Malta, 2007 - deník

7. 3.
Pohodlným autobusem Student Agency se po zhlédnutí Kameňáku 2 dostáváme na vídeňské letiště. Po odbavení, které až na drobné handrkování se o obsahu originálně zavřených lahví s vodou, jejichž obsah byl prohlášen za nebezpečnou látku a který jsem demonstrativně i přes protesty celníků vylil do popelnice, proběhlo v pořádku. (lahve měli praktické pitítka). Samotný let trval asi dvě hodiny a strávili jsme ho víceméně četbou. Malta nás přivítala malým letišťátkem a lehce podmračenou oblohou. Bylo, ale docela teplo a sem tam se ukázalo i sluníčko. Do hlavního města Malty, Valletty, se chceme přesunout autobusem. Podle jízdního řádu jezdí každou půl hodinu. Po hodinovém čekání se konečně objevuje starý, žlutý, anglický Bedford. Opouštíme letiště a začínáme se proplétat úzkými uličkami žlutých pískovcových domů s charakteristickými krytými balkóny a arkýři. Občas se vynoříme i na otevřeném prostranství s palmami a trsy opuncií. Konečná stanice je u hlavní brány opevněné Valletty. Přes hluboký příkop se dostáváme do města a hned zamíříme do kanceláře turistických informací. Kupujeme si lístky na historické představení, které se koná v neděli v pevnosti st. Elmo. Jde o dobovou rekonstrukci obrany Valletty před nájezdy Turků. Od příjemné paní také zjistíme, kde si můžeme zakoupit vstupenky do Hypogea, tajemného, podzemního megalitického chrámu. Náš hotel najdeme již snadno. Leží se u horních zahrad Barrakka a paláce Auberge de Castille. Po paláci dostal i jméno. Jde o útulný hotýlek ve staré zástavbě se střešní terasou s výhledem na Velký přístav. Neprodleně po složení našich zavazadel na pokoji se vydáváme do ulic Valletty. Hned za branou se nachází ruina divadla postaveného za anglické nadvlády a poničeného bombardováním za druhé světové války. Odtud se spouštíme ulicí Republiky, která vede kolem Velmistrova paláce až k pevnosti st. Elmo. V muzeu archeologie si kupujeme vstupenky do Hypogea. Máme štěstí volno je až v den před našim odjezdem. Kousek od muzea je katedrála svatého Jana. Z venku nenápadná stavba uvnitř odkryje obrovské prostory. Podlaha je pokryta barevně vykládanými náhrobky rytířů maltského kříže a stěny zdobí originály Caravaggia. Od pevnosti pokračujeme po pobřežním opevnění, až se dostáváme do civilní části Valletty. Lidé se baví na ulicích, z oken visí prádlo a všude se potulují kočky. Malťané se na nás usmívají a kývají nám na pozdrav. Odpovídáme jim, jako bychom se znali již léta. Na ulici Republiky se znovu napojujeme u katedrály svatého Jana. Jelikož nás honí mlsná, neodoláme nabídce jedné z kavárniček a posedíme u koláče, domácího vína a maltského piva Cisk. Už, už chceme odejít směrem k našemu hotelu, když zaslechneme troubení a křik davu lidí jako na fotbalovém zápase. Vracíme se k bráně u rozbořeného divadla. Nejedná se o fotbalové nadšení, ale o protestní pochod (demonstraci) za zrušení regulace lovu ptáků, který zavádí na popud EU maltská vláda. Ulicí se hrne dav lidí s transparenty v Maltštině. Ozývají se výkřiky a troubení na vábničky. Vše kontroluje policie. Rozvášněný dav nechá dojít až k Velmistrovu paláci, sídla vlády, kde je ulice zatarasena policejními autobusy a připravenými těžkooděnci. Vše, ale proběhlo bez násilností. Po řadě proslovů se všichni odebrali do svých domovů. My jsme přihlíželi opodál a konec jsme monitorovali z prvního patra příjemné restaurace, kde jsme i povečeřeli. Po výborném jídle, plní dojmů z prvního dne na Maltě jsme zamířili již přímo do hotelu.

8. 3.
