu odpočinout a vydávám se obhlídnout okolí. Lucie zůstává v autě a dopisuje deník. V tom se z ničeho nic auto rozjede a naráží do mladé břízky. PRVNÍ BOURAČKA! Naštěstí nedošlo k žádným škodám jak na autě, tak na stromu. S pomocí jednoho turisty Oldu nastartujeme a jedeme zkusit štěstí do parku. Zastavujeme na parkovišti a jdeme se projít k vyhlídkám. Pohled předčil naše očekávání. Ne nadarmo se mu říká GRAND CANYON (je hluboký až 1800m). Na stanici Rangerů vyřizujeme formality pro zítřejší sestup na dno k řece Colorado, a protože jsou všechny kempy plné, nabíráme vodu a led a jedeme se utábořit do lesa mimo území národního parku. Ujeli jsme 296 mil a posouváme čas o hodinu zpět.

25. 7.
Celou noc pršelo. Vstáváme v 6:00, protože o hodinu později už chceme vyrazit dolů. Čeká nás 14,2 mil (22,8 km) dlouhá cesta do kempu u řeky Colorado (20$) ze severní strany. Na stanici nás varovali před teplotami, až 40 stupňů C. Zatím máme štěstí, je pod mrakem, ale netrvá to dlouho a štěstěna se odklonila. V jednom místě, při kochání se krajinou zakopávám a po hlavě padám ze srázu. Naštěstí jsem se batohem zachytil o keř, ale odnesl jsem to vykloubeným ramenem. Ještě ve svislé poloze si rameno nahazuji a Lucie mne statečně vytahuje zpět na pěšinu. Zranění se nezdá byt nijak vážné a tak pokračujeme dál podle plánu. V půli cesty se strhává průtrž mračen, kterou přečkáváme pod převisem a nucenou přestávku využíváme k obědu. Po hodině a půl opět pokračujeme v sestupu dolů. Krajina je divoká a působí nepřístupně. Půda je kamenitá a i po dešti vyprahlá. Z rostlin míjíme jen opuncie (Opuntia), agáve (Agave) a nízké křoviny. Problém je i s vodou. Na celé trase je jen jeden zdroj a spotřeba je opravdu velká. Tak i na dvoudenní túru máme celkem těžké batohy. Do kempu přicházíme okolo třetí a máme za sebou osmi hodinový pochod. Počasí se umoudřilo a opět máme nad hlavou modrou oblohu. Stavíme stan a vaříme večeři. Lucie si slastně máchá nohy v jednom z přítoků Coloráda. A potom ji už konečně spatříme. Řeku, která vyhloubila jeden z největších kaňonů světa. Chvilku posedáváme na břehu a samozřejmě fotíme. Protože je i večer teplota je jak v poledne. Spíme jen na spacácích, ale i přesto nemůžeme dlouho usnout. Na konec však vítězí únava nad vedrem a přichází spánek. Ujeli jsme 15 mil a ušli 14,2 mil.

26. 7.
Už v pět hodin jsme na nohou, balíme, nabíráme vodu a v šest jsme na cestě. Lucie je celá dřevěná a bolí ji snad všechny svaly. Tvrdím, že to rozchodí, ale moc mi nevěří. Máme před sebou stejnou cestu jako včera jen s tím rozdílem, že je celou dobu do kopce. A ještě k tomu pěkně připaluje. U našeho převisu, který je nedaleko tábora Cottonwood (tam táboří ti chytřejší, co to jdou tři nebo čtyři dny) obědváme a trošku si zdřímnem. Stoupání je nekonečné. Je strašné vedro, každou chvíli se vydýcháváme a proti včerejšku i hodně pijeme. Závěrečné dvě míle jsou dost i pro mě. Snažím se pít iontové nápoje, ale není mi po nich moc dobře od žaludku. Prudké stoupání dělá svoje. I s teleskopickými holemi je to pořádná makačka. Konečně jsme u auta. Vrhám se do naší cestovní ledničky a hltám konzervovaný ovocný kompot. Lucie mi jde v patách. Máme za sebou dvanáctihodinový výstup a jsme totálně promočení potem a zničení. Překonali jsme převýšení 1780 metrů!!! Představa stavění stanu a bez sprchy zalézt do spacáků nás děsí, proto vyrážíme ve směru naší další cesty do nejbližšího motelu. Zastavujeme u Ship Dock motelu ve Fredonoii (32$) a vychutnáváme komfort civilizace. Hned po sprše usínáme. Ujeli jsme 73 mil a ušli 14,2 mil.

27. 7.
Po probuzení si připadáme, jako by v pokoji vybuchla bomba. Hromady propocených svršků a vybavení se válí snad všude. Údržba výstroje a výzbroje nám zabere skoro celé dopoledne. Z motelu si ještě sedm mil „odskočíme“ do Utahu se najíst a vyprat svršky, a už už uháníme po dálnici směr Las Vegas v Nevadě. Již kolem třetí odpoledne se ubytováváme v hotelu Ogden Hause (22$). Nejprve projíždíme Las Vegas bulvár autem. V centru je značný provoz a bez klimatizace bychom to asi nepřežili. Míjíme malé svatební kaple (v jedné dokonce můžete mít svatbu i s Elvisem) a už se před námi vynořují luxusní hotely a kasina. Chvilku nasáváme atmosféru Paříže pod Eifelovkou, o sto metrů dál jsou z nás hrdí Benátčané. Kousek za hotelem Excaliber ve tvaru hradu u velké pyramidy otáčím Oldu a jedeme zpět do hotelu, kde vybalujeme věci a chystáme se na „noční život“. Teprve noční Las Vegas má to pravé kouzlo. Všechno svítí a bliká, hraje hudba, všude je plno popíjejících lidí a oproti jiným americkým městům dokonce chodí i pěšky. Nejprve se zastavujme u hotelu Treasure Island, před kterým proti sobě bojují dvě staré plachetnice v životní velikosti. Jsou slyšet výstřely děl, z lodí se valí oblaky kouře, námořníci padají z ráhnoví do vody. Piráti nakonec přece jen vítězí a obchodní loď se potápí i s kapitánem. Dále pokračujeme přes hrající fontánu, ostrov se soptící sopkou, řecké paláce až celý uchození večeříme v Surf bufetu. Zaplatí se paušální poplatek (6-8$) a můžete sníst a vypít co hrdlo ráčí. Pro dnešek toho hluku a lidí úplně stačilo. Cestou zpět ještě zdarma mailujeme domů z místní knihovny a jdeme si lehnout. Ujeli jsme 230 mil.

28. 7.
Válíme se až do jedné hodiny. Konečně jsme se pořádně vyspali a odpočinuli si, i když Lucie má stále problémy i s obyčejnou chůzí. Do ulic Las Vegas vyrážíme okolo čtvrté. Nejprve objíždíme celý Las Vegas bulvár autem a fotíme. Nakonec parkujeme kousek od centra a pokračujeme pěšky. K večeři se zastavujeme u „Pirátů“ na bufet. Byl skvělý, dokonce jsme si dali i čerstvé jahody. Couráme po kasinech a Lucie zjišťuje podrobnosti o představení Lord of the dance v casinu New York. Bohužel začalo před hodinou a je vyprodáno. Škoda. Jedeme dál po jezdícím chodníku do Excalibru a vyměňujeme 20$ za žetony. Usedáme k ruletě, tváříme se drsně. Hra začíná. Po chvilce jsme 10$ v plusu, ale záhy se karta otáčí a naše dvacka je v …. Přesouváme se do Luxoru ve tvaru pyramidy. Chvilku sledujeme hru u rulety a utěšujeme se, že oproti tomu co právě prohrává jeden z hráčů je naše dvacka drobák. Občas kolem nás projde Faraon s chotí. Atmosféra starého Egypta je tu navozena opravdu mistrně. Okolo půlnoci se pomalu odebíráme k autu a jedeme spát do hotelu. Ujeli jsme 10 mil.

