Maroko, 2001 - deník

18. 10.
Vstáváme hodně brzo a po snídani jedeme metrem na letiště. Po třech dnech opouštíme Paříž a za tři hodiny přistáváme v Africe. Konkrétně v Casablance v Maroku. Vzdálenost z letiště, které je třicet kilometrů od města, překonáváme vlakem. Nádraží je přímo v letištní budově (30DH, 40min.). Při hledání hotelu si cestu krátíme medinou. Je to původní zástavba starého města obehnaná hradbou. Vcházíme jednou z bran a ponořujeme se do labyrintu spletí uliček, průchodů a dvorků. Bydlí tady chudší část obyvatel Casablanky. Řada domů nemá ani fungující kanalizaci a přípojky elektrického proudu jsou dosti divoké. Dva běloši s bagáží působí v této části města asi dosti divně protože, sklízíme doslova pohledy s otevřenou pusou. Nakonec se nás ujímá jeden mladík a bezplatně nás vyprovází k bráně směřující k novější části města. Ubytováváme se v hotelu KON-TIKI v centru, kousek od hradeb mediny (90DH pokoj). Sundáváme batohy, přizpůsobíme naše oblečení klimatu a hurá na prohlídku města. Ještě jednou procházíme medinou. Lucie obdivuje ručně vyšívané kaftany, které tady nosí 99% žen a mužů. Dokonce, kdybychom neutekli a neztratili se v davu tak už si jeden musela koupit. Procházíme různá tržiště a bazary. Turisty jsme zatím žádné nepotkali. Proto asi čelíme, neustálím údivným pohledům Maročanů. Tentokrát nebloudíme, protože našim cílem je mešita krále Hasana II s 201 m vysokým minaretem, který vykukuje nad veškerou zástavbou. Mešita stojí na břehu Atlantiku a její stavba trvala pět let (dokončena byla v r. 1993. Je vystavěna ve starém islámském slohu, ovšem očím návštěvníkům skryté vybavení je na vysoké technické úrovni. Relaxujeme společně s početnými skupinami Maročanů na rozlehlém vydlážděném nádvoří (turisté mají přístup dovnitř jen v neděli). Mešitu zdobí nespočetné množství mozaik a reliéfů. Celá stavba společně s hukotem oceánu působí opravdu velkolepě. Cestou zpět se proplétáme ulicemi nového města. Doprava je tady dosti chaotická. Člověk si při přecházení ulice musí dávat opravdu dobrý pozor. Kousek od našeho hotelu jsme vklouzli do jedné, celkem obstojně vyhlížející restaurace a ochutnali marockou kuchyni (Tachin – směs masa, brambor a zeleniny) a já dokonce i pivo Flag (taky bylo v Maroku první a poslední). Večeři nám přinesli ve speciálních kameninových nádobách kuželovitého tvaru, nahoře s otvorem. Pochopili jsme také, že se v ní i pokrm připravuje. Bylo to velice dobré a syté. Začíná se stmívat, a tak se vracíme do hotelu, kde dopisujeme deník a jdeme spát.

19. 10.
Po probuzení balíme věci a opouštíme hotel. Snídáme bagetu s máslem z vedlejšího obchůdku. Odtud se přesouváme na autobusové nádraží, kde kupujeme lísky směr El-Jadida. Půlhodinku do odjezdu trávíme vedle na zahrádce s mátovým čajem. V El-Jadidě se ubytováváme v hotelu De Paris (54DH). Žádná sláva, ale nic lepšího jsme v centru nesehnali. Odpoledne se jdeme projít do staré portugalské přístavní pevnosti. Kousek za branou nás pozval jeden obchodník na čaj. Mluvil dobře anglicky a osvětlil nám řadu věcí o marockém království. Dokonce jsme se mohli vyfotit v originálních kaftanech i s tradiční obuví. Samozřejmě to skončilo nákupem jedné marocké dýky a čajového servisu. Koupit jsme si chtěli něco tak jako tak, ale počítali jsme s tím až na konec cesty. Co se dá dělat. Maročané jsou opravdu dobří obchodníci. Naštěstí nás to stálo pakatel. Pokračujeme průzkumem pevnosti, pořád je ještě obydlená. Dá se vylézt i na hradby. Je odtud krásný výhled na moře a na samotný přístav s loděnicí, kde se stále ještě ručně vyrábí dřevěné rybářské bárky. Kolem oběda směřujeme na pláž a v jedné restauraci obědváme kus-kus. Ani jeden z nás to ohromné množství jídla nedojedl. Po obědě odkládáme nákup na pokoj a couráme městem. Na hlavní třídě se začíná probouzet obrovský trh. Vidíme koše čerstvé máty, datle, ryby a různé potřeby pro domácnost. Chvilku se proplétáme davem a kolem deváté se vracíme na pokoj, kde naplníme deník o další den a hurá na kutě.

20. 10.
Z hotelu odcházíme kolem desáté. Snídani si kupujeme v obchůdku přes ulici. Procházíme se po náměstí a usedáme na předzahrádku jedné kavárničky, kde dovršujeme snídani marockou kávou a čajem. Pozorujeme čilý ruch a po již čtvrté návštěvě pouličního prodavače arabsky psaných křížovek neodolám a jednu kupuji. Bude to určitě vtipný dárek pro naše přátele. Na chvilku si k nám také přisedá náš známý z obchůdku se suvenýry. Před polednem se jdeme ještě jednou projít do portugalské pevnosti a u brány se necháme nalákat na prohlídku staré cisterny ze 16. století. Jedná se o částečně podzemní prostory sloužící jako zásobárna pitné vody. Obdivujeme krásnou klenbu, která se odráží od vody na podlaze a hru světla pronikající větracími a plnícími otvory ve stropě. Snažíme se fotit, ale asi z toho nic moc nebude. Po návštěvě cisterny nás hlad zažene zpátky na náměstí do restaurace La Broche. Ochutnáváme kalamáry v citrónové a rajčatové omáčce. Vynikající. U oběda se seznamujeme s Krystofem z Belgie. Cestuje sólo a je vcelku příjemným společníkem. Po obědě nás drobný deštík zahání zpět do hotelu. Do města se vracíme až okolo sedmé. Od původního úmyslu navštívit šperkařské dílny nás odklání seznámení s dvěmi mladými marockými studenty, kteří nás zvou na čaj do jedné z kavárniček na náměstí. Debatujeme o všem možném a nakonec končíme u fotografa, kde si mladíci pořizují naši společnou fotku na památku. Loučíme se a jdeme spát, zítra chceme brzy vstávat.

21. 10.
Při opouštění hotelu překračujeme spícího recepčního ve dveřích, loučíme se a chvilku po sedmé nasedáme do autobusu směr Essaouira. Při zastávce v Safi pozorujeme pouličního kuchaře, jak vaří jídlo v tradičních marockých nádobách. Docela lákavě to voní, ale bohužel máme málo času. Do cílové stanice přijíždíme něco po dvanácté. Původně jsme se chtěli ubytovat v hotelu za 80 Dh, ale odchytl nás nadháněč ubytování v soukromí a za 70 Dh. máme vlastní pokoj ve staré zástavbě mediny. Dům je pěkný a čistý i rodina se k nám chová zdvořile. Po příchodu nás pán domu zve na čaj. Sedíme ve vedlejší místnosti na koberci a snažíme se o rozhovor. Naše Francouzština je ale mizerná a náš hostitel zná anglicky jen pár frází. Přesto s námi domlouvá společnou večeři i s rodinou, bude kus-kus. Po chvilce si zapaluje „něco speciálního“ a upadá do jakéhosi stavu bez tíže. Pomalu dopíjíme čaj a odcházíme se projít do uliček města. Prohlížíme řadu krámků s dřevěnými výrobky, koženými lampami, kořením a stříbrem. V jednom z krámků si kupuji muslimskou háčkovanou čepičku. Konečně se dostáváme k moři. Pobřeží je tady čistější než v El Jadide, ale koupat se nám moc nechce. Na pláži potkáváme Maročanku, která barví ženám ruce henou. Stačilo se jen pozastavit a už smlouváme o cenu. Nakonec má Lucie obarvené obě ruce marockými vzory a my jsme o 40 Dh lehčí. Původní cena však byla 100 Dh. Pokračujeme po pobřeží až k přístavu. Je tu několik stánků, kde se připravují na grilu plody moře. Lucie má chutě, ale henu může smýt až za pár hodin, tak raději přístav opouštíme. Je tady hodně malířů, hlavně francouzů. Vůbec je tady koncentrace turistů větší, než jsme zatím zvyklí. A není se, co divit město je jak vystřižené z pohádky Tisíce a jedné noci. Vracíme se domů. Lucie smývá henu a jde si lehnout. Bolí ji hlava. Asi málo pijeme. Já se vracím do uliček Essaouiri. Chvilku se courám uličkami a nechávám si ostříhat vousy u místního holiče. Navštěvuji také místní arabské lázně hammam. Lázně jsou zvlášť pro ženy a pro muže. Každé jsou v jiné části města. Platí se 5 Dh a chodí sem jen místní. Ve vstupní hale jsou u stěn lavičky a přihrádky pro oblečení a boty. Žádný zámek. Asi se zde nekrade. Hned ze startu jsem způsobil trochu rozruch, když jsem se vysvlékl donaha. Všichni chlapi začali vyřvávat a gestikulovali, že si mám okamžitě obléci trenýrky, jinak mě nikam nepustí. Co zmůžu, oblékám se a vstupuji do samotných lázní. Veškeré prostory jsou vydlážděny kachlíky s mozaikou. Dostávám plastový kbelík a nabírám si horkou vodu, která teče ze stěny do takového malého bazénku. Po vzoru ostatních usedám na horkou podlahu, kde se polévám a umývám. Je to velice příjemné čerstvou vodu mi nosí malí kluci. Patrně si tady tím přivydělávají. Dá se tu i připlatit masáž, ale všechny peníze jsem nechal v šatně. Škoda snad někdy příště. Po koupeli se vracím domů, kde je už nachystaná večeře. Sedíme s celou rodinou u nízkého stolu a ze společné mísy ujídáme hromadu kus-kusu se zeleninou a kuřecím masem. S tím co jsme jedli předevčírem, se to nedá srovnat. Holt domácí kuchyně je domácí kuchyně. Jídla je taková spousta že jsme ani všechno nedojedli a s plnými břichy se odebíráme na kutě.