Probouzíme se v sedm hodin a za půl hodiny máme již připravenou snídani na střeše našeho hotelu s výhledem na celou Vallettu. Dnes máme v plánu prozkoumat střed ostrova. Nasedáme do jednoho z „historických autobusů“ a odjíždíme do městečka Mosta. Nachází se zde, pro občany bývalého Československa, zajímavý kostel. Za II světové války se zde propadla hlavní kopulí německá puma. Ovšem výbuch se nekonal. Hrdinní Čechoslováci v okupované plzeňské Škodovce vložili na místo roznětky pouze vzkaz pro potencionální oběti, aby vydrželi do příchodu osvoboditelů. Puma je do teď uložena v kostele a připomíná boj civilistů proti nenáviděnému fašismu. Z Mosty pokračujeme opět autobusem do města Rabat a pěšky potom do opevněné Mdiny. Ta byla po příchodu Johanitů hlavním městem Malty. Obě města, která se za čas takřka spojily, se nachází na malém pahorku a z mdinských hradeb je pěkný výhled po ostrově. Hodiny se touláme úzkými uličkami Mdiny, pronásledováni skupinou školáků. Centrem města je náměstí s radnicí a chrámem sv. Pavla. Procházku končíme v hospůdce na hradbách, kde se zahřejeme čajem a horkou polévkou. Z Mdiny se vracíme do Rabatu. Láká nás návštěva rozsáhlých katakomb sv. Pavla. Po zaplacení vstupného, obdržíme elektronického průvodce a sestupujeme do podzemí. Ocitáme se v bludišti chodeb a náměstíček s již, naštěstí, prázdnými hrobkami. Byli jsme tam skoro sami a v některých zákoutích to vypadalo i dosti strašidelně. Při výstupu na povrch nás přikryl drobný deštík. Po čase, ale zesílil a zahnal nás do malé hospůdky u autobusového nádraží, kde jsme si vychutnali jeden maltský Cisk. Déšť po chvíli ustal a tak se vydáváme pěšky do vesničky kousek za městem, kde se nachází centrum lidové tvorby. Jedná se spíš jen o centrum obchodů s maltským sklem, keramikou a suvenýry. Projdeme pár krámků, uděláme si představu o cenách a vracíme se na hlavní silnici do Valletty, kde počkáme na autobus. Do hotelu jsme dorazili okolo páté, a jelikož se úplně vyjasnilo, odjíždíme hned autobusem do jednoho města z trojměstí, Vittoriosy. Prožíváme krásný západ slunce v přístavu s výhledem na Vallettu. Po návratu se jdeme navečeřet do jedné z restaurací na náměstí u kostela sv. Jana. Objednáváme si hlavní specialitu Malty, králíka na víně a česneku. Jídlo bylo výborné. I když po přepočtu trošku nad limit. Co se dá dělat. Součásti poznávání cizích zemí je i ochutnání jejich kulinářských výtvorů.

9. 3.
Probouzíme se do bouřky, nicméně nás to neodradí od přesunu na ostrov Gozo. Autobus MHD nás pohodlně dopraví až k přístavišti trajektů na severozápadním konci ostrva, kde se právě do jednoho z nich naloďují cestující. Jen tak, tak se stačíme přidat. Loď pluje asi půl hodiny a kvůli nepřízni počasí se ani nepokoušíme opustit teplou a pohodlnou kajutu. I po přistání jen rychle přeběhneme do přistaveného autobusu v přístavišti a s přestupem ve Victorii jsme za hodinku v malé rybářské vesnici Xlendi. Ubytováváme se v předem rezervovaném hotelu přímo u přístavní kolonády. Okna s výhledem na moře sice nemáme, ale jelikož přestalo pršet, nemůže nám tato drobnost vůbec zkazit náladu. Procházíme se po vesnici, když vtom narazíme na malou turistickou kancelář, kde se dá půjčit i automobil. Vcházíme dovnitř a rezervujeme si Fiata Punto. Bude připraven až za dvě hodiny, tak máme alespoň čas se jít naobědvat a příjemně vytrávit procházkou po okolí. Nejprve zavítáme do malé jeskyně vykotlané vlnami příboje v pobřežním útesu, ale nijak zvlášť nás nezaujala. Pokračujeme proto po pobřeží až k malé strážní pevnosti. Vstup na její ochoz je sice zavřený, ale i tak máme krásné výhledy na romantickou písečnou pláž s útesy lemující celou zátoku. Nikde není ani živáčka, na obloze se honí bizardní mračna…. Prostě Gozitánská idylka. Půjčení auta proběhlo přesně dle úmluvy. Nasedáme a frčíme k zprofanovanému přírodnímu útvaru „Azurové oko“ útesu ve tvaru mostu. Na Maltě