29. 7.
Dopoledne balíme a jedeme po dálnici do Utahu. Ještě v Nevadě se zastavujeme na jídlo a vybíráme nějaké peníze. Na hranicích opět měníme čas, tentokrát o hodinu dopředu. Je v tom už docela chaos. Na cestě pouští se fotíme u známého Joshua tree, podle kterého je pojmenované i jedno album U2 z r. 1987. K zastavení nás donutí i jeden obchod s indiánským zbožím, který nás zaujal dobovou architekturou, včetně budovy salonu a věznice. Já si konečně kupuji svoje vytoužené chrastítko. Odtud je to už jen kousek do NP Zion. Bránu parku projíždíme okolo čtvrté hodiny a stan stavíme v South camground (14$). První seznámení se s parkem provedeme prostřednictvím našeho Oldy. Vybíráme si severní trasu s dlouhým tunelem. Okolní skály mají převážně růžovou barvu a jako by byly polity krémovou polevou. Střídá se vanilka s čokoládou. Po cestě zpět zjišťujeme ve vesnici u vjezdu do parku otevírací dobu knihovny pro zítřejší mailování. V návštěvnickém centru plánujeme trasu na zítřek a mimo jiné se z pohlednic dozvídáme, jak vypadala Kalamity Jane. Také zajímavá informace. V kempu dopisujeme deník a vaříme večeři, na kterou dostala chuť i jelení rodinka a nechtěli si nechat vymluvit, že by jim to opravdu nechutnalo. Večer trávíme rozhovorem s osmičlennou skupinou z Čech, která se utábořila přes cestu a jdeme spát. Najeli jsme 194 mil.

30. 7.
U informačního centra nasedáme na shuttel (místí doprava zdarma) a necháme se zavést k výchozímu bodu Observation Poit Trailu, Weeping Rock. Začínáme prudkým stoupáním stěnou, kde nás míjí tři Češi ze včerejška. Nasazují prudké tempo a mizí v dáli. Později je ovšem doháníme, protože se zakecali s dalšími našimi krajankami, Evou a Alenou, které půl roku pracovaly v restauraci ve státě New York a domů odlétají dva dny po nás. Připojujeme se k nim a cesta dlouhá pět hodin ubíhá rychleji. Společně se proplétáme úzkými soutěskami a kaňony růžové barvy. Je slyšet jen cvakání fotoaparátů. Po necelých dvou a půl hodinách jsme se konečně vyšplhali na vyhlídku Observation Point ve výšce 1983 m.n.m. Je odtud krásný výhled do okolí. Chvilku posedíme a po vzájemné ochutnávce našich zásob začínáme sestup dolů. Cestou celkem úspěšně lákám holky do Nepálu. Ve čtyři odpoledne ještě stíháme internet a z pošty posíláme pozdravy z Las Vegas. Ve vedlejším obchůdku neodoláme hlasu našich mlsných jazíčků. Lucie si kupuje brambůrky a já skoro litrový Budvaiser. Vypil jsem ho ještě před večeří a trošku mě to rozkecalo. Odnesly to čtyři Švýcarky z vedlejšího stanu. Spát jdeme až pozdě v noci. Ujeli jsme 6 mil a ušli 8 mil.

31. 7.
Dnes máme v plánu tůru řekou Nord Virgin River sevřenou v soutěsce. Jsme jen v sandálech a do studené vody se nám moc nechce, ale přece jen se přemáháme a statečně vyrážíme do chladivých vod. Voda je krásně průzračná, ledově studená a občas sahá až po stehna. Stěny kolem jsou skoro kolmé a soutěska se neustále zužuje. Po dvou hodinách jsme se probrodili k soutoku s menší říčkou z pravé strany. Tekla soutěskou ještě užší a s ještě kolmějšími a vyššími stěnami. Zvědavost nám nedala a vykročili jsme do neznáma. Nebyli jsme sami, připojili se k nám i tři americké mamky a jedna rodinka. Vše probíhalo hladce, až k prvnímu vodopádu. Nejprve se pokusila o výstup jedna mamka. Neúspěšně. Následoval tatík a značně navlhčen zdolává překážku levou cestou. Největší šou začíná v okamžiku, kdy se odvážná mamka za asistence taťky pokouší o druhý pokus. Nemohl jsem se na to dívat a začal jsem asistovat. Výsledek celé akce byl ten, že mamka se taky lehce navlhčila, já si pořádně prohmatal americký „zadeček“ a ostatní se uváleli smíchy. Nakonec jsem vylezl vodopád i já a s pomocí tatíka jme vytáhli ostatní účastníky „expedice“. A můžeme pokračovat dál. Za první zatáčkou přicházíme ještě k většímu vodopádu. Amíci to vzdávají hned. My chvilku zvažujeme pro a proti, ale nakonec také obracíme a vracíme se stejnou cestou zpět. U „veselého“ vodopádu si jen Lucie lehce namáčí prdelku. Při zpáteční cestě občas do soutěsky zasvitlo i sluníčko a ani voda se už nezdála tak studená. Vše probíhá hladce. Ke konci je ale, v řece přece jen už hodně lidí. Ještě, že jsme si přivstali. V kempu sušíme věci a odjíždíme směr NP Bryce Canoyn. Zastavujeme však jen u vyhlídek na žlutorudá skalní města a věže. Jedeme dále k NP Capital Rief, kde chceme přespat. Cestou se zastavujeme na sendvič v restauraci u benzínky. Za soumraku vjíždíme do parku. Zde jsou zase skály temně rudé a v zapadajícím slunci vypadají velmi působivě. Nacházíme kemp, (10$) malý a bez sprch. Jsme rozhodnuti neplatit. Stavíme stan a jdeme spát. Ujeli jsme 232 mil a ušli 6 mil.

1. 8.
Balíme rychle stan a prcháme z kempu před ranní kontrolou. Nabíráme směr NP Arches. Cesta vede vyprahlou pustinou, kde řidič nemusí hodiny pohnout volantem. V deset hodin snídáme na odpočívadle u dálnice čínskou polívku a o hodinu později projíždíme branami parku. Prohlížíme si návštěvnické centrum a vyrážíme na okružní jízdu. Všude se tyčí bizardní červené skály fantastických tvarů. Zastavujeme u skupiny skal s obrovskými okny. Venku je strašné vedro a vítr nám fouká do očí červený písek, ale i přes to se jdeme projít do skal. Chvíli prolézáme různými okny a průlezy. Je odtud vidět hodně horolezců. I když se jim divím, že se jim chce v tom žáru ještě plahočit ve stěně. Nasedáme opět do auta a zapínáme klimatizaci. Zbytek parku jen projíždíme autem a fotografujeme. Nakonec podnikáme ještě malý výstup k nejfotografovanějšímu monumentu Delicate Arch. Fotíme s „dlouhým sklem“ a rychle zpátky do auta. Při odjezdu z parku se rozhodneme odbočit z trasy do města Moab, kde obědváme a posíláme pár pohledů. Náš další cíl je Salt Lake City. Hlavního města státu Utah, které bude dějištěm zimní olympiády pro rok 2001. Zdrží nás jen zastávka v supermarketu, kde doplňujeme zásoby potravin. Salt Lake City projíždíme za soumraku. Spát chceme v kempu v Ogdenu, ale ráno se sem ještě vrátíme. Kousek před Ogdenem poslechneme ukazatel a vjíždíme do obrovského kempu. Kancelář je už zavřená, a tak projíždíme otevřenou bránou dovnitř. Na volném místě stavíme stan. Následuje lehká večeře, hygiena a jdeme spát. Ujeli jsme 344 mil.