22. 10.
V noci spíme celkem dobře, ale ráno se nemůžeme nějak vymotat z postele. Nakonec, přece jen opouštíme dům a jdeme zjistit odjezd zítřejšího autobusu do Marrakeshe. Cesta vede přes trh se zeleninou a čerstvou mátou. Lidé ji tu kupují plné kornouty. Bez mátového čaje, by to nebylo Maroko. Z nádraží se vracíme zpět do starého opevněného města, kde kupujeme sladký chléb k snídani a snažíme se proměnit nějaké dolary. Nikde, ale neberou stodolarovky z roku 1996. Netušíme proč. Prý nemají zařízení pro ověření pravosti. Je to malé město. Doufáme že, v Marrakeshi mít problémy nebudeme. Lucii to táhne do přístavu, kde konečně obědvá vytoužené grilované kalamáry. Jsou čerstvé a moc dobré. Po obědě usedáme venku, před jednu kavárničku. Popíjíme kávu a užíváme si krásné odpoledne. Znovu potkáváme Krystofa. Přisedá si k nám a debatujeme o všem možném, hlavně o cestování. Vyžene nás až studený vítr od oceánu. Domlouváme si večer rande v jedné malé hospůdce a jdeme se projít na hradby na druhé straně města. Hradby chránily město od oceánu a na ochozu se ještě nachází dlouhá řada děl. Jako by měli každou chvíli město napadnout piráti. Kolem osmé se setkáváme s Krystofem ve smluvené restauraci. Je opravdu velice příjemná. Stěny jsou obloženy koberci. Sedí se u nízkých stolů na měkkých polštářích a k osvětlení slouží výhradně svíčky. K večeři si objednáváme chutné menu za 48 Dh. Zarazil nás jen pomerančový salát se skořicí, ale byl vynikající. Po večeři ještě chvíli klábosíme u čaje, a pak už spěcháme každý do svého domu či hotelu.

23. 10.
Vstáváme o půl sedmé a odcházíme na nádraží, kde opět potkáváme Krystofa a nasedáme do autobusu směr Marrakesh (32,5 Dh). Asi po dvou hodinách jízdy zastavujeme v malém městečku, zřejmě na polední pauzu. Kupujeme si kebab (kousky opečeného masa v chlebu) stojí nás 7,5 Dh. Krystof ho však o kousek dál pořizuje za 5 Dh. I po podrobném srovnávání, nám rozdíl uniká. Už při placení za zavazadla jsme si povšimli značných nesrovnalostí. Oba naše batohy stály 5 Dh a Krystof platí za jeden 10 Dh. Inu, vítejte v Maroku. Kolem poledne vystupujeme v Marrakeshi procházíme okrajem mediny a hledáme hotel Ali, který jsme si vytipovali z průvodce. Bohužel trošku podražil (150 Dh za pokoj). Hledáme dál. Další hotel stojí 40 Dh na osobu, je ale špinavý a celkově nepůsobí dobrým dojmem. Nakonec se necháme zavézt do hotelu Imouzzere v postraní uličce kousek od náměstí Mrtvých, které se považuje za centrum města. Hotel je čistý, s malým dvorkem a střešní terasou. Zdi jsou obloženy mozaikou a dokonce má i normální záchod. Domlouváme cenu 40 Dh za osobu a jdeme se ubytovat. Krystof bydlí o patro níž a jde si lehnout, že je prý utahaný. My házíme batohy na podlahu a razíme do města. Potřebujeme ještě vyměnit nějaké peníze, ale státní banka otevírá až ve tři hodiny. Usedáme proto do malé pouliční restaurace naproti. Mají tu celkem levné jídlo. Po chvilce neodoláme a pochutnáváme si na grilovaném karbenátku s hranolky a zeleninou. Po jídle jdu na nádraží zjistit odjezd autobusu pro zítřejší výlet k vodopádům a Lucie si vyřizuje v nedaleké internetové kavárně poštu. Po návratu si vyřídím poštu i já a odcházíme do banky. Snad už nám ty nešťastné stodolarovky vezmou. Na druhý pokus konečně měníme v kurzu 11,240 Dh za 1 $ a jdeme se projít medinou. Míjíme různé krámky, mešity a dílničky řemeslníků. Když už si myslíme, že jsme viděli všechno, dává se s námi do řeči jeden chlápek a nabízí nám exkurzi po barvírně kůží. Hodně jsme už o ní slyšeli a tak souhlasíme. A to už se noříme do srdce staré mediny. Máme se na pozoru, ale vše probíhá hladce. Cestou také navštívíme místní pekárnu. Peče se tu chleba stále starým způsobem. Sestupujeme do suterénu, všude to krásně voní je tu značné teplo. V místnosti jsou jen dva lidé. Žena připravuje bochníky a její muž je pak vkládá do pece, kterou představuje do rudá rozpálená díra ve zdi rohu místnosti. Chvilku pozorujeme zručné ruce pekařů a dokonce i dva bochníky čerstvě upečeného chleba dostáváme zdarma. Je ještě teplý a tak voňavý, že jeden sníme jen tak „na posezení“. Vracíme se zpět na ulici a přicházíme k barvírně. Tam se nás ujímá jeden mladík, dává nám snítku máty a vede nás do dvora barvírny. Celý dvůr zaplňují nádrže s různobarevnou tekutinou, kde výhradně muži, až po kolena ponoření v roztoku, kůže barví. Je tu však příšerný zápach. V tom nám dochází funkce máty. Tiskneme si jí k nosu, ale úplně se nám zápach přerazit nedaří. Procházíme mezi jednotlivými nádržemi a fotíme. O kus dál je vidět, jak další mladíci kůže vydělávají a suší. V Maroku se stále k barvení kůží používá stará technologie a původní barviva. Modrá = indigo
Zelená = máta
Oranžová = hena
Žlutá = šafrán
Po prohlídce podle očekávání končíme v rodinném obchůdku s koženými výrobky a koberci. Pozvání na čaj neodmítneme, ale představa putování Marokem s kobercem v batohu nás zvedá k odchodu. Musím ale přiznat, že by bylo z čeho vybírat. Platíme poplatek za prohlídku (Z původních 100 na 20 Dh). Znovu se nás ujímá původní chlápek a vyvádí nás ze spleti uliček mediny. Dáváme mu bakšiš a loučíme se. Začíná se stmívat a na náměstí navážejí malinké mobilní vývařovničky s různými dobrotami. O kousek dál se tvoří skupinky kolem různých bubeníků, tanečníků a herců. Turistů vidíme jen pár. Zato místních je tu plno. K večeru se trošku ochladilo a Marrakeshané vyrážejí do ulic za zábavou. Chodíme mezi stánky, až konečně překonáváme obavy a pouštíme se do ochutnávání. Nejprve vyzkoušíme náš známý kebab. Pak následuje hustá rajská polévka s hrachem a zeleninou (vynikající) a vše zakončujeme miskou šneků. Za pár drobných jsme nacpáni k prasknutí. Ještě chvilku procházíme náměstím a zastavujeme se u různých divadel a soutěží. Je zajímavé, že i ženské role ztvárňují výhradně muži, dokonce i divoké tance, při kterých tanečníci klapou podlouhlými kovovými činelky. Kolem desáté se vracíme na pokoj a po vlažné sprše jdeme spát.

