Mexico, 2001 - deník

4. 1.
Na autobusové nádraží v Orlandu cestujeme taxíkem. Autobus do Miami na letiště měl odjíždět ve 21:30, ale stalo se tak až ve 4:00 druhý den ráno. Důvod byl zcela prostý, nedostatek řidičů. Taková je AMERIKA.

5. 1.
V Miami nás čeká další neplánované zdržení, letadlo má 2 hodiny zpoždění. Do Cancunu jsme tak přiletěli až za tmy. Na letišti si bereme opět taxíka a okolo luxusní hotelové zóny míříme do centra města k našemu hotelu. Hned ze startu jsem zapomněl našeho průvodce na sedadle auta, takže dál cestujeme nazdařbůh. Následoval další šok, všechny ceny byly v dolarech. Při přepočtu kurzu na nás čekala smrt vyhladověním. Když jsme ale zjistili, že se Mexické pesos značí naprosto stejně jako Americký dolar, nabyli jsme své obvyklé jistoty a vyrazili do nočního města, kde si Lucie na oslavu nechala od jedné mladé Mexičanky naplést copánky.

6. 1.
První ráno v Mexiku zahájíme snídaní na jedné ze zahrádek v centru města. A po ochutnání místního piva nás přepadla veselá nálada. (Corona extra). Couráme městem, je tady hodně obchůdků se stříbrem a suvenýry. Nic nekupujeme, čekáme, že ve vnitrozemí se ceny podstatně sníží. Na oběd se zastavujeme na další zahrádce poblíž hlavní třídy, dáváme si cenově výhodné menu, a opravdu si pochutnáváme. Následuje druhá dobrá nálada (pivo XX). Odpoledne přejíždíme autobusem do Tulumu, kde si bereme oblíbeného taxíka až na pláž Santa Fe. Zajímáme se o ubytování, ale nakonec kupujeme dvě hamaky (houpací sítě). Jsou cenově dostupné a na naší cestě se nám budou pro přespání určitě ještě několikrát hodit. Vyhlídli jsme si místo na pláži asi 10 m od čáry přílivu, vážeme sítě a spokojeně pozorujeme západ slunce v Karibiku.

7. 1.
Noc byla teplá, ale asi změnou klimatu mě začíná trochu bolet v krku, preventivně začínám brát třídenní antibiotika. Po snídani se jdeme podívat kousek po pláži na první Mayské památky v Mexiku. Nejsou to sice pyramidy, ale stavby jsou celkem zachovalé a svou polohou na útesu nad mořem určitě stojí za zhlédnutí. Nejvíce nás, ale upoutali obrovští varani vyhřívající se na polorozpadlých zdech. To nenechá žádného fotografa klidným. Odpoledne trávíme koupáním a lenošením na pláži.

8. 1.
Dnes jsme se rozhodli zapůjčit si potápěčské vybavení a jedeme se projet ve člunu kolem pobřeží a tři hodiny šnorchlujeme na širém moři. Krásné podmořské zahrady fotíme jednorázovým podvodním foťákem. Totální relax, i když tři hodiny úplně stačí. Sluníčko, na nás středoevropany pěkně pálí. Což se neobešlo bez následků. Natož se neubráním zvolání: "nemám rád slunko, moře a koupání je na prd". O tři hodiny později to však popírám a jdu se ještě jednou svlažit do vln Karibiku. Večer trávíme v baru sbitém z prken a s koktejlem v ruce se oddáváme poslechu místní kapely. Kolem půlnoci vesele vrávoráme na naše už tak „vratká“ lůžka.

9. 1.
Ráno nás probudili čtyři mladí Němci, společně snídáme v restauraci kousek dál od pobřeží. Autem z půjčovny nás pak zavezli až na autobusové nádraží. Z Tulumu máme namířeno do Coby, kde se nachází první pyramidy obklopené pralesem. Trávíme tam celé dopoledne, ale kvůli značnému vedru se nám celý rozlehlý areál procházet nechce. Vyšplháme se jen na jednu štíhlou pyramidu a rozhlížíme se po celém Yucatanu. Po prohlídce se vracíme do hospody, kde je také stanoviště autousů. V 15:15 jsme plánovali odjezd do Chiten Izi. Na autobus však čekáme marně. Když budeme mít štěstí, odjedeme v 18:30 do Valladolidu. Při dlouhém čekání mě přepadá touha konverzace ve španělštině. Vyhlédl jsem si mladou a pohlednou Mexičanku a ptám se jí, zda cestuje sama. Odpovídá“si“. Tím je moje slovní zásoba vyčerpána a dál se věnuji Lucii. Večer autobus opravdu přijíždí, takže nás čeká noc ve valladolském hotelu Lily. Padáme únavou a tak jdeme po sprše, kterou máme „ovšem“ na pokoji hned spát.