2. 8.
Po snídani balíme stan a odjíždíme zpět do Salt Lake City. V půli cesty jsme si uvědomili, že jsme neplatili kemp. Co se dá dělat, osud. Vracet se už nebudeme. Chvilku bloudíme městem a konečně nacházíme volné místo na zaparkování. Nejprve se jdeme podívat do zahrad chrámu na Tempel Squer. Vstupujeme i dovnitř. Vše je nové, moderní a chrám samotný je postaven jako pseudogotická stavba. Salt Lake City patří Mormonům. Náboženské sektě založené v první polovině 19. století tolerující i mnohoženství. Liší se od ostatních svým oděvem i chováním. Funguje u nich velká soudržnost a tím si získali i značné bohatství. Svědčí o tom krásné a čisté hlavní město vybudované, dá se říci v pustině u slaného jezera obklopeného horami. Po návštěvě chrámu couráme městem a sledujeme čilý ruch při přípravách na olympiádu. Míjíme četné pomníky prvním Mormonským pionýrům. Občas nakoukneme i do některého z obchodů. Návštěvu S.L.City zakončujeme posezením v jednom klubu, kde zaháníme žízeň. Na to, že jsou dvě hodiny, je tu docela živo. Ještě posíláme nějaké pohledy, a už uháníme směr NP Grand Teton. Cestou stačíme zahlédnout i velké slané jezero a už šplháme do hor. U krásného jezera Bear Lake překračujeme hranice státu Wioming. A za městem Etna, a to už jsme projeli Paris a Geneve, zabočujeme na prašnou cestu do kempu u řeky Salt River (zdarma). Stavíme stan, večeříme a jdeme spát. Ujeli jsme 259 mil.

3. 8.
Je trošku chladné ráno a je lehce zataženo. Nabíráme směr Jackson Hole. Pěkné horské městečko. Po příjezdu zastavujeme na parkovišti nedaleko centra a procházíme se nespočetným množstvím obchodů se sportovním vybavením. Samozřejmě neodolám a kupuji Gore-texovou bundu za příznivou cenu. Lucie mně následuje a má bundu na prkno Burton za cenu dá se říci směšnou. Akorát včas. Strhává se déšť a nevypadá to jako přeháňka. V pět hodin odjíždíme do NP Grant Teton. Bereme stopaře, a po chvilce už se před námi rýsují štíty hor. Na to jsem čekal celou cestu. Do parku vjíždíme jižní branou a sháníme se po volném místě v kempu. V prvním je plno, ale rezervujeme si místo na zítra. Štěstí máme až na třetí pokus (12$). Stavíme stan a jedeme navštívit velké informační centrum s pěkným indiánským muzeem. Plánujeme také zítřejší seznamovací procházku a turu na dva dny s přenocováním v horách. Nocleh si musíme potvrdit na stanici správy parku. Je sice zdarma, ale registrace je povinná. K večeři vaříme moučné placky s česnekem a zapíjíme „skvělým“ pivem. Ujeli jsme 146 mil.

4. 8.
Probouzíme se do chladného rána, sušíme stan a snídáme dokonce i kakao. U mapy ještě jednou probíráme dnešní program. Nejprve podnikáme asi dvou kilometrovou procházku na vyhlídku a potom přejíždíme k Jenny Lake. Chceme zkontrolovat naše místo, které jsme si včera zamluvili. Bohužel zjišťujeme, že je obsazené. S horkou hlavou vtrhneme do stanice rangerů a stěžujeme si. Rangerka někam zavolá a pošle nás zpět do kempu. Mezitím jsme se rozhodli, že budeme chtít vrátit peníze a vyřídíme si povolení přespat v horách na trase našeho zítřejšího treku. Peníze zpět dostat nemůžeme a je nám nabídnuto náhradní ubytování asi 20 mil odtud. Samozřejmě nesouhlasíme a požadujeme vrácení peněz. Přijíždí další ranger a něco nám strašně složitě vysvětluje. Nerozumíme tomu ani hlavu ani patu. Dále přijíždí ostraha parku. Po chvilce vysvětlování si bere první rangerku stranou a o něčem diskutují. Výsledkem je návrh, přespat na místě určeném cyklistům ve stejném kempu, ale musíme si nechat auto na parkovišti vzdáleném asi pět minut pěšky. Souhlasíme a jdeme stavět stan. Odpoledne se jdeme projít k jezeru. Je vněm krásně čistá voda, ale na koupání je přece jen moc studená. Dají se tu půjčit i lodičky ale museli bychom dlouho čekat, než na nás přijde řada, a taky už máme trošku hlad. Vracíme se zpět ke stanu a vaříme. Po jídle se ještě jednou procházíme po břehu jezera. Má tady být údajně lezecká stěna. Nic jsme nenašli a k tomu jsem dostal strašnou chuť na pivo. Vracíme se pomalu do kempu, ale krámek je už zavřený. Lucie navrhuje zajet do vedlejšího tábora, kde je otevřeno do desíti, s tím že bude řídit. Samozřejmě souhlasím. Za patnáct minut si už pochutnávám na místním pivečku. I Lucie je odměněna. Popíjí si svou vysněnou ledovou kávu. Kolem jedenácté přejíždíme zpět ke stanu a jdeme spát. Ujeli jsme 45 mil a ušli 5 mil.

5. 8.
Budíček je v šest nula, nula. Vítá nás dosti chladné ráno po propršené noci a tak horký čaj přijde opravdu vhod. Vyrážíme na trek. Obcházíme jezero zprava a začínáme stoupat okolo horského potůčku do sedla. Děláme hodně zastávek a kocháme se výhledy na Jenny Lake a okolí. Dnes chceme spát u jezírka Holly Lake. Došli jsme akorát k večeři, hned po postavení stanu začínáme vařit. Táboříme úplně sami na malé loučce u jezírka s vyhlídkou na okolní štíty hor. Ležíme na karimatkách a nic se nám nechce. Po chvilce přece jen vstávám a přesně podle medvědích instrukcí věším veškeré jídlo a hygienické potřeby na strom. Není to tak lehké jako na videokazetě v návštěvnickém centru a myslím, že už jsme stejně všechny medvědy odehnali. Lucie svým smíchem a já pár jadrnými nadávkami, když mi plný obal od stanu spadl málem na hlavu. Po kulturní vložce se jdeme projít k Holly Lake, které je o pár desítek metrů výš. Voda je překvapivě teplá, ale i tak si namáčíme jen nohy (zas tak teplá nabyla). Tím také končí veškerá hygiena pro dnešní den. Po návratu ke stanu už jen sledujeme vystoupení místních zemních veverek (čipmunkové) a uleháme k spánku. Ušli jsme 8 mil.

6. 8.
Vstáváme do krásného rána. Protože je Lucii trošku zle, balím stan, připravuji snídani a vařím čaj po kterém se už cítí lépe a tak můžeme vyrazit. Nejprve jdeme kolem Holly Lake a hned za ním začínáme stoupat přes občasná sněhová pole do sedla. Máme před sebou krásné výhledy na ledovcová jezírka. Ze sedla šplháme bez věcí na nejvyšší bod výpravy, horu vysokou 3386 m.n.m.. Kde při malé pauze doplňujeme energii v podobě malé svačinky. Z vrcholu začínáme sestupovat na druhou stranu k jezeru Solitude. Na břehu jezera usedáme na balvan a obědváme. Idylka jako z pohlednic. Od jezera Solitude už vede pohodlná pěšinka až k Janny Lake. Cestou pozorujeme letce na padácích a o chvilku později potkáváme dva Čechy, kteří jdou stejnou trasu jako my, ale v protisměru. Ještě malá zastávka u vodopádu a kousek dál se naloďujeme na trajekt, kterým pohodlně přeplouváme jezero až do našeho kempu. Nevynecháme zastávku na pivo a čokoládové mléko. Kdo měl co, se nemusím rozepisovat. V táboře nasedáme do auta a jedeme vyprat a vysprchovat se do kempu, kde jsme spali předevčírem. Čekání vyplňujeme dopisováním deníku a doplňováním tekutin. Po očistě se jdeme ubytovat do spacáků a téměř okamžitě usínáme. Ujeli jsme 23 mil a ušli 12 mil.