24. 10.
Ráno nás budí zpěvy z mešity a o půl sedmé budík. Po snídani balíme batůžek a taxíkem za 10 Dh odjíždíme na nádraží. Máme koupeny jízdenky k vodopádům Cascades d´ Ouzound u města Azizal. Vyjíždíme s půlhodinovým zpožděním. Autobus nás vyhazuje na křižovatce asi 20 km od Azizalu a k vodopádům jedeme opět taxíkem (10 Dh na osobu). V autě s námi jedou dva mladí kluci. Nabízí nám oříšky s dyňovými semínky. My na oplátku rozděláváme studentskou pečeť. Na místě nás chce samozřejmě každý doprovodit, ale odmítáme, je to jen asi 200 metrů. Když v tom za námi běží jeden malý kluk a něco arabsky mumlá a ukazuje na taxík. Náhle si Lucie uvědomuje, že nemá taštičku s doklady a penězi. Vracíme se, a s podivem tam opravdu taška je, nic nechybí. Lucie řidiče i klučinu odmění bakšišem a pokračujeme dále k vodopádům. Teď jsme měli opravdu obrovské štěstí. Pohled na vodopády se nám nejprve nabízí s hora. Jsou opravdu velké a v okolní vyprahlé pustině vypadají velkolepě. Dolů scházíme kolem několika malých restaurací pod širým nebem a nespočtem krámků se šperky a veteší. Jsme tu skoro sami, a tak vychutnáváme božský klid na okraji tůňky pod vodopádem. Od jedné stařenky jen tak za pár drobných kupujeme nějaké koření, voní zajímavě. Doufám, že se neotrávíme. Cestou nahoru se zastavujeme v jedné z restaurací na oběd. Objednáváme si Tachin, colu a čaj. Jídlo je výborné, a protože autobus v 14:30 z rozcestí už nestíháme, tak v klidu dopisujeme deník. Jsme jak v ráji. Sedíme ve stínu olivovníků, božské ticho a výhled na vodopády, co více si může člověk přát. Až skoro nahoře neodoláme sortimentu jednoho ze stánků a zastavujeme u mladého prodavače starožitností. Vyplyne s toho pozvání na čaj a smlouvání o cenách. Chci si koupit nějaké staré mince a dárky. Při přehrabování mi padl do oka jeden náramek. Asi po hodině smlouvání kupuji pár mincí, stříbrný náramek a pár přívěšků. Na parkovišti nás chce taxikář vzít na hůl, proto jsme se rozhodli jít pěšky. Po hodině si stopujeme už tak dost obsazené auto (8 osob a dvě děti) a jedeme na křižovatku za běžnou cenu. Autobus jede až v 19:30. Dobu čekání trávíme v malé hospůdce, kde pár chlapů hrálo karty o vršky od Coca Coly. Těsně před příjezdem autobusu se spustil v hospůdce rozruch. Nejprve to vypadalo na rvačku, ale nakonec zjistíme, že jen zneškodňovali jedovatou stonožku. Nám, co jsme měli na nohou páskáče, to moc na klidu nepřidalo. Do Marrakeshe jsme přijeli až o půlnoci. Za deset dirhamů se přesouváme taxíkem na náměstí Mrtvých, kde to pořád ještě žije. Noční mumraj nás nezlákal a tak jdeme rovnou do hotelu. Na recepci jsme potkali Krystofa. Ráno odjíždí do Meknésu, loučíme se a přejeme mu šťastnou cestu pohádkovým Marokem. Naše cesty se rozcházejí. Dnes už toho máme docela dost, dobrou noc.

25. 10.
Budíček je v osm. Dáváme si ranní sprchu a chystáme se na trek v pohoří Vysokého Atlasu. Část věcí si necháváme v hotelu Ali, kde je úschovna. Žádný doklad jsme ale, nedostali, prý je vše OK, a tak doufáme, že se se svými věcmi zase shledáme. V Marrakeshi ještě obědváme a na nádraží jedeme opět taxíkem. Bohužel autobus do Asni už nejede. Jeden chlapík nám sice nabízí odvoz, když sežene ještě čtyři lidi, ale ani po hodině se nic neděje. Vydávám se ho hledat a dozvídám se, že kolektivní taxíky do Asni odjíždí na druhé straně města. Za deset minut a deset Dirhamů jsme na místě. Okamžitě se nás ujímá řidič jednoho staršího Mercedesu a za 25 Dh na osobu (autobus stojí 20 Dh) nás odváží. Jedeme v sedmi a cesta trvá asi hodinu. Z Asni přejíždíme mikrobusem do Imlil. V dodávce je nás asi pětadvacet, o střeše nemluvě. Seznamujeme se s dvěma Londýňany, s kterými ještě chvíli posedíme u čaje na terase jedné restaurace a o pár minut později nás už šestiletý Ibrahim doprovází do předem domluveného „ubytování“. Můžeme si postavit stan na střeše domu jeho rodičů s možností použít sociální zařízení (20 Dh). Dole se ubytoval mladý španělský párek. Chvilku společně na střeše klábosíme a vychutnáváme nádherný výhled do údolí a na protější vesnici, kde jsou na sebe nalepeny řady hliněných domků. Celé vesnici dominuje vysoký minaret místní mešity. Cestou k našemu ubytování potkáváme skupinku Čechů (kluk a dvě holky) a domlouváme si rande na osmou dole ve vesnici. Po vlastnoručně uvařené večeři scházíme na domluvenou schůzku. Povídáme si o cestování a hlavně o Maroku. Kolem deváté se přesunujeme k nim do pokoje na panáka Napoleona, ale už v deset se vracíme do našeho stanu na střeše a jdeme spát.

26. 10.
Ráno vyrážíme po vlastnoručně zhotovené snídani do hor. Nejprve jdeme po prašné silnici, kde nás tu a tam předjede terénní auto s línými turisty, co se „jdou“ podívat jak vypadá Vysoký Atlas. Dále pokračujeme korytem vyschlé řeky přes pár berberských vesnic. Čím jsme výše, tím se nám otevírají nádhernější výhledy do údolí s roztroušenými berberskými vesnicemi se svéráznou hliněnou architekturou, připomínající opevněné hrady. Sem tam potkáme i domácí Berbery, převážně ženy. Nechápeme, odkud můžou jít. Asi z návštěvy své rodiny z jedné zapomenuté vesnice v horách. V jednom sedýlku kupujeme chleba a obědváme. Je tam i malý krámek s fosíliemi a polodrahokamy. Jsou tady opravdu krásné kousky, ale batohy máme už tak dost těžké. Stezka začíná prudce stoupat a ke všemu ještě drobně mrholí. Schováváme se pod převisem a vaříme kalorickou bombu, jménem puding v prášku. Na štěstí pršelo jen krátce, a tak můžeme hned po jídle pokračovat dále. Do základního tábora pro výstup na Jebel Toubkal přicházíme kolem třetí. Počasí se opět kazí, a proto hned stavíme stan, filtrujeme vodu a vaříme večeři. Jsme více jak 3000 m vysoko a únava je znát. Zalézáme do spacáků, okamžitě usínáme a spíme nerušeně až do rána.

27. 10.
Vstáváme brzy, ještě je tma (5 hod.). K snídani si vaříme nudle a hurá „do stěny“. Cestou ještě filtrujeme vodu pro výstup. První úsek začíná suťoviskem a jde to velmi pomalu. Dosahujeme prvního sedýlka. Lucii není dobře a bolí ji hlava. Posílám ji zpět. Asi malá aklimatizace. Já postupuji dále. Výstup vede ještě přes dvě sedla a není nijak zvlášť technicky náročný, až na jeden úsek, kde je hodně sněhu, asi ze včerejší noci, a hodně to tam klouže. Ve druhém sedle vysvitlo sluníčko a trošku se oteplilo. Jinak je velmi chladno a poletuje i sníh. Dokonce mi zamrzla i voda v hadičce camelbagu. Z posledního sedla prudce stoupám na předvrchol, kde ho už konečně vidím, Jebel Toubkal, nejvyšší bod Severní Afriky, 4198 m.n.m.. Doháním dva Belgičany a při družném rozhovoru pohodlně dostoupáme až na vrchol. Sluníčko už pěkně hřeje a celá společnost, 1 Čech, 2 Belgičané, 15 Francouzů, 4 Marokánci, 2 Němci, 2 Angličani a 5 Španělů se kochají nádhernými výhledy až na plochou Saharu. Vrchol je označen vysokým trianglem a na sólovou fotografii jsem si musel hodně dlouho počkat. Výstup trval cca. 3 hod.. Sestupuji stejnou cestou 1,45 hod.. Lucie mezitím v táboře nachystala vodu a trošku se prospala. Vaříme si čaj a puding s vločkami. Mezitím do tábora dorazila masová turistika. Skupina Němců s mulami a domorodými průvodci si rozbila tábor nedaleko od nás. Dokonce jim Marokánci vykopali a postavili i kadibudku. Na nic nečekáme, balíme a s rozhodnutím dojít do Imlilu druhou stranou vystupujeme do protějšího sedla. Ze začátku trochu bloudíme, ale v okamžiku, kdy už to chceme vzdát, narážíme na pěknou pěšinu a statečně pokračujeme dál. Jsme rozhodnuti strávit noc v bivaku, podle mapy kousek za sedlem Tizi n Taddate ve výšce 3700 m.n.m.. Ze sedla klesáme prudkým „hadem“, ale žádný bivak nevidíme. Nakonec táboříme u potůčku kousek od cesty. Je tu pět upravených míst pro menší stany. Vaříme večeři a hurá do spacáků. Celou cestu jsme nepotkali ani živáčka. Takhle opuštěné hory jsem už dlouho nezažil.