10. 1.
Vstáváme brzy a sháníme něco k snídani. Po jídle procházíme střed města a nakupujeme nějaké potraviny na cestu. Náhodou natrefíme na autobusové nádraží. Autobus do Chiten Izi jede za dvacet minut. Cesta trvá asi hodinu a půl. Jde asi o velmi populární památku, neboť vjíždíme na přeplněné parkoviště plné luxusních autobusů se spoustou turistů. Není se co divit, patří k těm nejznámějším na Yucatanu. Kolikrát jsme už viděli tento obrázek v časopisech. Naplňuje nás pocit štěstí. Nejprve vcházíme dovnitř velké pyramidy, kde se nahoře v útrobách nachází obětní oltář. Moc se nezdržujeme, je tam nedýchatelno. Následně podnikáme výstup na vrchol a kocháme se pohledem po nekonečném pralese. V areálu trávíme jen tři hodiny. Ovšem ještě dnes nás čeká přesun k dalším pyramidám do Uxmalu, tak se musíme krotit. Před bránou areálu nastupujeme do autobusu směr Merida. Tam potřebujeme přesednout a tak se proplétáme špinavými, úzkými uličkami plnými lidí a dopravního zmatku na další nádraží. Do Uxmalu přijíždíme až za tmy. V autobuse jsme se seznámili s americkým párem, Švýcarem a jeho afroamerickou přítelkyní z Londýna. Bohužel jsou v okolí jen hodně drahé hotely. Skromně večeříme z vlastních zásob a hledáme místo k přespání. První pokus se nám nezdařil. Byli jsme odhaleni, polapeni a vyhoštěni. Při hledání dalšího místa náhle z pralesa zablikala baterka našich amerických přátel. Přidáváme se k nim a vážeme sítě. Ovšem hlídači slídí dál, avšak marně. Spali jsme špatně, obtěžovali nás komáři, a když jme se zabalili do spacáků, tak jsme nemohli spát vedrem.

11. 1.
Opět velmi lehká snídaně, ale už se těšíme na prohlídku. Areálu vévodí velká pyramida pro změnu oválného tvaru obklopená nižšími stavbami s krásnými reliéfy. Dovnitř jsme jen nakoukli, protože tam hnízdí ohromné množství vlaštovek. Kolem poledne, po prohlídce, se snažíme stopovat a po chvilce nám opravdu zastaví dodávka, která nás na korbě dovezla do pěkné vesnice s hospůdkou, kde obědváme za poslední drobné. Další stop. Tentokrát napoprvé. Bohužel placená dodávka desáté třídy místní dopravy. Skončili jsme v Hopelchenu a vydali se z posledních pesos a nikde žádná směnárna. U benzinky za městem nám zastavil chlapík, který s námi začal suverénně konverzovat ve španělštině, my už jsme tak suverénní nebyli. Po hodině mě ukecal, abych řídil jeho VW „šrot“. Byl velice ochotný, změnil i cíl své cesty a zavezl nás až do Campeche k našemu hotelu na náměstí. Servis byl spojen s okružní jízdou městem a výukou španělských slovíček. Po ubytování hurá do hospody. Corona exstra, Pina coláda (moc). Po chvilce si k nám přisedají dva Češi, kteří v Mexiku studují. Dostali jsme pár typů a šli se projít do města. Vracíme se pozdě a já jsem vytuhl v sandálech a kšiltovce až do rána. Alkohol, nebo únava?

12. 1.
Probouzíme se v deset a překvapivě v pohodě. Hned po lehké snídani vyrážíme do města, které je pod ochranou UNESCO. Volíme okruh po hradbách, ze kterých je pěkný výhled na město a Mexický záliv. Historické centrum není nijak velké a tak už v 13:00 odjíždíme autobusem směr Palegue, kde se nachází slavné Mayské ruiny. Ubytováváme se v kempu poblíž příjezdové cesty k památkám. Naše hamaky věšíme v zadní části pod malou stříšku mezi trámky z bambusu. Večer se koná mezkalový obřad, kterého se nezúčastňujeme a raději popíjíme pivo v bambusovém baru. K našemu údivu nás ale obsluhuje Němka. Chvilku oprašuji němčinu a jdeme spát. V noci prší, ale stříška naštěstí vydržela.