7. 8.
Opět brzký budíček v šest hodin. Balíme a odjíždíme směr NP Yelloustone (první národní park na světě, založen r. 1872), kde se už o půl deváté ubytováváme v kempu v Canoyn Village (16,22 $). Nejprve navštěvujeme malé muzeum věnované bizonům v informačním centru. Některé fotografie jsou skutečně otřesné. Hromady bizoních lebek s hrdými lovci. Následuje krátký film, který zachycuje momenty, kdy nám lidem to bizoni pěkně vrací. Začínáme z nich mít opravdu respekt. Na konci expozice jsme svědky pasování jednoho malého kluka na „Mladého rangera“. Všichni jsme si zatleskali. V obchodě se suvenýry potkáváme Patrika z Vyškova, který je tu na brigádě. Je na něm vidět radost, že si může s někým konečně promluvit i česky. I když Čechů tady prý potkal už hodně. Okolo poledne se vydáváme projet jižní okruh parkem. Zastavujeme u bahenních sopek a jezer s gejzíry a obdivujeme barevnost usazených minerálů. Je to celkem zajímavé, ale trošku to tu smrdí. Přes bažiny vedou dřevěné chodníky s cedulkami, že šlápnutí mimo může ohrozit i život. Při jedné ze zastávek nám začal opět stávkovat náš Olda. Asi mu zdejší vzduch nedělá dobře. Ale po chvilce si dal říct a přejíždíme k největšímu gejzíru v parku, který stříká v pravidelných intervalech. Čeká tady už celkem hodně lidí, zřejmě jsme se trefili. Byla to zajímavá podívaná, i když je škoda, že made in USA. V jednom z obchůdků kupujeme sušené bizoní maso. Není to žádná sláva, ale za zkoušku to stojí. Za Yelloustoun Lake začínají rozlehlé louky, kterými protéká Yelloustoune River. Pasou se tu stáda bizonů amerických (Bison bison). Je to nádhera, zastavujeme a fotíme. Je až neuvěřitelné, že můžeme tohle vše vidět na vlastní oči. V jednom místě přechází cestu a dostávají se i docela nebezpečně blízko. Když už ale, jeden obrovský samec začne nervózně funět, přestává byt čas na hrdinství. Nasedáme a mizíme. Cestou se nám naskytne ještě pohled na malou skupinku těchto obrovských zvířat brodící se přes řeku. Fotíme dlouhým sklem. Škoda, že už není ideální světlo. V táboře vaříme večeři a usínáme plni dojmů. Najeli jsme 181 mil.

8. 8.
Je tu docela dost Čechů. Večer jsem se šel umýt a ke stanu jsem se vrátil až za dobrou hodinu. Potkal jsem český zájezd. Dnes ráno totéž zažila i Lucie. Dopoledne jsme se jeli podívat na Grand Canoyon of Yelloustone, kterým protéká řeka Yelloustone River s dvěma vodopády. K oběma později sestupujeme. Stěny jsou pestrobarevně zbarveny různými minerály od žluté přes červenou až do oranžova a občas zahlédneme i stoupat oblaka dýmu. Dále pokračujeme naši auto-prohlídku parkem severním okruhem. Krajina je zde hornatější, ale lesy jsou hodně poničeny četnými požáry. Zastavujeme se až v Mammut Spring, kde si procházíme vyhlášené terasovité, travertinové minerální bazény, které jsou vidět pouze tady a v Turecku. NP Yelloustone opouštíme směr Montana. Cestou večeříme u Burger Kinga, kde zjišťujeme, že v Montaně se neplatí taxa (DPH). Asi si zde vybavíme pár nákupů. Stan stavíme v National Forestu u města Anakonda, kde je táboření povoleno zdarma. Najeli jsme 315 mil.

9. 8.
Přesouvací den. Hygienu a snídani odbýváme na odpočívadle. Další zastávka je ve městě Missoula, kde odbýváme slibované nákupy, e-mail v knihovně a oběd v mexické restauraci (buritos). Cestu do NP Glacier (první Mezinárodní park míru na světě, založen r. 1932, a zahrnuje též Waterton Lakes v jižní Albertě v Kanadě) nám zpříjemňuje vyhlídka na krásné jezero Flatheat. Nemůžeme najít místo pro přespání a jedeme dlouho do noci. Nakonec nocujeme nedaleko silnice kousek od brány parku. Najeli jsme 275 mil.

10. 8.
Do parku vjíždíme za chladného rána, a tak kafe v informačním centru přišlo celkem vhod. Přejíždíme přes sedlo Logan Pass na druhou stranu, kde vyřizujeme nezbytné formality pro čtyřdenní trek (4$ za noc a osobu). Ubytováváme se v kempu Rising Sun (14$), vaříme oběd, balíme věci na zítřek a odjíždíme do městečka St. Mary. Je to jen taková díra se dvěma křižujícími se ulicemi. Pokračujeme proto až do Cut Banku. Není to o nic lepší, ale mají tady aspoň levný benzín. U obchodního centra se zastavujeme na jídlo. Objednali jsme si po dlouhé době pořádný americký steak. A já jsem to zapil dvěma pivy. Takže zpátky řídila Lucie. S předzvěstí časného vstávání se brzy ukládáme k spánku. Ujeli jsme 210 mil.

11. 8.
Tak nám ten den pěkně začíná. Po ujetí asi jednoho metru najíždím na balvan a vysypalo se nám zadní okno. Zajíždíme do St. Mary a lepíme okno igelitem z jednoho obchůdku. Auto necháváme na Logan Passu a s malým zpožděním odcházíme do hor. Cesta vede převážně po vrstevnici, vlevo se tyčí zasněžené štíty hor, počasí je také příjemné, a tak na nešťastnou příhodu z rána rychle zapomínáme. Asi kilometr před prvním táborem jsme narazili na odbočku do jednoho sedla s výhledem na ledovce. Už jsme celkem ušlí, ale statečně se škrábeme nahoru. Stálo to určitě za to. Cestou jsme viděli a fotografovali samici hnědého medvěda grizzlyho (Ursus arctos horribilis) i s mládětem. Nahoře bydlí jeden svišť horský (Marmota marmota), co se na funící a vyčerpané turisty vrhne a drze jim olizuje zpocené části těla. Mě dokonce chtěl sebrat i teleskopku, ale po chvilce přetahování jsem si ji vydobyl zpět. Lucie se zůstává kochat výhledy na ledovec s modrozeleným jezírkem a já si odskočil na jeden z okolních vrcholků (2410 m.n.m.). Místy jsem si i lehce zalozil. Drzý svišť nadále pokračoval v olizování našich věcí a částí těl. Nejvíce si liboval na Luciině lýtku. Ve finále shodil Lucii foťák. A to už jsme se vážně naštvali. Balíme a scházíme dolů. Okolo šesté hodiny jsme se utábořili v kempu Granite Park. Tábor je vymezen jen přesně pro čtyři stany. Vše je ekologické, dokonce i potraviny se můžou konzumovat jen na vyhrazeném místě. Aspoň jsme se seznámili i s ostatními obyvateli tábora. Švédským manželským párem s americkou průvodkyní, Švýcarem s Kaliforňankou a dvěma dvojčaty z Montany. Švédi měli srandovní přízvuk a kamkoli šli, tak hulákali, prý k zaplašení medvědů. Společně jsme si uvařili večeři a poklábosili o svých domovinách. Samozřejmě proběhla i nezbytná exibice věšení jídla na speciální tyče, kvůli medvědům. Začíná být chladno, a proto postupně odpadáme, každý do svého teplého spacáčku. Ujeli jsme 29 mil a ušli 8,8 mil.