28. 10.
Asi kolem půlnoci se začíná zvedat vítr. Pro jistotu ještě upevňujeme vrchní celtu ke konstrukci stanu a vypínací lanka zatěžujeme kameny. Doufáme, že nezačne sněžit. Nevím, jak bychom potom hledali cestu. Hodinky nás budí v šest. Vaříme snídani a po hygieně v potoce se vydáváme na cestu. Terén se moc s mapou neshoduje, ale snažíme se držet cesty a směru. Cesta pokračuje po vrstevnici, aspoň nás neobtěžuje silný vítr, který se prohání po vrcholcích. Je ale jasno, a tak čekáme zlepšení. Krajinu, převážně kamenitou sem tam zpestří trsy trávy a docela rozložité jalovce. Náhle se ze zatáčky vyhoupne skupinka Berberů na mulách. Ptáme se na cestu a zjišťujeme, že jsme si kousek zašli. Jeden chlapec sesedá a ochotně nás zkratkou do kopce přivádí na tu správnou pěšinu. Studentská pečeť je jeho. Pokračujeme dál s vidinou dobrého oběda v Imlilu. Cestou míjíme stáda koz a ovcí, pasou se jen tak, pasáček si asi někde zdřímnul. Po překonání posledního sedla vytoužený Imlil konečně spatřujeme, ale cesta dolů nám ještě zabere hodinu a půl. Pod sedlem míjíme skupinu turistů s malými batůžky. Mají dva průvodce a tvrdí, že jdou na Jebel Toubkal. „Hodně štěstí“. V Imlilu dopadáme na terasu jedné restaurace s přáním pořádného oběda, ale nikdo si nás nevšímá, Padne rozhodnutí jet rovnou do Marrakeshe. U taxíku smlouváme cenu na 25 Dh a odjíždíme. Jede s námi jeden muž a dvě ženy, jsou to berbeři. Ženy nemají zahalené tváře a na bradě mají tetování. Jedna umí dokonce i trochu anglicky. V Marrakeshi jsme až ve tři. Zdržel nás ještě defekt zadního kola. Naštěstí jsme měli rezervu. Vystupujeme kousek od hotelu, aspoň jsme ušetřili peníze za městský taxík. Skočíme si vyzvednout věci do hotelu Ali a jdeme se ubytovat do našeho hotýlku. Platíme další noc, ale recepční nemá zpět pět Dh. Tvrdí, že nám je dá zítra. Doufáme, že slovo dodrží. Rychle se vysprchujeme a převlékneme a hurá na pořádný dlabanec. Tentokrát to jsou kostky masa na jehle. Neuvěřitelná dobrota. Kolem páté hodiny začínají na náměstí navážet stánky s jídlem. A o dvacet minut později se už z nich line vábivá vůně. Neodoláme a couráme kolem. Lucie se cestou ještě nechá vyfotit s dvěma opičkami. Majitel chce sice 100 Dh, ale dostává pět a spokojenost je na obou stranách. Také fotíme tradiční prodavače vody v barevných krojích se širokými klobouky, zdobenými třásněmi. Na jednom stánku kupuji pistácie a mandle a už nám ke spokojenosti nic nechybí. Slanou chuť jsme spláchli čerstvě před našima očima vymačkanou šťávou z pomerančů a odcházíme si odpočinout do hotelu. Zbytek odpoledne trávíme na terase hotelu, kde dopisujeme deník a plánujeme další trasu cesty. Večer si ještě skočíme na pomerančový džus. Potkáváme dva Angličany z Imlilu, ale jsme tak unavení, že jdeme raději spát.

29. 10.
Vstáváme o půl sedmé. Necítím se dobře a mám střevní potíže. Beru si černé uhlí a jdu ještě spát. Odjezd se zatím odkládá. Kolem poledne se Lucie odchází najíst do města. Chce mi také koupit nějaké ovoce. Bohužel nikde na žádné nezávadné nenarazila. Vedle směnárny u hotelu Aladin, však objevila čistou pekárnu, kde prodávali i chlazenou balenou vodu. S nákupem pečiva a pití se vrací zpět za mnou na hotel. Zapíjím paralen a snažím se vypotit. Není to těžké, venku je prý opravdu vedro. Kolem čtvrté se rozhodnu vzít si třídenní antibiotika. Mám asi i teplotu. Lucie odchází vyměnit nějaké peníze do směnárny na náměstí, a také se ještě poohlédnout po něčem dietním pro mne. Na našem patře se ubytoval párek Čechů, ale nejsou moc komunikativní. Kromě běžných pozdravů s námi moc nemluví. Zatím co spím, tráví Lucie odpoledne na terase. Je tu krásný výhled na okolní dvorky a střechy, včetně minaretu nedaleké mešity. Také připlácí ještě jednu noc. Kupodivu recepční akceptuje pětidirhamový kredit ze včerejška. Kolem sedmé se jde Lucie podívat, jak se mi daří a odchází se navečeřet do stánků na náměstí. Tentokrát zvolila polévku Harrira a rybu s hranolky. Prý vynikající. Po večeři se ještě chvíli prochází po tržišti a vrací se do hotelu.

30. 10.
Ráno snídáme ořechové kroasany z vedlejší pekárny. Já se cítím výborně. Naši čeští sousedé se konečně trošku rozpovídali, a tak se dozvídáme pár zajímavých informací z Fesu. Dnešní cíl našeho přesunu je město Er-Rachidia (115 Dh autobus, 10 hod) poblíž největších písečných dun Maroka, Merzougy. Čas do odjezdu trávíme v nádražní restauraci. Překonáváme Atlas a projíždíme řadami malých vesnic a městeček. Jsou tu hodně vidět opevněné domy a vesnice zvané kezby a ksary. Jedná se ovšem o stavby z hlíny, a tak se na nich zub času už hodně podepsal, ale i přesto jsou pořád obydlené. Kolem dvanácté využíváme zastávku autobusu v jedné vesnici k obědu (Tajin 25 Dh). Jídlo je dobré, ovšem o hygieně se nedá mluvit. U vedlejšího stolu krájí stařík kozí maso rodince na kebab za dozoru mračna much. Ještě že ten náš kuchař vypadá aspoň trošku čistě. Cestou se dávám do řeči se dvěma kluky co sedí vedle. Chtějí koupit Lucii za 5000 velbloudů, ale nakonec z obchodu sejde. V Er-Rachidii jsme v devět večer. Jdeme přímo do hotelu Renessance. Je nejblíže nádraží a je nejlevnější. Er-Rachidia je bývalé legionářské město a není v něm nic zajímavého. Lepší je údajně vystoupit v Tinigeru, je hezčí a do Merzougy je to stejně daleko. Pokoje jsou strašné, ale jedna noc se dá vydržet. Pokouší se zvednout ceny, tak jsem trochu vydrsnil a spíme za cenu co je uvedená v průvodci. Dnes se pro změnu necítí dobře zase Lucie, tak jsi jdeme hned lehnout.

31. 10.
Vstáváme v 7 hodin a za dvacet minut jsme už na autobusovém nádraží. Potřebujeme se dostat do Rissani, ale autobus údajně jede až v 10:30. Usedáme ke stolečkům před nádražím. Lucie jde koupit nějaké pečivo k snídani, já objednávám čaj. Po chvilce k nám přisedá Mustafa a nabízí nám třídenní výlet do pouště. Pustil jsem se do smlouvání a dostal jsem se na 1500 Dh za nás oba vč. dopravy tam i zpět, třídenního výletu na velbloudech do pouště, jídla i ubytování. Po snídani se přesouváme na stanoviště „Grand taxi“, kde dostáváme další čaj. Do auta s námi přisedá ještě jeden muž jedoucí do nemocnice a jeho žena. Muž má velké bolesti. Dostává od nás ibuprofen, snad mu to neublíží. V Arfoudu nás čeká další čaj. Mustafa nám v jedné místní kavárně, kde čekáme na terénní Toyotu, ukazuje nějaké fotografie z pouště. Opravdu se máme na co těšit. Asi po necelé hodině už nakládáme batohy na korbu a vyrážíme směr Sahara. Nejprve nás čeká tzv. černá poušť. Je to absolutní rovina, kterou jen sem a tam křižují vyjeté koleje od terénních automobilů. Nechápu, jak se zde můžou místní obyvatelé zorientovat bez moderních navigačních zařízení. Povrch je kamenitý a už podle názvu převládá černá barva. Oblast je prý bohatá na fosílie, což dosvědčují časté osamocené domečky se stánky s opravdu překrásnými kousky. Na mou žádost na chvilku zastavujeme a fotím scenérii černé pouště s rudými písečnými dunami na obzoru. Přijíždíme do příjemného hotýlku v oáze na pokraji Sahary s jemným oranžovým pískem, jak ji známe z filmů. Dostáváme další čaj a objednáváme si jídlo. Nejsme tu sami, vedle nás obědvá ještě smíšená skupinka Italů a Španělů. Dostáváme výborný oběd. Nevíme, jak se to jmenuje, ale je to směs kousků masa, zeleniny a vajíček, osmažené a zapečené v klasické nádobě na tajin. Odpoledne odjíždíme s Mustafou Land Roverem k jeho strýci do nedaleké osady Merzouga. Strýc je samozřejmě obchodník s koberci. Čeká nás výklad a ukázka nejrůznějších technik a koberců. Odehrává se otřepaná komedie: Otázka, který se nám líbí nejvíce. Stanovení ceny Smlouvání Domlouvám cenu z 3000 na 500 Dh. A následuje vyzkoušená finta s kreditní kartou. Strýc se kroutí, že mu nefunguje terminál, já že mě to opravdu mrzí, atd.. Přátelsky si podáváme ruce, a máme to zase pro jednou za sebou. Myslím ovšem, že je to, ale jen otázka času, kdy přestanou být nálepky VISA a MASTERCARD na obchodech a hotelích pouze pro přilákání cizinců, jako známka důvěryhodnosti. A jednou si ten „koberec“ budu muset opravdu koupit. Zatím mi to ale vždy vyšlo. Vracíme se zpět do hotelu a chystáme se do pouště. Část svých věcí si necháváme v hotelu. V 16:00 usedáme na velbloudy a společně s jedním marockým klukem jménem Jusuf „odplouváme do pouště“. Jízda dvakrát pohodlná není, ale pohledy na písečné duny v záři zapadajícího slunce jsou tak úžasné, že to kodrcání ani nevnímám. Po hodině a půl přijíždíme do oázy s palmami a černými berberskými stany. Velbloudy přivazujeme u jednoho z nich, který je přímo asi pod 40 m dunou. Kam se člověk podívá, vidí jen hory písku. Na prostranství dostáváme dnes již asi desátý čaj, a snažíme se navázat rozhovor s mladíky, kteří se o nás budou starat. Jsou to čistokrevní Berbeři a kromě své mateřštiny umí jen francouzsky a trochu španělsky. Kluci jsou velmi příjemní a ochotní. Na rozdíl od Arabů se nedožadují odměny za každou drobnou službu a nesnaží se nám pořád něco nutit, i když si myslíme, že kdovíjak placení asi nebudou. Po chvilce ze svého stanu přinášejí dvojité keramické bubínky a perfektně bubnují, pokouším se s nimi sladit, ale moc mně to nejde. Přece to jen kluci mají více v krvi. K večeři dostáváme výborný tajin a je toho tolik, že to ani nedojíme. V táboře je tu s námi také španělsko - arabský párek, ale kromě pozdravů si nás nevšímají. Po jídle ještě chvilku bubnujeme a pozorujeme hvězdy. Trošku se ochladilo, a tak se chystáme na lůžko. Spát budeme v tradičním berberském stanu. Jedná se o černé deky různě pospojované a podepřené dřevěnými tyčemi a klacky. Interiér je vybaven jen rohožemi a koberci a jako postel jsou na nich tenké matrace s prostěradlem a k přikrytí slouží deky. Vše je čisté a uklizené. Vůbec celá oáza je prosta všech odpadků, což se o zbytku Maroka říci nedá. Jsme unaveni, a tak usínáme jako špalky.