13. 1.
Ráno se brodíme bahnem po předchozím dešti. U vchodu do kempu potkáváme jednoho Rakušana, který se nám nabídne, že nás odveze až k ruinám. Říká si Bravo. A už po prvních sto metrech si zapaluje „trávu“. Po celkem adrenalinové jízdě na hranici havárie jsme konečně na místě. Ještě chvilku konverzujeme a Bravo po zjištění, že se marihuaně u nás říká „tráva“, si začne říkat Bravo – Travo. Má z nového jména takovou radost, že nám každému kupuje kokosový ořech. Okamžitě si zase zapaluje a mizí v džungli. Od té doby jsme ho už neviděli. Palengue stojí opravdu za to. Komplex obklopuje hustá džungle a stavby jsou docela zachovalé. Je tady několik pyramid a také jedna budova se sklepením a věží. Do většiny budov se dá i vstoupit. Chceme podniknout krátký výlet do blízké vesnice, ale asi po deseti minutách v džungli potkáváme kanadsko - český pár, a ti nás od cesty odrazují pro značné nebezpečí z okradení. Nakonec se společně vracíme. Po návratu do kempu balíme s rozhodnutím přejet ke kaskádám Agua Azul. Ale všichni řidiči nám svorně tvrdí MAŇÁNA a tak nám nezbývá, než se ubytovat v hotelu nedaleko autobusového nádraží. Vychutnáváme si sprchu a vyrážíme na večeři do města. Na Zocalu panuje čilý ruch. Hraje tu živá hudba, samozřejmě převažují kytary. Usedáme poblíž mladých čističů bot a posloucháme. Bohužel si k nám přisedá alkoholem hodně unavený chlápek a pořád do nás něco hustí. Ani když jsem ho česky s dostatečným důrazem poslal do „prdele“ neodešel. Tak jsme se zvedli my a odešli spát. Škoda, byl by to příjemný večer. Naposledy se ohlížíme a vidíme, že opilec pro změnu obtěžuje jeden mladý mexický pár.

14. 1.
Vstáváme brzy a jedeme autobusem k Agua Azul. Jsou to krásné kaskádovité vodopády s úžasně modrou vodou obklopené bujnou vegetací, banánové háje nevyjímaje. Procházíme se po okolí a fotíme. Začínají se sem ale, sjíždět autobusy turistů, tak pomalu nabíráme kurz San Christobal de las Casas. Přímo nic nejede, a proto musíme asi půl hodiny stopovat, zastavuje nám autobus. Platíme jízdenku a celkem pohodlně dorážíme až do cíle. Město se nachází ve výšce 2107 m n m. Docela se tu změnil ráz krajiny. Už žádné palmy a banánovníky, ale jen jehličnany. Ubytováváme se v Posádě Rozita kousek od centrálního Zocala a jdeme si prohlédnout město. Procházíme úzkými barevnými uličkami s různými krámky. S podivem hlavně s knihami. Zastavujeme se také v turistických informacích a plánujeme zítřejší návštěvu indiánské vesnice v horách. Ještě chvilku couráme městem a po večeři jdeme spát.