se jezdí vlevo, mám naštěstí praxi z Irska, tak jsem si rychle zvykl. Čekali jsme klasickou turistickou atrakci s obvyklým cirkusem okolo, ale jsme příjemně překvapeni přírodní „autentičností“. Je to opravdu překrásné místo. Pohledy na Azurové oko bičované vlnami nás očaroval. Je relativně pěkně, tak nám nic nebrání vydat se na procházku k nedaleké strážní věži. Na ostrově se s nimi setkáváme poměrně často. Tahle je překvapivě otevřená a z jejího ochozu se nám otevírá krásný výhled na celou zátoku. Na cestě okolo ostrova nevynecháme ani kostel v Ta Pinu, jedno z nejvýznamnějších poutních míst na Maltě a Gozu. Údajně se tu dějí i zázraky. Svědčí o tom i velké množství děkovných dopisů a odložených berlí vystavených v přilehlých chodbách za oltářem. Z místa zázraků míříme na severní pobřeží, kde se nachází „solné pánve“. Jedná se o umělé bazény, které se příbojem naplní mořskou vodou, jenž slunce odpaří a zbylou sůl domorodci vytěží a použijí třeba jen tak na chleba. Poslední naši dnešní zastávkou je město Victoria s pevností Citadela. Auto necháváme na centrálním parkovišti nedaleko autobusového nádraží. Pevnost je sice vidět už z dálky, ale uvnitř města ji nějak nemůžeme najít. Nakonec nás musí odvézt autem jedna ochotná paní až na její nádvoří. Projdeme se po hradbách a úzkých uličkách uvnitř pevnosti, až přijdeme k útulně vypadající hospůdce. Povečeříme výborný salát z domácího sýra, sušených nakládaných rajčat, cibule, capari a zeleniny. Ochutnali bychom i nabízené domácí víno, ale já musím ještě řídit a Lenka by asi celou láhev neustála. Z Victorie se už vracíme přímo do našeho hotelu, kde si zajdeme na pivo do baru a jdeme rovnou na kutě.

10. 3.
Opět nás pronásleduje podmračená obloha. Na dnešek máme v plánu prozkoumat východní část ostrova. Začínáme megalitickou stavbou Ggantia, která je dokonce starší než egyptské pyramidy. Jedná se o dvoulodní chrám s dvěma apsidami. Zdi jsou sestavené z kamenů, někdy opravdu „gigantických“ rozměrů a to vše bez použití pojiva. Nejde nám na rozum, jak to vše bez použití techniky a základů fyziky vůbec mohli postavit. Nejvyšší z obvodových zdí dosahuje až osm metrů a celá stavba je strategicky umístěna na vrcholu stolové hory s dalekým výhledem po celém ostrově. Škoda, že nás z areálu vyhání déšť, jinak bychom to zde určitě prozkoumali důkladněji. Dalším místem stojícím za návštěvu je písečná pláž u obce Ramla. Za dobrého počasí přitahuje tato jediná písečná pláž ostrova (Ramla znamená v maltštině písek) sevřená kolmými útesy davy plážových povalečů. My jsme tady byli sami, že by to počasí? Nedaleko pláže se na vrcholku útesu nachází takzvaná Calypsina jeskyně, kde byl údajně sedm let vězněn Odyseus. Ovšem po zhlédnutí této díry ho musím pouze politovat. Aspoň, že tu měl pěkný výhled. Cestou zpět do Xlendi, ještě znovu navštívíme Citadelu ve Victorii. Jako zákon schválnosti začíná zase pršet. Myslíme si, že se to přežene, zatím co strávíme u kávy a dortíku příjemnou hodinku v jedné z kaváren na náměstí. Nepřehnalo. A tak za čas strávený na hradbách Citadely opět lehce zvlhneme. Máme ještě hodinu do vrácení našeho „Puňti“, kterou využíváme k zajížďce na jižní pobřeží, kde podnikneme malou procházku s výhledy na ostrov Comino. Přesně ve stanovený čas vracíme auto a autobusem s přestupem ve Victorii se dostáváme do přístavu. Trajekt nám odplouvá za pět minut a my máme radost, že nám to tak pěkně vyšlo. Dokonce i plavba se obešla bez deště a tak z ní budou možná i nějaké fotky. Po přistání na Maltě, už jen hodinu autobusem a znovu se ubytováváme v našem známém hotelu, kde nám pohlídali i náš pokoj s krásným výhledem. Po chvilce odpočinku se jdeme projít do ulic Valletty. Večerní procházku končíme nečekaně večeří. Lenka si objednala škeble na česneku a já jsem ochutnal králičí játra na cibuli a pomerančích. K tomu všemu bílé víno a ke štěstí nám už opravdu nic nechybělo.