1. 11.
Probouzíme se už v 7 hodin a jdeme se projít po dunách. Fotíme, nebo jen posedáváme na hřebenech dun. Dal by se tady vypráskat celý film, a tak se krotíme. Nakonec nás ale, hlad donutí k návratu do tábora na snídani. Kluci nám nachystali chleba s máslem a marmeládou, kávu a pomerančovou šťávu. Po snídani poleháváme a relaxujeme. Je to pohoda, daleko od rušného Maroka s nahaněči a obchodníky. Pokoušíme se i zdokonalit v umění berberského bubnování, abychom se večer mohli lépe připojit k našim hostitelům. No nějaké pokroky jsme přece jen zaznamenali. Před polednem přijíždějí dva Němci. Přisedáváme si k nim do stanu a po zjištění, že jeden z nich bydlí ve Zbýšově u Brna, kde má firmu, začíná živý rozhovor. Bohužel pro Lucii v němčině. Po společném obědě, rýže se zeleninou a vaječnou omeletou, se loučíme. Němci se vrací zpět do hotelu a my znovu usedáme na velbloudy a vydáváme se do pouště. Asi po hodině jízdy se začíná krajina měnit. Sem a tam se objevují kozí bobky, přibývá keřů, trávy a ubývá písku a dun. Přijíždíme k táboru nomádů. Vidíme, ale jen starou ženu, která plete provaz z trávy a osla. Kluci, Omar a Jusuf (Ali, kuchař, zůstává v táboře) se dávají se stařenou do řeči a my máme záminku k sesednutí. Rozhlížíme se po táboře. Z kupky sena vytahuji stéblo trávy a pokouším se přilákat dvě malá kůzlata, ale marně. Později zjišťuji, že to nebyla kupka sena, ale obydlí kde se schovávala mladá žena a dvě holky. Všichni si zakrývají tvář a tváří se vyjeveně. Vracím stéblo do „zdi“ a odcházím zpět k Lucii. Po chvilce přijíždí muž s oslem. Tváří se nepřístupně a neodpovídá ani na pozdrav. Není se co divit, pře jen jsme „turisti“. Necháváme se pozvat na čaj a vracíme se zpět do tábora. Na tácku nechávám nějaké drobné jako poděkování za pohoštění. Cestou zpět s námi kluci laškují. Mého velblouda trochu popichují, což má za následek lehčí úprk a vymetení pár křovisek. Samozřejmě to nejvíce pobavilo Lucii. Naštěstí se to obešlo bez pádu. Ovšem, jako elegantní pouštní jezdec z filmů jsem asi nepůsobil. V táboře dopisujeme deník, bubnujeme, popíjíme čaj a po dobré večeří, opět tajin, jdeme hned spát.

2. 11.
O půl sedmé nás Ali budí na východ slunce. Škrábeme se na nejvyšší dunu za táborem. Byla to pěkná dřina. Písek se propadal a neustále jsme klouzali zpátky. Ale hra barev a světla za tu námahu přece jen stála. Cesta dolů je o dost zábavnější. Připomíná nám to naše klasické dětské ježdění po zadku na zasněžených mezích za domem. Po snídani nastává čas loučení. Od kluků kupujeme nějaké fosílie a minerály, nasedáme, tentokrát už naposledy na naše velbloudy a opouštíme náš tábor zpět z „Oázy klidu“ do rušného Maroka. Cestou se naše karavana spojuje s karavanou francouzskou a společně dosahujeme našeho hotelu. Obědváme v příjemné recepci, která slouží zároveň také jako jídelna a klubovna. Po obědě dopisujeme deník a ubytováváme se v berberském stanu v areálu hotelu. Stan je stejný jako ten z pouště, jen má hliněnou podezdívku a zamykatelná dvířka. Na hodinku usínáme a kolem třetí hodiny se jdeme projít do blízkého palmového hájku. Ve stínu palem je vidět hodně políček se zeleninou. Potkáváme jen dva školáky a jednoho sympatického Berbera. Podává si s námi ruku a něco nám vypráví, bohužel v berberštině. Po návratu sedíme v recepci, kde taky později večeříme. Spát jdeme až za tmy.

3. 11.
V šest hodin, kdy vstáváme, je celkem chladno. Máme na spěch, za půl hodiny už odjíždíme hromadným taxíkem směr Erfoud. Při vystupování chce řidič zaplatit, ale vysvětluji mu, že si pro naše peníze může zajít do hotelu. Nese to těžce, ale nic jiného mu stejně nezbude. Ve městě snídáme omeletu, kávu a štrůdl v jedné kavárně u hlavní silnice do Er Racidii. Po snídani stopujeme grand taxi a necháváme se za 20 Dh zavést do Aufoussy. Zastavujeme na náměstíčku, batohy si necháváme v kanceláři autobusové společnosti CTM a jdeme prozkoumat dvě kesby, které se mají ukrývat někde v palmovém háji. Autobus nám jede až v 11:30, tak na to máme hodinu a půl. První objekt nacházíme snadno. Těsně u vchodu se k nám připojuje jeden klučina na kole a nabízí se že, nás provede. Vypadá sympaticky, a tak souhlasíme. Procházíme hlavní branou na dvorek s čilým pracovním ruchem. Odtud vstupujeme do tmavé chodby, zřejmě obytné části pevnosti. Překvapuje nás příjemný chládek. Jedná se vlastně o zastřešenou uličku miniaturního města, do které ústí dveře jednotlivých příbytků. Cela stavba je plně obydlena. Chvilku bloudíme spletí ulic a uliček a vracíme se stejnou cestou zpět do žhavého dopoledne. Žádáme chlapce, zda by nás nezavedl i k druhé z pevností. Mustafa ochotně souhlasí a vede nás hájem olivovníků, přes vyschlé koryto řeky Ziz, k druhé stavbě. Je o hodně větší, i když ne tak zachovalá, jak ta předešlá. Není se co divit, vše je stavěno z nepálených cihel a nějaký pátek to už určitě taky pamatuje. Plán údržby zřejmě místní nájemníci také nemají. Vcházíme dovnitř a vystupujeme do nejvyššího patra z poloviny pobořené rohové věže. Hraje si tu spousta dětí a pořád na nás něco pokřikují. Je tu krásný výhled do celého údolí řeky Ziz. Čas nás tlačí, a tak spěcháme na autobus. Ještě si vyměňujeme adresy s Mustafou a jsme překvapení, že od nás za provádění nic nechce. V rychlosti mu Lucie dává pár tužek, hrst drobných a čokoládovou tyčinku. Na stanovišti nic ale nenasvědčuje tomu, že by nějaký autobus měl vůbec přijet. Po hodině čekání přijíždí Mustafa a domlouvá nám za 20 Dh grand taxi až do Er Rachidii. Na nádraží potkáváme našeho organizátora výletu do pouště. Vyptává se, zda vše proběhlo v pořádku a láká nás na další výlet, ale z časových důvodů odmítáme. Na mapě si vybíráme vesnici Kerrandou, kde mají být dvě velké kezby. Lístek stojí 10 Dh a za půl hodiny už vystupujeme z autobusu. Ocitáme se na konci světa. Snažíme se najít nějakou kavárnu, ale marně. Po chvilce nás dohání jeden silnější Maročan asi kolem čtyřicítky a zve nás na kávu k sobě domů. Nic jiného nám nezbývá, než přijmout. Po absolvování prohlídky celého domu, vč. WC, domku rodičů a hospodářských stavení dostáváme čaj, vaječnou omeletu a chleba s olivovým olejem. Dále nám představuje svoji krásnou mladou ženu, dozvídáme se, že jsou svoji už dva roky a čekají přírůstek. Po jídle nás zve k prohlídce vesnice. Bereme foťák v očekávání návštěvy jedné z kezeb. Ale následuje podrobné představování celé široké rodiny. Obydlí jsou chudá, ale čistá. Všude se nám dostává vřelého přijetí a drobného občerstvení. Dále pokračujeme kolem mešity, kterou rekonstruují údajně inženýři až ze Saudské Arábie. Asi to bude pravda, protože pánové mají úplně jiné rysy a hlavu jim zdobí známý kostkovaný šátek s obručí. Procházíme také kolem jedné kezby. Je z ní radnice a je zavřená. Fotíme jen krásně malovanou dřevěnou bránu. Po půl hodině se přes olivové háje dostáváme k bývalé pevnosti nad vesnicí. Je už špatné světlo, a tak z focení nic nebude. Zběžně ji procházíme. Je hodně pobořená a zachovalejší jsou už jen obvodové zdi. Když už si myslíme, že jdeme zpět, zamíří náš průvodce opačným směrem. Vede nás k jednomu kilometr vzdáleným horkým léčivým pramenům. Je už dost tma a projíždějící auta jsou dost nepříjemná. Za chvíli jsme už ale na místě. Ve tmě rozeznáváme malý domeček obklopený bazény s pářící se vodou. Uvnitř hrají dva kluci na nějaký strunný nástroj. Pozdravíme se s nimi a míříme k jednomu z pramenů. Celý komplex je obklopen datlovými palmami a působí celkem příjemně. Počkáme, až si náš pan domácí zaplave v jednom z bazénů a vracíme se stejnou cestou do vesnice. Čeká nás ještě jedna návštěva příbuzných. Následuje opět pohoštění, tentokrát chlebem a máslem s medem. Jelikož jsme už docela přecpaní, tak jen symbolicky ochutnáme. Po návratu do domu jsme seznámeni s manželčiným bratrem a jeho kamarádem. Společně povečeříme výborný tajin s kuřetem, salátem a rýží. Jako dezert následuje ovoce. Zaujme nás především zvláštní druh Roman. Vypadá jako grep, ale uvnitř je plný drobných, sladkých červených kuliček. Chutná výborně a je osvěžující. Po večeři (sotva se hýbáme) nám hostitelka upravuje lůžko a po vytoužené sprše jdeme spát.