15. 1.
Dnešní den věnujeme návštěvě indiánské vesnice v horách Chamula. Dopravuje nás tam oblíbené colektivo. Je neděle a na náměstí se koná trh. Na zemi nebo na dřevěných stolech je k dostání zboží různého druhu od sandálů ze starých pneumatik přes potraviny až po magnetofonové kazety s pirátskými nahrávkami světového rocku a popu. Chvilku se motáme po tržišti, ale nakonec jdeme na tzv. „obecní úřad“, kde si kupujeme povolení ke vstupu do kostela. Na prostranství před kostelem sedí do kruhu stařešinové obce v krojích, pokuřují a upíjejí z kolující láhve pálenku. Vchod do kostela střeží místní „obecní policie“. Je oděná do kožešinových přehozů a ozbrojená dlouhou holí. Kontrolují nám propustku a vpouští nás dovnitř. Uděláme krok a jako bychom se ocitli o sto let zpět časem. Všude hoří svíce a na podlaze pokryté čerstvým jehličím klečí spousta mumlajících lidí. Stěny jsou obloženy množstvím dřevěných plastik svatých v čele s malým oltářem obklopeným hořícími svícemi. Stojíme u dveří, máme strach se pohnout. Chvilku pozorujeme dění okolo a vytrácíme se opět zpátky do současnosti. Co nás ale překvapilo nejvíce je, že si modlící lidé uvnitř také připíjeli z lahve průhlednou tekutinu a podle výrazů tváře to určitě voda nebyla. No co, jiný kraj jiný mrav. Přesto, že se ve vesnici nesmí fotografovat, pořizujeme pár ilegálních snímků. Na tržišti si od dětí kupujeme hliněné figurky pásovce a leoparda a vydáváme se na procházku po okolí. Za cíl jsme si vybrali malé návrší nad vesnicí. Současně zjišťuji, že jsem nechal mapu okolí v colektivu. Tak opět jdeme nazdařbůh. Nejprve projdeme kolem zbytků starého kostela, jsou zde čerstvé hroby, na kterých se pasou kozy. Úcta k mrtvým jim asi nic neříká. Na vyhlídce jsme asi za půl hodiny. Je tu krásný výhled na vesnici a okolí. Tržiště odsud vypadá jak mraveniště z Ferdy mravence od Ondřeje Sekory. Scházíme opět do vesnice a zjišťujeme si odjezd nejbližšího colektiva zpět. První má prý jet až za dvě hodiny. Vydáváme proto pozvolna pěšky s tím, že si něco stopnem. Jdeme asi hodinu, když zastavujeme už tak dost narvaný minibus, ale jsme naivní, když si myslíme, že jsme poslední, kdo přistoupí. Po této zkušenosti si myslím, že kapacita našich automobilů je značně poddimenzovaná. Do San Cristobalu přijíždíme pozdě odpoledne, procházíme se po náměstí, kde zrovna hraje místní rocková kapela. Se zaujetím posloucháme směs rocku s indiánskou hudbou. Hlad nás ale, žene do nejbližší hospody na večeři. Pak už následuje jen sprcha a postel. Usínáme za dunění minometů nedaleko bojujících Zapatistů s vládními jednotkami, ale podle chování místních obyvatel jde asi o běžný jev. Mimochodem figurky Zapatistů jsou tu všude kolem běžně k prodeji. Není se co divit. Jsme v revolučním Chipasu. Nejchudším státu mexické federace.

16. 1.
Ráno jdeme na autobusové nádraží zjistit odjezd autobusu směr pobřeží Tichého oceánu a rozhodujeme se pro noční přejezd. Protože máme dostatek času, tak za cíl dnešního výletu určujeme nedalekou jeskyni Rancho Nuevo. Colektivo nás vysazuje na odbočce a odtud jdeme asi půl hodiny pěšky. Návštěva jeskyně se platí a jde o dlouhou slepou chodbu zdobenou krápníky. Pro toho, kdo navštívil Moravský kras, je to spíše nuda. Ve stánku před vchodem zaháníme žízeň a vydáváme se na křižovatku něco stopnout zpět do města. Čekání na odjezd autobusu vyplňujeme couráním kolem centrálního Zocala a výstupem k malému kostelíku nad městem s pěkným rozhledem po okolí. V 20:00 nasedáme do překvapivě luxusního autobusu a po zhlédnutí celkem zábavné americké akční komedie sklápíme sedadla a usínáme.

17. 1.
V San Pedro Pochutle jsme v 7:00, taxíkem přejíždíme do Mazunte, což je vesnička na pobřeží Tichého oceánu. Nijak zvlášť nás ničím nepřekvapila. Odcházíme na pláž, kde zavěšujeme hamaky a dospáváme noc. V poledne nás probudil hlad. V okolí není ale, nic k jídlu, a proto si znovu stopujeme taxi a odjíždíme do Puertu Angelu. Cenu samozřejmě sjednáváme předem. Nějakým nedopatřením taxikář zabloudil a ocitáme se opět v San Pedru Pochutle. Naštěstí přiznává chybu a zdarma nás konečně dopravuje na určené místo. Obědváme velmi chutné jídlo v restauraci na molu. Po obědě procházíme městečkem. Oproti Mazunte je to velmi pěkné městečko s rybářskými sítěmi, hospůdkami a vcelku příjemnými lidmi. Začíná se připozdívat. Taxikáři ovšem nasazují dvojnásobnou cenu, a proto vyrážíme pěšky. Asi po pěti kilometrech rezignujeme a zbylý kus dojíždíme taxíkem. V Mazunte slaví fiestu, ale na návsi sedí už jen starší babky a kapela to už zřejmě taky balí, tak to zřejmě na nějakou velkou slávu nevypadá. Jdeme raději zpět na pláž. Přímo na hranici přílivu se hraje fotbálek. Jsou to většinou Italové, kteří se flákají světem a přiživují se vyráběním korálků a různých turistických cetek. Jeden na mně mává, ať se přidám. Po půl hodině ze mne lije jak z vola, mám nakopnutý palec a písek až v plavkách. Naštěstí se už stmívá a „rozhodčí“ odpískává konec. Vyhráli jsme 8:6, ale opět jsem se ujistil, že ze mě fotbalista nikdy nebude. Po koupeli v moři padám únavou a usínám. Lucka ještě čekala na západ slunce a šla také spát. Zažíváme jednu z horších nocí. Komáři začali žrát i mne, a to už je co říct, takže se opět asi moc nevyspíme.