12. 8.
Vstáváme jako poslední. Vaříme polévku a čaj, ale snídáme sami, protože všichni už dávno vyrazili. Ze začátku jdeme pořád po vrstevnici. Stále máme po levé straně výhled na vrcholky hor a počasí je taky pořád krásně slunečné. Opět potkáváme sviště, ale tentokrát není tak oprsklej. V poledne obědváme u odbočky do sedla, kde je výhled na jezero. Lucie hlídá věci a já jsem si vyběhl udělat pár snímků. Lucie mezitím při fotografování horských koz zjišťuje závadu na objektivu svého fotoaparátu. Pokouším se ho po návratu opravit, ale daří se mi to jen částečně. Zůstává sice funkční, ale s obtížnější manipulací. Pokračujeme dál. Asi po hodině zjišťuji, že jsem nechal část svého švýcarského nožíku v místě našeho oběda. Vracím se, našel jsem vše, ale ztrácíme hodinu. Zbytek cesty je už náročnější. Vede přes dvojité sedlo s odbočkou na vyhlídku, která nás tentokrát nechává chladnými. Do tábora přicházíme o půl sedmé. Rychle stavíme stan a jdeme vařit večeři. Chvilku ještě debatujeme a jdeme spát. V noci mě budí dupání a funění okolo našeho stanu. Musel jsem pořádně tleskat a křičet, abych TO zvíře odehnal. Zbytek noci proběhl klidně. Ušli jsme 11,9 mil a já ještě o 2,5 míle víc.

13. 8.
K snídani vaříme fazolovou polévku a čaj. Mlsně se díváme po průvodkyni švédského páru, která jim vyvařuje snídani opravdu královskou. Obdivuji se jí, jak všechny ty suroviny a kuchyňské vybavení vůbec unese. Nakonec i nám káplo trošku na přilepšenou. Brambory na nudličky se zeleninou a tvrdým sýrem. Tábor opouštíme jako první. Těsně za táborem stačíme na protější stráni zahlédnout i medvěda. Dnes nás čeká poměrně snadný trek lesem místy ovšem i vyhořelým. Po obědové pauze nám lehce sprchlo, ale nestálo to ani za vytahování nepromokavého oblečení. Do tábora Flet top přicházíme jako první. Stavíme stan a jdeme se osvěžit do blízkého potůčku. Ráz krajiny je už docela jiný. Vysokohorský terén vystřídal hustý, místy i těžko prostupný les. Ocitáme se uprostřed divočiny, daleko od civilizace, a možná nás odněkud pozoruje i hladový Grizzly. Po večeři jdeme spát. Chceme vyrazit brzy ráno, abychom ještě stačili zajet s našim Oldou do servisu. Ušli jsme 6,4 mil.

14. 8.
Tentokrát vstáváme jako první a po snídani začínáme sestupovat k řece. Většina cesty vede lesem. Asi po dvou hodinách přecházíme most. Na rozcestí odbočujeme doleva a zase se škrábeme dva kilometry do prudkého kopce. Cítíme konec a tak se naše tempo stupňuje. Konečně spatřujeme silnici. Lucie hlídá batohy a já začínám stopovat nahoru do sedla k autu. Zastavuje mi partička kluků ze státu Ohio v dodávce. Za chvilku jsem už opět u Lucie a opouštíme park. Kousek za branou se sprchujeme v jednom soukromém kempu a s lítostí zjišťuji, že nám ušla náplň z klimatizace. V městečku Columbia Fals zastavujeme u prvního servisu a ptáme se na zasklení našeho zadního okna. Tam nás, ale posílají o pět mil dál do „autoskloservisu“. Cestou stačíme ještě slupnout hambáče. V opravně se nás ujímá příjemný chlápek a pokouší se opravu vyřešit přes pojistku. Bohužel se dovídáme, že se naše pojistka na sklo nevztahuje. Cena opravy by byla 220$ a museli bychom čekat dva dny na sklo. Ještě nám ochotně obvolává vrakoviště, ale bezúspěšně. Loučíme se a odjíždíme hledat štěstí v Kallispelu. Odsud, ale také odjíždíme s nepořízenou. Nezbývá nám nic než pokračovat podle plánu k hranicím s Idahem a hledáme National Forest pro přespání. Také se definitivně rozhodujeme auto prodat a koupit jiné. V Libe zastavujeme u prvního autobazaru. Je tam celkem pěkný Oldsmobil z roku 81. Majitel je ochotný, nám našeho Oldu vykoupit za 1000$, což je super cena, ale doplatek je příliš velký. Také začínáme přemýšlet, že bychom si nové auto vzali sebou do Čech. Míjíme další bazary, ale všechny mají už zavřeno. Přespáváme kousek za Libou s rozhodnutím se tam ještě vrátit. Ušli jsme 6,3 mil a ujeli 166 mil.

15. 8.
Snídáme a vracíme se do Libi projíždíme pár bazarů a nakonec zastavujeme v jednom, kde mají dvě krásné Corvety za 6 až 7 tisíc. U nás bychom je bez mrknutí oka prodali i o polovinu dráž. Problém je, že naše zavazadla převyšují úložné prostory dvoumístného sporťáku. Ještě nám majitel ukazuje jednoho Mustanga za 5,5 tisíce, ale nezdá se mi zvuk motoru. Nakonec to vzdáváme a odjíždíme směr NP Mount Ranier ve státě Washington. Cestou stavíme ještě v pár bazarech, ale nic převratného neobjevujeme. Obědváme u Burger Kinga a místo klimatizace si kupujeme zmrzlinový shake. U benzinky doplňuji olej do motoru a pokouším se opravit klimatizaci. Potvrzuje se, ale moje diagnóza, že nám ve velké nadmořské výšce ušla náplň. Bez speciálního zařízení to neopravím a v servisu by to stálo 150 až 200$. Budeme se muset spokojit s "chlazením vlastním potem“. Dále už jedeme non stop a na nocleh zastavujeme v National forestu nedaleko NP Mount Ranier. Mimochodem jsou to první stromy, které jsme v „Evergreen State“ viděli. Nic nevaříme, stavíme stan a jdeme si hned lehnout. Ujeli jsme 413 mil.

16. 8.
Vstáváme brzo. Chceme ještě chytnout nějaké místo v tábořišti v horách. Máme štěstí a zamlouváme si permit s noclehem v základním táboře pod horou Mt. Ranier. Celý park se rozprostírá okolo 4392 m vysokého vulkánu pokrytého ledovcem. Auto necháváme na parkovišti u jednoho placeného kempu a po snídani začínáme stoupat do hor. Dnes nás čekají jen 3 míle, zato pořád do kopce a k tomu ještě v pěkném pařáku. Cestou potkáváme skupinky horolezců s mačkami a cepíny, asi to nebude žádná procházka. V základním táboře stavíme stan a jdeme omrknout trasu zítřejšího výstupu. Bohužel se ujišťujeme, že bez pořádného vybavení vrcholu nedosáhneme. Půjdeme ale, co to dá. Po obědě si dáváme „dvacet“. K večeru se pořádně ochladilo, není divu jsme ve 2364 m.n.m.. Vaříme večeři a zahříváme se čajem. Zbytek času trávíme dopisování deníku za tři dny cesty. Ujeli jsme 33 mil a ušli 3 míle.

17. 8.
V osm po snídani vyrážíme jen na lehko. Pití, tyčinky a teleskopky. Stoupáme trošku oklikou, abychom se vyhnuli ledovci, na který si bez maček netroufáme. Po hodině a půl pololezení se dostáváme do sedla. Dál to už opravdu nejde. Pokouším se ještě přelézt jednu skalku, ale Lucie se na to bez zajištění necítí. Vracím se zpět do sedla a kocháme se výhledy na ledovec s ledovcovými spárami končícími v překrásně modrých jezírkách. Cestu dolů volíme přímo k začátku ledovce. Ztěžují nám to častá suťoviska. Ještě se pokoušíme trochu nastoupat po ledu, ale opravdu to hodně klouže. Potkáváme také dva Američany, co vyrazili ještě včera dobývat vrchol. Přespali asi v půlce výstupu a vracejí se pro nevolnost jednoho z nich. V táboře balíme a sestupujeme dolů k autu a o po chvíli jsme už na cestě směr Portlend. V Ethel, poslední vesničce před dálnicí u jednoho autobazaru objevujeme Jeep Cherokee z 96. Vypadá velice zachovale a nemá ani moc najeto. Za hodinu a půl je už náš. Loučíme se s Oldou oceněným za 1000 $ (koupili jsme ho za 200 $). Musíme však trošku upravit plán cesty, protože techničák dostaneme až za tři dny. Rozhodujeme se pro návštěvu NP Olympic, takže hurá na sever. Noc trávíme v RV parku za 16 $. Ujeli jsme 138 mil.