4. 11.
Vstáváme brzy, abychom nenarušili chod domácnosti, ale dělali jsme si zbytečné starosti. Dům ožívá až po deváté hodině. Po společné snídaní (vaječná placka, chleba, marmeláda a olivový olej) se vydáváme autobusem, společně s našim hostitelem, do města Rich na trh, nakoupit suroviny na dnešní oběd. Náš přítel nás zásobuje různými pochoutkami. Samozřejmě nic neplatíme. Zpět jedeme taxíkem. U domu jen přibrzdíme, vyložíme nákup na krajnici, zatroubíme a pokračujeme dál v jízdě. Obdivuji poslušnost a ochotu marockých žen, takhle svým mužům posluhovat. Taxík nás zavezl kousek za vesnici, kde se nachází lázně s léčivou vodou. Tentokrát jde o klasické hammam. Samozřejmě zvlášť pro muže a zvlášť pro ženy. 15 minut výtečné horké koupele nás příjemně osvěžilo. Po koupeli jsme se ještě zastavili v malé hospůdce u lázní na čaj. Opět ani za lázně, ani za čaj nic neplatíme. Po návratu do domu chvilku pomáháme starým rodičům loupat kukuřici, ale pan domácí nás objevuje a zase nás žene ven. Jdeme navštívit jeho kamaráda, který u vesnice staví hotel s restaurací. Musí to být pěkná dřina, protože cihly si zedníci sami odlévají ze směsi betonu do forem. Budoucí majitel ovšem tvrdí, že stavba bude hotová za tři měsíce. Po prohlídce staveniště si vyšplháme na pahorek, kde bude terasa. A k našemu údivu pan stavitel vytahuje láhev koňaku a s vysvětlením, že je neděle, a že má volno, všem nalévá panáka. Připíjíme si na zdar hotelu. Necháváme přátele o samotě a jdeme se projít po okolí. Všude to bublá a prská od horkých pramenů. K jednomu usedáme pod datlovou palmu a plánujeme další trasu naší cesty. Cestou zpět se ještě zastavíme na hřbitově u rodinného hrobu. Muslimské hrobky vypadají úplně jinak než ty naše. Jedná se o základní desku, kde na každé straně je plochý kámen postavený na výšku a uprostřed jsou různé náboženské symboly. Po výtečném obědě (kuskus), se vřele loučíme a snažíme se nějak s hostiteli vyrovnat, ale oni o něčem takovém nechtějí ani slyšet. „Byli jsme jejich hosti“. Na silnici začínáme stopovat autobusy. Kluci už odjeli dříve. Ale nakonec usedáme do auta jednoho manželského páru, který se s našim přítelem asi zná (50 Dh). Jsou to takoví nafoukaní zbohatlíci. Pořád na nás loudí whisky a čokoládu. Dávám mu musli tyčinku, ale nějak se ošklíbá. Tak ať si trhne. Vysedáme v Mideltu na nádraží, kde se potkáváme s kluky. Společně dojedeme nadvakrát taxíkem do Azrou. Ubytováváme se v hotelu Ziz za 40 Dh na osobu a jdeme se ještě společně najíst do místní vývařovny, ale pak už rovnou do postele.

5. 11.
Ráno jsme se dositosti vyspali. Dnes nikam nespěcháme. Máme na prohlídku města celý den. Údajně se tady v okolních lesích vyskytují tzv. Berberské opice. Den začínáme návštěvou cukrárny a ranní kávou v kavárně poblíž mešity Mohameda II. Po chvilce si k nám přisedají kluci. Chvilku si povídáme a společně vyrážíme na nákupy. Lucie si chtěla koupit nějaké koření, a tak jsme poprosili Mohameda a Habhiba, aby nám ukázali profesionální marocké smlouvání. Po asi patnácti minutách smlouvání, nářku a vzrušené gestikulace obdržela Lucie od usmívajícího se prodavače tři sáčky různého koření za 55 Dh. Já jsem si později v medině koupil pytlík výborných nakládaných oliv za 3 Dh. Kolem poledne nás hlad zavedl do příjemné pouliční vývařovny, kde jsme si pochutnali na kebabu s hranolky a salátem za 20 Dh. Po obědě jdeme vyprovodit kluky na nádraží a pokračujeme v toulání se po městě a okolí. Lucii to ovšem cestou opět magneticky přitáhlo do naší známé cukrárny. Vyhlídl jsem si nedaleký zalesněný kopec, kousek od centra města, s nadějí, že konečně uvidíme nějaké exempláře Berberských opic. Ale po asi hodinovém čekání poblíž vrcholu, to vzdáváme a vracíme se zpět do města. Opice dnes asi neměli návštěvní hodiny. Ušetřený film nakonec investuji do mešity Mohameda II. Není nikterak historicky významná, o to je ale zachovalejší a krásně vyzdobená obklady a řezbou. Zbytek dne věnujeme nákupem suvenýrů a dárků. Já jsem se zase po dlouhé době nechal oholit a ostříhat od jednoho z místních mistrů lazebníků. Vřele doporučuji, jde opravdu o příjemný zážitek.