18. 1.
Hned ráno jsme si sbalili věci, ale těsně před opuštěním pláže nás ještě zkasírovali o 40 pesos za přespání. Moc nás to nepotěšilo, ale co se dalo dělat. Po snídani jsme navštívili želví chovnou stanici. Návštěva předčila naše očekávání. Poprvé v životě jsme viděli obrovské mořské želvy a dokonce jsme si na ně mohli i šáhnout. Prováděl nás mladý Mexičan s dokonalou angličtinou. V areálu bylo i akvárium s docela pěkným muzeem. U východu si Lucie ještě zakoupila svůj první hudební nástroj, bambusové chřestítko, později se stalo velmi populárním. Odjíždíme do San Pedra Pochutla, odkud jede autobus, který nás přepraví přes Kordillery. Cesta byla zdlouhavá, ovšem krajina překrásná. Všude okolo jsme vzhlíželi na zelené kopce, jejichž vrcholky byly až v mracích a překonávali sedla někdy až přes 2500 m.n.m. Do Oaxacy jsme dorazili okolo 21:00. Taxíkem jsme přejeli do Magic hostelu v centru, který jsme si našli v průvodci. Po ubytování jsme povečeřeli výborné jídlo na Zocalu, ale po náročné cestě jsme brzy odpadli.

19. 1.
Ráno vyřizujeme výměnu pokoje, protože v naších dveřích chybí tabulka skla a z nedalekých toalet se nám v pokoji usadila nelibá vůně. Vše, ale proběhlo hladce. U snídaně plánujeme program dne. Nakonec vyhrává výlet na Monte Alban, kde se ve výšce 1700 m.n.m. nachází Zapotecké ruiny. Roste tu také hodně sukulentů a je odtud krásný výhled na město a okolí. Do Oaxacy se vracíme těsně po poledni. Po obědě si prohlížíme město a vyřizujeme místenky na autobus do Mexico City. Kousek od Zocala zavítáme do krásného kostela Santo Domingo s velice zdobným interiérem. Snažíme se fotografovat detaily stropu, ale bez stativu pochybujeme o výsledku. Kousek od kostela nacházím celkem příjemný klub, kde mají dokonce čepované pivo v normálních půllitrech. Byl jsem tak vyprahlý, že za dobu, co Lucie vypila jedno, jsem zvládl dvě. Tak jsme raději zaplatili a pokračovali v courání po městě. Na Zocalu jsme znenadání narazili na davy lidí. Chystala se nějaká fotbalová sláva. Všichni byli oblečení v modrobílých dresech, všude vlály prapory a hrála hudba. Fotbal je v Mexiku velmi populární. Dresy se prodávají snad v každém městě a je to zřejmě vrchol mexické módy. Po chvilce se dal průvod do pohybu a na Zocalo se vrátil všední život. Nás ovšem čekal ještě jeden šokující zážitek. Samozřejmě jsme slyšeli o Oaxacké specialitě „smažených kobylek“, ale mysleli jsme si, že je to jen báchorka pro turisty. A do cvíle, kdy jsme narazili na paní, která prodávala cosi divného z velké ošatky, a šlo jí to celkem na odbyt. Ze zvědavosti jsme přišli blíže a zjistili, že za pouhých deset pesos si můžeme nabrat plný pytlík. Ze začátku jsme neměli moc důvěry, ale žena poznala naše rozpaky a začala demonstrovat, o jakou že se to jedná delikatesu. Celkem se jí dařilo nás přesvědčit až do doby, co si vytáhla jednu nožku, která se jí dostala mezi zuby. To nás definitivně odradilo. A tak jsme si tu pochoutku za našich deset pesos alespoň vyfotili. Zbytek dne jsme strávili vysedáváním v kavárnách na Zocalu a psaním deníku. Spát jsme šli brzy, protože nás zítra čeká dlouhý výlet do hor ke zkamenělým vodopádům Hierve de Agua.