18. 8.
Po probuzení urovnáváme naše věci v novém autě, po třech dnech se sprchujeme. Já bohužel už jen ve studené vodě. Cestou do NP Olympic se na snídani zastavujeme v restauraci Taco Bell a současně i vypereme. Dál už jen nákup zásob a knihovna. K večeru přijíždíme do městečka Puerto Angeles. Je to velmi pěkné městečko na břehu Pacifiku, ostatně okolo jeho zálivu jsme jeli skoro půl dne. Koupat se ovšem nedá. Je docela chladno a fouká vítr. Před odjezdem ještě pozorujeme příjezd trajektu z Kanady. Je plný turistů. Z obavy z invaze do nedalekého NP spěšně Puerto Angeles opouštíme. NP Olympic je vlastně původní deštný les mírného pásma. Nachází se tu více než 250 let staré douglasky tisolisté (Pseudotsuga menziesii) a borovice těžké (Pinus ponderosa). Vše je porostlé mechy a lišejníky. Bují tu divoká vegetace. Převážně kapradiny. Po kopcích se válí chuchvalce mlh. Tečou zde divoké říčky s nesčetnými vodopády a v údolích jsou krásně modrá jezírka. Prostě pohádka. V prvním údolí dostáváme mapku a plánujeme zítřejší dvoudenní túru. Noc trávíme v jednom z kempů největšího údolí. Je totiž nejblíže našemu zítřejšímu výchozímu bodu. Máme štěstí. Mají poslední místo. (12$). Po večeři si kupuji v nedalekém kiosku pivo, ale něco tak hnusného jsem snad ještě nepil. Je chladno, a tak jdeme brzo spát. Ujeli jsme 186 mil.

19. 8.
Je děsná zima. Po rychlé snídani nabíráme vodu, balíme batohy a jedeme zaparkovat auto na parkoviště Seven Lakes Trailhead. Postupujeme hustým lesem porostlým mechem a vysokými kapradinami. Fotíme lesní vodopády, jsou právě krásně nasvícené. Padne rozhodnutí nechat batohy v prvním táboře u řeky jít jen na lehko s tím, že se do setmění vrátíme. Snad to zvládneme. Procházíme okolo jezer, která jsou obrostlá borůvčím. Nabíráme zde značné časové ztráty vyznačující se modrou pusou. S přibývající nadmořskou výškou se vytrácí mechová pokrývka a začínají krásně rozkvetlé alpinské louky. Výstup do sedla pod Bogachiel Pk. 1668 m.n.m. nám trval bez mála pět hodin. Je odtud krásný výhled na celé pohoří Olympic pokryté ledovcem vč. nejvyšší hory West Pk. 2427m.n.m.. Lucie zůstává v sedle a já ještě podnikám výstup na už zmíněný Bogachiel Pk. Fotografuji sedm jezer, po kterých je celý trek pojmenován, ale myslím, že jich je tam daleko víc. Připozdívá se, a tak obracíme. Do tábora přicházíme v osm večer. Jsme tu úplně sami. Padá na nás skličující pocit. Rozděláváme povolený oheň. Bohužel vše je tak mokré, že jsme museli použít „americký způsob“. Benzín z našeho vařiče. S prodlužujícími se stíny vypadají visící kapradiny a mechy dosti bizardně. Připadáme si jako v začarovaném lese. Spát jdeme po večeři asi o půl desáté. Ještě v polospánku slyšíme hlasy, asi budeme mít ráno souseda. Ujeli jsme 2 míle a ušli 14,5 mil.

20. 8.
Po probuzení objevujeme kousek od nás černocha s obrovským batohem odcházejícího směrem do sedla. Musel vyrazit opravdu dosti pozdě. Nám po snídani trvala cesta k autu asi hodinu. Chceme ještě navštívit Hoh Rain Forest, protože jednotlivá údolí na sebe nenavazují, jsme nuceni se vrátit. U informačního centra procházíme okruh naučnou stezkou. Hodně fotíme, dokonce v jednom z jezírek pozorujeme i Volavku (Adrea herodias). Po procházce voláme domů. Z NP Olympic se vracíme zpátky vyzvednout doklady od vozu. Vše proběhlo bez problémů, dokonce jsme zjistili, že nám za našeho Oldu odečetl z ceny Jeepa 1200 $, protože doplatek po vyzvednutí techničáku nepožaduje. Nezdržujeme se a pokračujeme po dálnici č. 5 přes Portlend dále na jih. Noc odbudeme v lese, dokonce jsme využili i pohon 4x4. Stavíme stan přímo u lesní cesty a jdeme spát. Ušli jsme 3 míle a ujeli 550 mil.

21. 8.
Ráno nás probudilo projíždějící auto. Balíme a odjíždíme směr NP Creater Lake ve státě Oregon. Těsně před parkem ztrácíme díky špatnému značení snad hodinu hledáním benzinky. Samotný park je vlastně obrovský vulkán s okrajem vysokým až 2477 m.n.m. a hloubkou kráteru 597 m, uvnitř je velké jezero s krásně modrou vodou a ostrovem. Jedná se o typický americký automobilový park s parkovišti a výhledy, ale je co fotit. Lucie si v jedné z restaurací v parku dala nějakou omeletu, ale donesli jí dva tukem nasáklé sendviče s plátkem sýra a připáleným volským okem. Ani to nedojedla. Vracíme se opět na Pacifické pobřeží státu Oregon. Oběd jsme odbyli pizzou. Na pobřeží je státní park s písečnými dunami. Měli jsme ovšem trošku smůlu. Začalo drobně mrholit. Přesto jsme se vydali do dun. Předčilo to naše očekávání. Připadali jsme si jako v poušti. Vyškrabali jsme se na jednu dunu. Až kam oko dohlédlo byl jen písek. K moři bychom museli ujít náročným terénem asi dvě míle. Volíme ústup do auta, protože déšť začíná nabývat na intenzitě. Pokračujeme dál po pobřeží a okolo osmé hodiny zabočujeme do KOA kempu (22$). Vysokou cenu kompenzují levným pivem, aspoň já si to tak vysvětluji. Pro Lucii to není argument. Stále prší, stavíme stan, něco sníme a jdeme spát. Ujeli jsme 402 mil a ušli asi 2 míle.

22. 8.
Ráno nevypadá o nic lépe. Pácháme hygienu, zase začíná pršet. Držíme se stále pobřeží. Cestu přerušíme jen v jedné malé rodinné hospůdce v Noricku na pravou americkou snídani: Vejce, slanina, hashbraun (směs strouhaných brambor a čehosi), kafe a koblih. Bylo tam na rozdíl od venku příjemně teplo. Ocitáme se asi v komunitě Amischů. Chodí tu velice zvláštně oblečeni. Ženy mají čepce a šaty jak z minulého století se zástěrou překříženou na zádech, ovšem paradox je, že k tomu nosí pohodlné tenisky. Všichni muži mají kalhoty s rozepínáním na boku a ti starší plnovous. Je vidět i hodně povozů s koňmi. Už jsem hodně o této zvláštní komunitě slyšel. Snaží se žít v souladu s přírodou. Věnují se převážně zemědělství a velice dbají na rodinnou soudržnost. K nám se chovali velice upřímně a přátelsky, na rozdíl od Američanů, které jsme na své cestě jen tak minuli. Vjíždíme do NP Redwood. A jako zázrakem přestává pršet. Podnikáme dvě krátké procházky kolem obřích stromů, které dosahují výšky až 112 m a některé jsou staré i 2000 let. Průměr kmene se pohybuje okolo 3 - 4 m. Další zastávka je na pobřeží. Počasí na koupání moc není, fouká studený vítr. Písek je černý a z moře ční řada útesů prapodivných tvarů. Dělá to na nás zvláštní dojem. Chvilku se procházíme a posedáváme na vyplavených kmenech stromů. Zase uháníme po dálnici, zastavujeme jen doplnit zásoby do hor a pokračujeme až do pozdních nočních hodin. Dálnici opouštíme u města Corning, kde se má nacházet kemp. Žádný jsme nenašli, ale nakonec přespáváme v RV parku (20$). Ujeli jsme 488 mil a ušli asi 1,5 míle.