6. 11.
Dnes jsme rozhodnutí vzít si grand taxi a jet do Ifrane, ještě jednou zkusit štěstí s opičkami. Cesta stojí 12 Dh a jsme tam za půl hodiny. Město nás překvapilo. Všude vidíme nové, moderní, dvou až tříposchoďové domy, zeleň, parky a nezvyklý pořádek. I lidé nám připadají poměrně moderněji oblečení. Jako by nás kouzelný plášť odnesl z Afriky zpět do Evropy. Bohužel domek turistických informací má zavřeno. Smiřujeme se s tím, že už žádné opičky neuvidíme a zamíříme zpět na nádraží. Cestou ještě využíváme otevřenou internetovou kavárnu k napsání pár řádků domů. Autobus do Fesu nám jede něco před dvanáctou. Je pěkně přeplněný a stojí 13 Dh na osobu. Vystupujeme na autobusovém nádraží u hradeb staré městské čtvrti El-Jdid. K našemu hotelu vytypovaném z průvodce chceme jet taxíkem. Ale k našemu velkému údivu nás tam taxikář nechce vzít, že je to prý kousek pěšky. Nakonec mu nabízím 10 Dh, klasickou částku a už se vezeme. Cestou jsme pochopili, proč takové okolky. Ve Fesu mají taxíky taxametry a tak měl náš řidič za našich 10 Dh pěkný rito. V hotelu, De Commerce, kde jsme se chtěli ubytovat, se musím znovu rozčílit. Na místo 60 Dh po nás chce majitel dirhamů 90. Prý letní přirážka. Nemám sílu se zase dohadovat a odcházíme do 300 metrů vzdáleného hotelu Agadir za 70 Dh za noc. Není to žádný Hilton, ale už jsme přežili horší. Máme aspoň balkónek s vyhlídkou na ulici. Rychle se převlékáme, a už nás hlad žene do města. Nejprve se snažíme najít nějakou restauraci v okolí našeho hotelu, ale narážíme jen na samé kavárny, až se z toho trošku ztrácíme ve spleti uliček. Naštěstí nás zachránil a vyvedl zpět na naši ulici jeden kluk. Nad mapou zvolíme odjezd taxíkem do nového města Ville Nouvelle. Vystupujeme na Třídě Hassana II, ale kromě jakýchsi bufetů se smaženými rychlovkami nic pořádného nenacházíme. Voláme dnes už po několikáté taxi a tentokrát jedeme k bráně do staré mediny El-Bali. Ještě nestačíme ani vystoupit a už se na nás hrnou místní „průvodci“ z počátku je zdvořile odmítáme, ale po několika minutách se na ně Lucie obořila a na dotaz jednoho z nich „co vlastně chceme“ odpovídá že „svatej pokoj“. Medina ve Fezu je neuvěřitelná změť ulic, uliček, průchodů a dvorů až z 9 století a celé to bludiště je pod ochranou UNESCO. Dokonce prý dosud neexistuje žádná pořádná mapa. A vyznají se tu opravdu jen místní obyvatelé. Noříme se do jejího nitra a prodíráme se okolo krámků se vším možným. Největší hlad zatím zaháníme tureckým medem. Čím jsme hlouběji, tím obchodů ubývá a přibývá „normálních“ obytných domů. Bohužel příliš pozdě si uvědomujeme, že už vůbec nevíme, kde jsme. Až po nechtěné návštěvě několika soukromých dvorů a domků, odchytávám jednoho kluka a za malý úplatek se necháme dovést zpět k bráně El-Bali, kde jsme zapadli do první restaurace, kterou jsme viděli. Sedíme na terase ve druhém patře a nezřízeně hodujeme, Tajin, Keškebab …. Po jídle se taxíkem odvalíme do našeho hotelu a spíme až do rána.

7. 11.
Ráno si na balkónku vaříme čínské nudle k snídani a zajídáme je arabským chlebem. Hotel opouštíme okolo desáté hodiny. Máme v plánu navštívit židovské město se hřbitovem, ale ještě předtím si jdeme prohlédnout královský palác s přilehlým parkem. Do paláce se nesmí, pořád ho ještě marocký král využívá při svých cestách zemí. Obdivujeme jen překrásnou vstupní bránu. Židovské město se nachází někde pod našim hotelem. Noříme se do spleti pouličního bazaru, když potkáváme člověka, který byl u naší roztržky s hoteliérem z De Commerce. Nabídl nám, že nás provede. Po včerejší zkušenosti z mediny souhlasíme za 40 Dh. Ubezpečuji ho ovšem že, jakmile nás zavede do jakéhokoli obchodu, tak nedostane ani Dirham. Navštívili jsme synagogu, hřbitov a dozvěděli jsme se také mnoho zajímavého. Židovská část starých měst se dá na první pohled poznat zcela jednoduše. Židovské ženy, na rozdíl od muslimských nechodí zahalené. Jejich domy mají okna do ulice. U muslimských domů směřují všechny okna do dvora, to aby náhodou nikdo nespatřil paní domu s odhalenou tváří. Také jsme nakoukli do jedné ze šperkařských dílniček. Pracují tady převážně mladící a mají opravdu šikovné ruce. Konec prohlídky jsme strávili na střeše jednoho domu a pohlédli jsme na toto lidské mraveniště z ptačí perspektivy. Dopoledne se nám líbilo, tak jsme si domluvili na jednu hodinu také prohlídku staré mediny se všemi zajímavostmi, které skrývá. Oběd vaříme opět z našich zásob, sojové maso s bramborovou kaší. Aspoň se nám trošku odlehčí naše batohy. Přesně v jednu se setkáváme s našim průvodcem. Tentokrát jdeme do mediny pěšky. Najmout si průvodce má i své výhody. Při každém pokusu nás obtěžovat nějakým nadháněčem, prohodí pár slov a otrava zmizí jak mávnutím kouzelného proutku. Prohlídku začínáme barvírnou kůží, kterou už dlouho dopředu ohlásil charakteristický zápach. Barví se zde stejnou metodou jako v Marrakshi, ale převládá barva žlutá. Podíváme se do barvírny látek a jedné ze starobylých mešit. Hlavně ale obdivujeme srdce staré Mediny. Ulice jsou občas tak úzké, že se dva lidé sotva vyhnou. Z nedostatku místa nadstavovali obyvatelé své domy v horních patrech směrem do ulice. Někde se dokonce protější domy potkaly a vytvořily tak jakýsi „uliční tunel“. Cestou přišlo vhod i krátké zastavení v domě nějakého známého na čaj a ovoce. Byl to výstavní dům v centru Mediny s velkým dvorem a fontánkou uprostřed. Patřil dříve asi nějaké bohaté rodině. Dlažba, mozaiky na stěnách a dřevořezba trámů byla sice lehce poničená, ale přesto tu bylo čisto a útulno. Výlet do starých časů končíme v domku našeho průvodce, kousek od našeho hotelu. Vyrovnáváme účty a loučíme se. Měním svůj názor, že je lepší si vše prohlédnout sám bez místního doprovodu. Dnešní den byl opravdu vydařený. Vyhnuli jsme se otravným dohazovačům a viděli jsme vše, co starobylý Fes dokáže nabídnout. Závěr dne trávíme v okolí brány El-Bali. Večeříme v restauraci, kterou jsme objevili už včera. Já se snažím fotit z terasy ruch na ulici a Lucie se toulá v okolí po obchůdcích. Po návratu se také navečeří a jdeme se společně ještě projít v okolí brány. Nakupujeme nějaké dárky, hlavně neodoláme pantoflům z velbloudí kůže. Překvapila nás hlavně poloviční cena, než jakou jsme doposud viděli. Ještě nějaký turecký med a sezamové placičky a pak už jen taxi a hotel. Pozor, po dvacáté hodině mají taxametry padesáti procentní příplatek. Samozřejmě jsme taxikáři nevěřili, ale rychle přivolaný policista vše potvrdil. Co se dá dělat, platíme nekřesťanskou sumu a jdeme spát.

8. 11.
Ráno si vaříme snídani, balíme a jedeme taxíkem na nádraží. Hned nás odchytává dohazovač a směřuje nás na autobus do Meknesu, 12 Dh na osobu + 5 Dh za batoh. Samozřejmě chce odměnu, ale Dirham mu nestačí. Musím mu vysvětlit, že nejsem žádný idiot, abych si neuměl koupit lístek na autobus. Zůstává tupě zírat, tak ho nechávám osudu. V Meknesu jsme za 1,5 hodiny. Hned z nádraží voláme Lhabiba, a za dvacet minut nás už kluci doprovázejí do domu jejich kamaráda. Bydlí v obrovském domě, ve čtvrti, co by mohla být brněnská Masarykova čtvrt, ovšem, až na ten všudypřítomný bordel. Dům byl uvnitř ještě ve výstavbě a jak to vypadá, ještě asi dlouho zůstane. Nábytek vesměs žádný (v muslimských zemích běžná věc), vaří se na plynové bombě. Všechny stropy jsou zdobeny sádrovými ornamenty a zdi jsou obloženy kachličkami s mozaikovým vzorem. Majitel se jmenoval Jadib a závodně boxuje. Ubytováváme se v jednom z pokojů a kluci se chystají něco kuchtit. Lucie je chvilku pozoruje a posléze je odhání od „sporáku“ a ujímá se vaření sama. K obědu bude „minutka čína“ od Vitany s rýží z našich zásob. Pan domácí přispívá vařenými vejci. Nakonec se z toho vyklubal docela chutný oběd, kluci si dokonce několikrát přidali. Následoval i dezert. Puding Laktamil. Odpoledne nás naši přátelé doprovodili do města, kde se ujali role průvodců. Začínáme hrobkou Moulay Ismuila. Jedná se o mauzoleum jednoho z marockých panovníků. Vše je bohatě zdobeno a vstup je povolen jen bez obuvi. Následně procházíme jednou z městských bran na náměstí El Hadim. Na konci náměstí se ponoříme do krytého bazaru. Panuje tu čilý obchodní ruch. Prodává se zde vše, nač jen si člověk vzpomene. Kluci kupují maso a koření. Obchodník jim hned suroviny semele a večer prý bude výborná kefta. Ještě chvíli procházíme tržiště s přilehlými uličkami a míříme zpět k Jadibovu domu. Stavíme jen na čaj a internet, ten jde ale zoufale pomalu, tak toho necháváme a spěcháme na slibovanou večeři. Klukům se opravdu povedla. Maso ogrilovali na dřevěném uhlí. K tomu olivy a výborný chleba. Zase jsme se příšerně přecpali. Závěr dne trávíme sledováním místí televize, samozřejmě s čajem, a zaleháváme do postele.