20. 1.
V sedm hodin už stojíme před hotelem, od kterého údajně jede autobus do vesničky Mitla. Průvodce nelhal po hodině přesedáme v Mitle na terénní Toyotu a stoupáme do hor. Cestou už na tak přeplněné korbě přibývají ještě dva Mexikáni. Zastavujeme na náhorní plošině, kde platíme vstupní poplatek. Platí pouze cizinci. Zajišťujeme si odjezd zpět a vyrážíme nahoru na „vodopád“. Je tady asi pět jezírek, odkud vyvěrá voda bohatá na minerály, které po usazení tvoří překrásný přírodní úkaz „zkamenělé vodopády“ Hierve de Agua. Vychutnáváme krásný rozhled po okolí. Krajinu tvoří zvlněná kamenitá pustina porostlá vzrostlými kaktusy a křovinami. U jednoho jezírka potkáváme mladého Kanaďana a společně sestupujeme do údolí pod vodopád. Cestou si povídáme o odlišnosti našich domovů a vůbec o cestování. Na obyvatele amerického kontinentu má celkem slušný přehled o dění. Nebo je to tím, že je z francouzkého Québecu? Sestup nebyl úplně bez obtíží, ale po vzájemné pomoci jsme to zvládli bez úhony. Odměnou nám však byla krásná vyhlídka na celý vodopád. Cestu nahoru jsme zvolili druhou stranou. Byla delší, ale vedla po příjemné pěšině. Naše vozidlo záhadně odjelo dříve, a tak vyjednáváme odvoz s řidičem turistického terénního mikrobusu. Nakonec svoluje (za 5 pesos). Cestou přibývá do naší mezinárodní party ještě jedna Italka a Holanďanka. Nechají se spolu s námi vysadit v Mitle s tím, že dojedou do Oaxaky autobusem jako my. Nachází se zde totiž zapotécké ruiny. Jde jen bohužel o pár hromad kamení s občas dostavěnými zdmi. Ovšem zajímavé byly volně přístupné vnitřní podzemní prostory. Vstupy byly dosti nízké, což pocítila hlavně Luciina záda. Po chvilce zmoření vedrem a fádností staveb usedáme do stínu jedné zapotécké zdi a česko, italsko, anglicko, holandsko, francouzsky plkáme o všem možném. Cestou v autobuse mě přepadá únava a probouzím se až na nádraží v Oaxace. Holky jedou taxíkem do hostelu a my s Kanaďanem se jdeme někam najíst. Volíme lidovou jídelnu v obrovských pasážích přeplněných různými krámky s jídlem a potravinami. Je vidět, že sem turista často nezavítá, ale náš přítel tvrdí, že tu opravdu ochutnáme pravou domácí mexickou stravu. Nakonec si vybíráme takovou malou vývařovnu s příjemnou obsluhou a rozhodli jsme se ochutnat kuře s v oaxacké omáčce s kukuřičnými plackami. Bylo to velmi dobré, i když kapku ostré. Vypil jsem k tomu asi litr vody. Tím ale naše gastronomické dobrodružství ještě neskončilo. Den jsme uzavřeli ve výrobně čokolády na koktejlu z čerstvého kakaa a mléka. Představte si, že každý dostane malou lžíci a z různých vzorků mletých kakaových bobů si vybere, z čeho se mu jeho koktejl připraví. K tomu ještě nepopsatelná vůně prostředí mlýnku a dělníků pytlujících kakao, které nakládají na náklaďáky pro další rozvoz. Sem se musíme ještě vrátit. Večer se všichni potkáváme v klubovně hostelu. Ještě se k nám přidává kanadská židovka rusko-polského původu a konverzujeme až do pozdních nočních hodin.

21. 1.
Odpočinkový den. Procházíme se po městě. Opět obědváme v naší vývařovně a samozřejmě se také zastavujeme na kakao. Večer poleháváme v klubovně našeho hostelu, čteme časopisy a zabíjíme čas k půlnočnímu odjezdu do Mexico City. Cesta nočním městem na autobusové nádraží proběhla hladce až na malý incident. Jeden mladý Mexikán využil dotazu „kolik je hodin“ a šáhl Lucii na zadek, ale ta se po něm tak ohnala, až se mladík lekl, že si málem zlomil nohu na obrubníku a začal utíkat do tmy. Následovalo ještě pár jadrných nadávek v češtině, ale to už byl kdoví kde. Bez dalších komplikací nasedáme do autobusu a odjíždíme, směr hlavní město Mexika.