23. 8.
Opět dálnice. Projíždíme Sacramentem hlavním městem státu California a u Fresna odbočujeme směr NP Sequoia. Všude jsou vidět cedulky s upozorněním na nebezpečí ohně. Půda je tu hodně suchá a kamenitá. U informačního centra při snídaní kroužkujeme oblasti s největšími stromy. Ten ze všech největší si prohlížíme už při první zastávce. Jmenuje se Generál Sherman (podle Williama Tecumseha Shermana 1820-1891, od r.1869 vrchní velitel armády USA) a jeho úctyhodné rozměry jsou: Výška 83,8 m. Průměr kmene u kořene 11,1 m. Stáří 2300-2700 let. Sekvojovce (Sequoiadendron giganteum), na rozdíl od Redwoodu nedosahují takových výšek, zato se vyznačují větším průměrem kmene. Kůra je na omak velice jemná jakoby sametová. Člověk, který se prochází takovým lasem, si připadá jak Gulliver v zemi obrů. Samozřejmě se v parku nachází hromada atrakcí amerického stylu. Tunel v kmeni stromu, most z jednoho kusu padlého kmene atd.. Vyznačují se velkými frontami na foto čekajících turistů. Musím se také zmínit, že jsme v parku potkali trojici profesorů z brněnské MZLU, kteří nám ochotně lecos o stromech pověděli. Pokračujeme dále s cílem dostat se co nejblíže městečku Lone Pine, kde se vyřizuje povolení k výstupu na nejvyšší horu USA mimo Alasku, Mt Whitney. Bloudíme a přespáváme kousek od silnice opět za použití náhonu na všechny čtyři kola. Ujeli jsme 429 mil.

24. 8.
Pokračujeme v cestě do Lone Pine. Přejíždíme hřeben Sierry Nevady v sedle vysokém 2804 m.n.m.. Úspěšně dostáváme zdarma povolení pro výstup na Mt. Whitney. Podmínkou je jen pronájem tzv. medvědích boxů na jídlo (2 $ na den). Dnešní den plánujeme návštěvu NP Death Valley. Hned po odbočce začíná nehostinná krajina, pusté skály, písek a kamení. Nikde ani živáčka. Sem a tam honí vítr v prachu chomáče suché trávy. I přes puštěnou klimatizaci se v autě potíme. Jak pak musí být potom venku. Chvílemi ji musíme úplně vypnout, abychom ulevili motoru, který se taky začíná zahřívat. My se ochladíme až v klimatizovaném informačním centru, kde si prohlížíme model celého údolí a s mapkou vyrážíme směr Bad Water. Cestou jen odbočíme do soutěsky nazvané Umělcova paleta. Fotíme úžasně barevně zbarvené skály od žluté přes oranžovou, růžovou až po zelenou, kterou má na svědomí mangan. U jezírka Bad Water je voda opravdu špatná. Je několikrát slanější než voda mořská, o čemž se také přesvědčujeme na vlastní jazyk. Okolo jsou rozsáhlé, krásně bílé solné pláně. Hlavní turistickou atrakci z místa dělá informace, že se nacházíte na nejnižším bodě USA a to – 85 m.p.m. Venku se moc dlouho pobýt nedá. Přece jen průměrná roční teplota od 50-80 C mluví za vše. Horké klima je způsobeno okolními horami, které zabraňují cirkulaci vzduchu a srážkám. Cestou zpět nakukujeme do zlatého kaňonu, ale pro 49 C ve stínu (15:00) si šestikilometrovou procházku necháváme ujít. Místo toho u informačního centra navštěvujeme muzeum těžby boraxu. Bohužel je už zavřeno. Musí nám tedy stačit jen prohlídka venkovních expozic. První návštěvníci sem zavítali původně hledat zlato, ale nakonec našli jen v průmyslu využívaný borax. Těžba v těchto podmínkách byla nesmírně obtížná a mnoho lidí a zvířat tu také zahynulo. Do kempu v Mt. Whitney Portal přijíždíme kolem osmé. Na parkovišti nás vyděsí medvědy rozbitá auta. Dveře některých aut jsou vyrvaná z rámů, jako by to byla krabička sardinek. Uvnitř je vše poházeno a roztrháno, úplná spoušť. Začínáme horlivě vyklízet vše do speciálních kovových medvědovzdorných boxů, sklápíme sedadla a otevíráme všechny schránky. Snad, to naše auto ty dvě noci přežije. Stavíme stan (8$), ale protože je rozbitá schránka na peníze zatím neplatíme. Jdeme spát s modlitbami za ochranu našeho auta. Ujeli jsme 478 mil.

25. 8.
Ráno míří první naše kroky zkontrolovat našeho Jeepa, naštěstí je v pořádku. Snídáme českou gulášovku a vyrážíme dobýt vrchol. Je krásné počasí. Nebe bez mráčků, sluníčko hřeje až začínáme pro odpočinek vyhledávat stín. Do základního tábora ve výšce 3665 m.n.m. není cesta nijak technicky náročná, i když jde o převýšení 1118 m. Já mám dobrou formu, ale Lucie má problémy s dechem. Musí častěji zastavovat a vydýchávat se. Cestou míjíme i několik krásných jezer. Tmavě modré Lone Pine Lake, zelené Mirror Lake a z výšky se kocháme pohledem na velké jezero Consultion Lake obklopené skalami. Základní tábor se nachází na plošině pod sedlem u malého jezera. Břeh jezera i do něho vtékajícího potoka je obrostlý mechem. Modrá a zelená ostře kontrastují s šedí skal. Sedíme na břehu a dopisujeme deník. Je tu božský klid. Vaříme večeři a jdeme brzy spát. Zítra nás čeká náročný výstup. Jen dodávám, že jídlo a všechny hygienické potřeby musí být v zapůjčeném medvědím boxu daleko od stanu. Ušli jsme 6 mil.

26. 8.
Budíček v 6:00. Vaříme polévku a v 7:00 jdeme do „stěny“(na lehko). Tak nějak vypadá cesta do posledního sedla před vrcholovou partií. Ze sedla pokračujeme náročnějším terénem pres balvany po vrstevnici až na vrchol, který jsme dosáhli v 10:30. Máme opět krásné počásko. Hůř se dýchá, ale výhledy jsou fantastické. Vrchol Mt. Whitney 4438 m.n.m., nejvyšší hory USA mimo Alasku je dobyt. Asi půlhodinku trávíme na vrcholu a sestupujeme do základního tábora. Rychlé občerstvení, balení věcí a už hurá k našemu autu stejnou cestou jako včera. Ke konci se trhám. Na parkovišti ještě nacházím zánovní oakleye a našeho Jeepa bez škrábance. Balíme věci zpět do auta a jedeme vrátit medvědí box do půjčovny. Zkoušíme najít sprchu, ale neúspěšně. Rozhodneme se proto zase jednou přespat v posteli. Motel v Bishopu (48$ se snídaní). Ujeli jsme 63 mil a ušli 15 mil.