9. 11.
Po snídani opouštíme našeho hostitele a společně s našimi přáteli vybíráme hotel poblíž centra. Hotel Nouveou patří k těm lepším, které jsme zatím navštívili. Pokoje jsou obložené mozaikou a uvnitř je pěkný dvůr s fontánkou. (60 Dh). Necháváme své věci na pokoji a následujeme Habiba na náměstí el-Hedine, kde se má setkat ze svojí „kamarádkou“. Je to sympatická Maročanka. Překvapilo nás, že docela moderně evropsky oblečená. Údajně pochází z moderní muslimské rodiny, která je sice věřící, ale snaží se jít s dobou. To svědčí i o tom, že studuje ekonomii na universitě. Dnešní dopoledne se nám naši přátelé snaží ukázat moderní tvář Maroka. Následuje Mc Donald, různé moderní obchody a tržiště, kde si mladé Maročanky nakupují různé tretky a „módní doplňky“. Dokonce i Lucie neunikla jednomu páru náušnic, které ji byli vřele doporučovány. Ještě, že moc nestály. Odpoledne máme v plánu navštívit svaté město Moulay Idriss. Jedná se o posvátné město, které se na noc uzavírá a žádný nevěřící tu nesmí strávit noc. Každý správný muslim musí buď 1x za život podniknout pouť do Mekky nebo 5x navštívit Moulay Idriss. Město je vystavěno v kopci a uprostřed je obrovská mešita s hrobkou. Tam nám byl však vstup odepřen. Vystupujeme alespoň na horní terasy nad město, kde máme celé místo jak na dlani. Moulay Idriss má ještě jednu zvláštnost. Nachází se zde jediný kulatý minaret v celém Maroku. Jelikož se začíná hlásit hlad, sestupujeme dolů a v jedné z restaurací poblíž tržiště obědváme výbornou keftu se salátem. Poblíž Moulay Idriss leží také 2000 let staré římské město Volubilis. Cesta tam taxíkem trvá asi 15min. Vstupné je 20 Dh a platí pouze cizinci. Maročané mají všechny kulturní památky zdarma. Tak se dá taky dělat národní osvěta. Návštěva opravdu stála za to. Jsou zde zachovány krásné mozaiky a některé budovy ani nevypadají jako více jak 2000 let staré. Škoda, že nás zde zastihla bouřka a nemohli jsme si Volubilis prohlédnout důkladněji. Do Meknésu se vracíme opět taxíkem a Habib se svou přítelkyní nás doprovází až k hotelu. Vřele se loučíme a děkujeme našim známým za čas, který nám obětovali k přiblížení marocké kultury a obyčejů. V hotelu následuje už jen horká sprcha. Já jsem ještě skočil pro nějaké koláčky. Nebyli už nejčerstvější, ale na zahnání hladu postačili až, až. Zbytek večera provádíme revizi našeho rozpočtu a dopisujeme do deníku dnešní zážitky.

10. 11.
Dnešní ráno se nám moc z postelí nechce. Kromě toho, že jsem skočil pro snídani, opouštíme hotel až po patnácté hodině. Jdeme přímo do mediny. Za orientační bod jsme si zvolili největší mekneskou mešitu. Dovnitř jen nahlížíme, ale nedalekou MEDRESU - školu koránu - může za 10 Dh navštívit i nevěřící. Vnitřní nádvoří je zdobené dřevěnými reliéfy a mozaikou. Uprostřed je bazének s vodou na rituální očistu. Procházíme také první poschodí, kde jsou kobky studentů. Jak je v náboženském zařízení zvykem, moc pohodlí k životu a studiu neměli. Na konci chodby objevuji malá dvířka a úzké schodiště. Dostáváme se po něm na střechu, odkud je pěkný výhled po Meknesu a hlavně na minaret nedaleké mešity. Po dalším bloudění medinou jsme zabočili do šipkou označené úzké uličky s nápisem PALAIS – TAFILALET. Nedůvěřivě vcházíme dovnitř a úžasem nám padá čelist. Tolik překrásných mozaik a dřevořezeb jsme za celou dosavadní návštěvu Maroka neviděli. Jsou zde dřevem vykládaná okna i dveře, okolo stěn se rozprostírají vyšívané polštáře a divany. Na stěnách visí koberce. Každou chvíli jsme si mysleli, že předstoupíme před trůn samotného sultána. Trůn jsme našli, ovšem sultán se asi věnoval svým ženám kdesi v harému. Návštěvu za 10 Dh rozhodně doporučujeme. Z mediny vycházíme přes dílničky zlatníků, kovářů, řezbářů … na rušnou třídu s čilým obchodním ruchem. Začíná se ochlazovat, tak se zastavujeme v hotelu pro něco na oblečení. Je už večer a jsme docela hladoví. Pár kroků od hotelu nám padne do oka jedna restaurace s názvem RESTAURANT ECONOMIC. Název opravdu nelhal za 25 Dh si pochutnáváme na grilovaném kuřeti s hranolky a zeleninou, taginu s chlebem a salátem. Po večeři se vracíme na hotel a připravujeme se na spánek.

11. 11.
Úkolem dnešního dne je, přesunout se do hlavního města Maroka Rabatu. Po snídani, počkali jsme si na čerstvé koláčky, odcházíme na nádraží a za pár hodin se už ubytováváme v hotelu France (50 Dh) nedaleko městských hradeb. Hotel to je celkem obyčejný, jen uprostřed roste obrovský banánovník, dokonce i s trsy banánů. Na našem patře potkáváme cestovatele Oskara ze Sri Lanky. Je strašně ukecanej a udělal nám v celku zajímavou přednášku o své rodné zemi i s obrázky. Medina v Rabatu není nijak zvláště zajímavá. Je tu hodně obchodů a je značně přelidněná. Jen je nezvykle natřená na bílo-modro a pěkné jsou výhledy na Oceán. Oproti jiným městům v Maroku nás tu nikdo neobtěžuje nabídkou různých služeb a zboží. Asi sem příliš turistů nezavítá. Večeříme v lidové vývařovně a po procházce kolem hradeb se vracíme do hotelu.

12. 11.
Dnes se loučíme s Marokem. Ráno zařizujeme vše potřebné k našemu odletu. Nejprve potvrzujeme letenky v kanceláři Air France, kde měníme i posledních 80$. Zjišťujeme důležitou skutečnost, a to, že na letišti v Casablance máme být už v 6:00. To znamená, že nám odpadá jedna noc v hotelu. Vracíme se pro naše věci, které si dáváme na vlakovém nádraží do úschovny (1 kus á 15 Dh). Vlak nám jede v 20:00 přímo na letiště a stojí 55 Dh. Právě otevírají naši oblíbenou kavárnu, což využijeme na poslední marockou snídani. Dnes plánujeme navštívit královský palác. Nejprve procházíme novější bránou a pokračujeme dlouhou širokou příjezdovou silnicí, lemovanou palmami. Asi po pěti stech metrech se dostáváme na široké prostranství, kde se na pravé straně rozprostírá vlastní královský palác. Fotíme jen z dálky blíže nás usměvaví, ale nekompromisní strážci bohužel nepustí. Po návratu se noříme do mediny, kde na pouličním stánku obědváme kebab v chlebu. Vedle v obchůdku kupuji pak nějaké koření. Prostupujeme dále medinou až se uličky rozšíří a vcházíme do široké zastřešené ulice. Je plná obchůdků s turistickými suvenýry. Tušíme blízkost nějaké atrakce. Po sto metrech opouštíme medinu jednou z bran a stojíme před Rabatskou kesbou. Je docela zachovalá, včetně původního opevnění. Její atraktivnost zdůrazňuje hlavně její poloha. Tyčí se na vysokém ostrohu nad rozbouřeným Oceánem. Vcházíme dovnitř hlavní bránou a jsme překvapeni, jak je rozlehlá. V jejích útrobách se nachází i krásně udržovaná zahrada s důmyslným systémem zavlažování. Ovšem nejvíce udělá radost kesba asi fotografům. Takové množství fotografií romantických zákoutí a rozmanitých detailů dveří a dvířek s klepadly jednotlivých obydlí jinde v Maroku určitě nepořídí. Návštěvu končíme na malém prostranství s výhledem na Oceán. Po návratu do mediny večeříme ve včerejší restauraci a za poslední peníze kupujeme chleba a nějaké olivy. Máme nevyšší čas se odebrat na nádraží. Rabatské vlakové nádraží je asi nejčistší veřejná budova v celém Maroku. Vyzvedáváme si svá zavazadla z úschovny a za dvě hodiny si hledáme místo na Casablanském letišti, kde dospíme noc.

13. 11.
V jednu hodinu ráno nás budí policie a chce vyplnit nějaké papíry, jinak vše v pohodě. Znovu usínáme. Ve 4:00 dorazila do našeho koutku skupinka rozdivočených Korejců. Jejich hlavní zábavou, kromě strašného kraválu, bylo za poslední drobné vytáčet z nedalekých automatů různá telefonní čísla spících Maročanů a žvatlat jim do sluchátek něco korejsky. K naší smůle jim zbylo drobných dost. K ránu ještě přišel nějaký Arab s manželkou a snažil se Lucii vyhodit z jejího „lůžka“, ale s pomocí policie jsem ho zneškodnil, odkráčel i se svým „spacákem“ neznámo kam. Zbytek noci proběhl už hladce. Také náš let neměl žádné komplikace, až na jednu příhodu, kdy si jeden z rozverných Korejců uprostřed letu klidně zapálil, a svou cigaretu nemínil i na důrazné protesty letušek uhasit. Nakonec se nechal přesvědčit jedním vzrostlým stewartem. Po tříhodinové přestávce v Paříži hladce přistáváme na letišti v Ruzyni.

Sepsal Marek Schauer