22. 1.
Ráno jsme vystoupili na autobusovém nádraží jednoho předměstí Mexico City, kde jsme přesedli na autobus do Taxca. Taxco je spojeno se stříbrem, které se v okolí těží. Město je vystavěno na úbočí hory a je protkáno spletí uliček různých průchodů, dvorků a náměstíček. Dominantou je obrovská katedrála na náměstí. Ubytováváme se v terasovitém hotelu Arellano, ke kterému nás po chvilce bloudění musel doprovodit policista. Přímo z pokoje máme krásný výhled na město. Moc se nezdržujeme a odcházíme do centra. Z devadesáti procent jsou zde jen obchody se stříbrem. V poledne jsme na chvilku utekli ze spárů stříbrománie a vyšli si na vyhlídku nad město, kde se zrovna konala rodinná oslava. Pozvali nás a opět ochutnáváme výbornou domácí kuchyni. Cestou zpět nakupujeme dárky a já se snažím dovolat domů. I po zakoupení mezinárodní karty se spojení bohužel nedaří. Večeříme v restauraci na dolním náměstí a jdeme spát.

23. 1.
Ráno telefonicky potvrzujeme letenky, ještě chvilku utrácíme peníze za dárky a odjíždíme autobusem do Mexico City, kde přesedáme na lokální linku, která nás odváží do blízkosti sopky Nevado de Tuluca. Autobus nám zastavuje na rozcestí a dál už musíme pěšky. Asi hodinu stoupáme do kopce po rozbité štěrkové cestě, když slyšíme auto. Neváháme a stopujeme. Řidič nám staví a za pár pesos nás dopravuje k vysokohorské bivakovací chatě ve výšce 4100 m.n.m., kde v trochu stísněných podmínkách trávíme noc s Mexickým sportovním týmem. Dokonce jeden z nich se zúčastnil maratonu na olympiádě v Sydney 2000. Bohužel naše španělština a jejich angličtina je asi na stejné úrovni, ale i tak trávíme příjemný, i když trochu mrazivý večer. V noci Lucie nemůže usnout a bolí jí hlava. Přece jen výškový rozdíl byl trochu velký.

24. 1.
Ráno pobolívá hlava i mě, ale i přes to jsme se v devět hodin vydali k okraji kráteru, který leží o sto metrů výš. Uvnitř kráteru jsou dvě jezera. Jezero Slunce a Jezero Měsíce. Je krásně, problémy ustaly, a tak jsme se rozhodli o zdolání vrcholu. Stoupáme po hřebeni okraje kráteru občas i přes sněhová pole. Ze začátku to šlo i vzhledem nadmořské výšce docela dobře. Ale postupně se výstup začal přiostřovat. Dokonce i „horolezecký pes „Fík“, který s námi šel už od základny, začal zaostávat. Začínáme častěji používat i ruce. V obtížnějších partiích pomáhám Lucii, i když si myslím, že jde hlavě o podporu psychickou. S lezením moc zkušeností nemá, ale vede si dobře. Dosahujeme předvrcholu, který leží ve výšce 4622 m.n.m.. Lucie zůstává a já pokračuji krkolomnou cestou až na samotný vrchol (4658). Jsou tam dva kříže a šňůra vlaječek. Je odtud krásně vidět kouřící Popokatepetl. Sestup volíme suťovým polem přímo do kráteru. Vypadalo to snadněji, než to doopravdy bylo. Občas jsem si připadal jak na snowboardu. V kráteru jsme obešli obě jezera a po úzké cestičce vystoupali k místu, kde jsme poprvé do kráteru pohlédli. Začínám opět pociťovat bolest hlavy a drobnou nevolnost, a tak raději sestupujeme zpět do bivaku. Kluci mají po tréninku a baští ovoce. Zvou nás ochotně k „tabuli“. Ani nevím, co jsem to všechno jedl a jako by mávl kouzelným proutkem, problémy jsou pryč. Padáme únavou do spacáků a usínáme.