27. 8.
Budíme se až o půl deváté. Jdeme na slíbenou snídaní (dva koláčky a kafe). Opět jsme ze sebe udělali lidi. Ještě knihovna, oběd, vyprat a hurá do NP Yosemity. Přejíždíme kousek odbočku do parku a zastavujeme u slaného jezera Mono Lake u města Lee Vining. Jezero je napájené prameny, vystupujícími mezi vrstvami slaných písků a odvodňované řekou Owens, vlévající se do Pacifiku. Z jezera vyčnívají tzv. tufy, které vznikají usazováním se vyvěrajících minerálů. Někde dosahují velikosti i několika metrů nad hladinu a tvoří překrásné skalky. Žije tu hodně hmyzu, který přitahuje stále větší množství rozmanitého ptactva. U jezera je malé muzeum (zdarma), kde je vše krásně popsáno a vyobrazeno vč. popisek druhů ptáků. Vracíme se zpět k odbočce a vjíždíme do parku přes sedlo Tioga pass (3038m.n.m.). NP Yosemity je specifický mohutnými granitovými vrcholy s množstvím vodopádů a jezer. Je to ráj horolezců, všude je slyšet cinkání karabin a „expresek“. Neodoláme a chvilku skalní lidičky pozorujeme. Stan stavíme v kempu White Wolf (12$). Vaříme večeří a plánujeme program na dva dny. Je tu docela chladno, ale jednomu pivu u stánku přece jen neodolám. Lucii je zima a jde spát. Já ji za chvíli následuji. Ujeli jsme 121 mil.

28. 8.
Po snídani se vracíme zpět směrem k Tioga Passu se zastávkou u Tenoya Lake. Dnešní den zahajujeme procházkou na Lambert Dome. Jedná se o obrovský monolit uprostřed Toulumské louky. Cesta nebyla nijak náročná, zato výhledy stály opravdu za to. Je krásně jasno, který nám umožní daleký rozhled po okolních horách. Obědváme v Tioga Pass u malého jezírka. Po obědě se vracíme stejnou cestou a míříme do Yosemitského údolí. Samozřejmě si neodpustím zastávku u nejslavnější horolezecké stěny El Capitáno s téměř kilometrovou kolmou stěnou. V Yosemitské vesničce navštěvujeme informační centrum a indiánskou vesničku (museum) kmene Miwoků. Stavěli své příbytky stejně jako klasické tee-pee, ale jako materiál používali stromovou kůru. Cestou do tábora jedeme opět kolem El Capitána a chvilku pozorujeme „tvrďáky“ horolezce ve stěně obřími dalekohledy, které tam měli rozestavěny jejich fandové. Běžně se stěna leze i čtyři dny. Je vidět jednu dvojici, která v nejbližších hodinách dosáhne vrcholu, další dvě se pomalu chystají k zakončení lezeckého dne na vysutých plošinách. Jako první Čech pokořil El Capitána, sólo, Miroslav Šmíd v r.1978. Do kempu přijíždíme za tmy a po večeři jdeme spát. Ušli jsme 3 míle a ujeli 135 mil.

29. 8.
Po čaji, jedné krůtí konzervě a vyčištěných zubech nasedáme do auta a opět se vydáváme do Yosemitského údolí. Chceme podniknout výšlap k Yosemite Falls. Z parkoviště vyrážíme po deváté. Čeká nás pět kilometrů přímo do kopce. Asi o půl dvanácté potkáváme jeden mladý pár, který nám oznamuje, že vodopád je vyschlý. A k tomu všemu ještě nemáme ani žádný výhled pro kouř z požáru na druhém konci parku. Zklamaně obracíme a vracíme se zpět. Na jedné z vyhlídek zastavujeme na obědovou pauzu. Přisedají k nám jeden kluk s holkou a jedna starší žena. Přestávka se protáhne v příjemný rozhovor. Mladík je rodák z Moskvy, ale žije v New Yorku už 20 let, tak aspoň provětrám i svou ruštinu. Starší žena je ze San Diega a upřímně se zajímala o náš r. 1968. Po sestupu přejíždíme autem k informacím, kde se doptáme na nějaký tekoucí vodopád. Nakonec nás žena v okénku přesvědčí pro procházku k Vernall Fals. Od informací jedeme kus shutle busem, který nás vyloží u výchozího bodu. Cesta vede lesem po vyasfaltované „dálnici“ až skoro k vodopádu. Tedy to co z něho v tomhle počasí zbylo. Znechuceně znovu obracíme a už nechceme o žádném vodopádu ani slyšet. Po cestě do kempu ještě zatoužím aspoň kousek si nalézt do stěny El Capitana. Zastavujeme u jeho úpatí. Protože je pod stěnou celkem velké suťovisko. Lucie to vzdává a rozhodne se na mne počkat v autě. Nahoru se škrábu dobrou hodinu. Nakonec si svůj malý sen přece jen splním. Vracím se trochu oklikou, abych se vyhnul nepříjemnému kamení, když slyším nějaké volání. Přicházím blíž a nacházím mladíka s nohou ovázanou zakrvavělým šátkem. Zjišťuji, že jde o horolezce chystajícího se na zítřejší zahájení sólo výstupu, který si po třech dnech nošení materiálu pod stěnu škaredě rozřízl nohu o ostrý kámen. Věci necháváme na místě a pokouším se ho dostat dolů k autu. Naštěstí cestou potkáváme jeho známé, s jejichž pomocí ho snášíme dolů a pak do nemocnice. Když se vrátím k autu, Lucie spí jako dudek. Po probuzení na mě spustí, ale vše ji vysvětluji a zklidňuje. Zastavíme se už jen pro benzín a po večeří se věnujeme balení našich věcí pro zítřejší přejezd do San Francisca. Ušli jsme 11,3 mil a ujeli 67 mil.

30. 8.
Přejezd do San Francisca není nijak zvlášť zajímavý, snad jen množství větrných elektráren, roztroušených po okolních, jinak pustých kopcích. Projíždíme město a sháníme ubytování. Máme smůlu, vše je buď drahé, nebo obsazené. Projíždíme městem, s cílem Golden Gate. Ulice jsou dosti prudké, přesně jak je známe z filmů. Dokonce jsme viděli i známou tramvaj. Jeden domorodec nám řekl: „San Francisco je ráj opilců, když člověk na jedné straně ulice spadne, tak se zastaví v protisvahu té druhé“. A měl pravdu, ulice opravdu na sebe takhle navazují. Slavný most přejíždíme tam a zpátky. Fotíme, ale je škoda, že je klasická odpolední mlha. Prý je to tak každý den. Dopoledne krásně slunečno a teplo, odpoledne mlha, mrholení a chladno. Po neúspěšných pokusech se ubytovat v centru jsme se rozhodli sehnat ubytování co nejblíže letišti, ze kterého za dva dny odlétáme. Ještě stačíme zahlédnout obávanou věznici „Skála“ a ubytováváme se v San Brunu v motelu Ritz in (60$ se snídaní). Pokoj je čistý a pěkně zařízený. Vybalujeme věci z auta a po nezbytné hygieně uleháme k spánku. Ujeli jsme 277 mil.

31. 8.
Dnešní cíl dne je prodat auto. Nebylo to tak lehké, jak jsme předpokládali, ale nakonec se nám to daří u značkového dealera Jeep, jehož zaměstnanec nás pak odváží až do motelu vlastním autem, kde se věnujeme balení a televizi. 1. 9. Ráno si jdeme do banky proměnit šek a couráme po městě. Obědváme v čínsko-korejsko-japonské restauraci. Jídlo je moc dobré. Ochutnáváme i různé druhy suši. Zajímavé, ale denně bych to jíst nechtěl. Vracíme se na pokoj a zbytek pošmourného odpoledne trávíme spánkem a opět sledováním televize.

2 - 3. 9.
Brzy ráno pro nás přijíždí sjednaný taxík a odváží nás na letiště. Letíme kontinentální linkou na letiště do Newarku. Jelikož se jedná o kontinentální let, nedostáváme žádné jídlo a pití kromě vody se platí. V Newárku přesedáme na linku ČSA do Prahy. Konečně na „domácí půdě“. Velmi chutné jídlo a výborné pivo. V Praze čekáme ještě na let do Brna a za necelé půl hodiny se už vítáme s rodinou.

Sepsal Marek Schauer