25. 1.
Ráno jsme se trošku nepoznali, jelikož naše obličeje jsou značně opuchlé a lehce od sluníčka připálené, a protože už nemáme žádné jídlo a nechceme se dál přiživovat na našich hostitelích začínáme balit a sestupujeme dolů. V den našeho odjezdu se zde natáčela reklama na terénní vozy Nisan a celou oblast hlídali, nechápu proč, ozbrojenci. Docela se nám to hodilo. Pořád tam něco vozili a jedno auto nás dovezlo až do Tolucy, odkud jedeme autobusem do největšího města na světě, Mexico City. Tam nám nezbývá nic jiného než použít obávané metro. Vše proběhlo jako bychom byli v Praze a myslím, že v průvodcích značně přehání. Ubytovali jsme se v hotelu Isabel deset minut od hlavního náměstí. Na pokoji máme TV, telefon, trezor, ale teplou vodu jsme neobjevili. Po úspěšné reklamaci na recepci jsme konečně pořádně smyli „cestovní prach“. Ihned se vydáváme na obhlídku centra. Procházíme hlavně uličky okolo obrovského Zocala s dominantní katedrálou. Město je vcelku čisté i architektonicky zajímavé. Samozřejmě je tu plno luxusních obchodů a restaurací. Zboží a dokonce i ceny srovnatelné s naší domovinou. Nakupujeme nějaké potraviny a CD převážně jihoamerických rytmů. Po návratu do hotelu jsme se rozhodli konečně ochutnat tequilu v hotelovém baru. S naší u nás doma se nedá vůbec srovnat. Je o moc jemnější a i pověstný rituál je trochu jiný. Okraj sklenice se navlhčí šťávou z čerstvě vymačkaných citronů a obalí se v soli. Okraj se pak olízne, kopne se tequila a vše se tou šťávou zapije. Po druhém kole padne rozhodnutí vyrazit za hudbou a tancem do ulic. Stopujeme taxi značky VW BROUK, který má přední sedadlo spolujezdce odstraněno pro snadnější nastupování a vystupování a přesouváme se do danceclubu. Cesta je bohužel spojena s námi nechtěnou, ale placenou okružní jízdou nočním městem. Zjišťujeme, že platí jen muž a pití kromě piva je v ceně, a to se nám stálo osudným. Uvnitř se seznamujeme s partou mladých Mexikánů a už lítá jedna runda za druhou. Zbaveni ostychu pak na parketu zavzpomínáme na latinskoamerické tance z našich tanečních. Ve tři hodiny ráno nás odváží taxi, teď už takřka přímo až do postele.

26. 1.
Ráno se kupodivu očekávaná bolest hlavy nedostavila, a tak nám nebrání nic se podle plánu vydat na výlet k známým pyramidám Slunce a Měsíce Tetlatehuacan. Po hodinovém bloudění ulicemi opět sestupujeme do metra a vcelku snadno dojíždíme k nádraží, odkud jezdí k pyramidám pravidelné autobusové spoje. Areál je značně rozlehlý a rekonstruovaný. Na obě pyramidy jsme vystoupali. Je odsud krásný rozhled. Atmosféru dávných časů kazí jen prodavači suvenýrů, kterých je tady opravdu mnoho. Vracíme se zpět do hotelu a po večeři v hotelové restauraci jdeme spát. Předchozí poslední večer v Mexiku nás přece jen zmohl.

27. 1.
Cestou na letiště si stačíme ještě prohlédnout interiér katedrály na Zocalu. Odlétáme v 12:15 do New Yorku na letiště JFK. Let proběhl bez problémů. Po odbavení jedeme taxíkem do hostelu na Manhatanu a jdeme spát.

28. 1.
Ráno nás překvapila velká zima. Lucie je dokonce nucena si koupit péřovku. Procházíme se po Brodway a okolí. Nakoukneme i do zasněženého Centrál parku. Na Time Sq. Lucie neodolala návštěvě muzea voskových figurín. Já se mezitím toulám v okolí. Podobné muzeum znám už z Kodaně. K jednomu z největších lákadel NY, soše Svobody popojíždíme autobusem, ale máme smůlu, poslední trajekt nám odjel před deseti minutami. Kocháme se aspoň pohledem z nábřeží. Ještě, že máme na fotoaparátu „dlouhé sklo“. Začíná se stmívat, a noční NY není prý nijak zvlášť bezpečný. Nasedáme proto na autobus, který nás dopravuje až k našemu hostelu. Tam se, ale vzhledem k značně vysoké ceně za nocleh se rozhodujeme k nočnímu přejezdu do Live Oak na Floridě. Po třech dnech útrap v autobuse konečně uleháme do postelí našeho dočasného čtyřměsíčního domova v Live Oak ve státě Florida. Není tady sice taková zima jako v New Yorku, ale přece jen jsme si počasí na Floridě představovali trochu jinak.

Sepsal Marek Schauer.