11. 3.
Dnes je neděle. Vše plyne tak nějak pomaleji. I snídaně je o půl hodiny později. Na dnešek máme koupeny lístky na představení Vallettských rytířů. Šou začíná v 11 hodin, a tak máme ještě dostatek času na zbývající pamětihodnosti Valletty. Nejprve navštívíme Velmistrův palác a jeho zbrojnici. Dále pokračujeme k dolním barracckým zahradám až se pomalu dostáváme k pevnosti El-Alamo, kde se má představení konat. S lítostí však zjišťujeme, že kvůli právě probíhajícím volbám je celá šou zrušena. Naštěstí nám za zakoupené lístky v turistické kanceláři bez problémů vrací peníze. Na autobusovém seřadišti u brány Valletty nasedáme do autobusu č. 38 a odjíždíme na jih ostrova k megalitickým stavbám z roku 3000 př.n.l. Hagar Qim a Mnajdra. Jedná se o podobné stavby jako ty, které jsme viděli na Gozu, ale jsou daleko zachovalejší. Mají původní vstupní otvory. Tvořené dvěma vztyčenými megality, které jsou překlenuty obrovskou kamennou deskou. Uvnitř staveb jsou k vidění obětní oltáře s tečkovaným vzorem a různé reliéfy. Obě tyto stavby se nachází v překrásné přírodě vysoko na pobřežním útesu s výhledem na ostrůvek Filfla. Tento ostrov, spíše jde jen o skálu v moři, používalo UK letectvo jako cvičný cíl k bombardování. Proto z něj už mnoho nezbylo. Od kamenných chrámů máme v úmyslu se přesunout k tzv. Modré jeskyni. Dá se jí proplout na loďce a hlavním lákadlem je blankytně modrý odraz hladiny moře na jejích stěnách. Kousek za rozcestím nás zastavuje taxikář a ptá se nás, kam jdeme. Po prozrazení našeho cíle nám tvrdí, že je neděle a poslední loďka odplouvá za půl hodiny. Necháme se přesvědčit a za dvě liry nás odváží k přístavišti. S vyplazeným jazykem dobíháme k místu, odkud obvykle loďky odplouvají, abychom zjistili, že pro vysoké vlny dnes nikdo vůbec nevyplul a už ani nevypluje. Z toho vyplívá, že taxikářům se nedá věřit nikde na světě. Trošku nakrknutí se procházíme po útesech, pozorujeme tříštící se vlny a nahlížíme do jeskyně alespoň z pobřeží. Po návratu do Valletty si zajdeme na večeři a zbytek večera prožíváme v relaxaci na hotelovém pokoji.

12. 3.
Konečně nás opustilo deštivé počasí a probouzíme se do krásného dne. Dnes se nám to opravdu hodí. Máme v plánu výlet po útesech u vesničky Dingli. Na místo se dostáváme opět žlutým autobusem maltské MHD. Procházka s výhledy na pobřežní útesy, na kterých se těsnají malá políčka zemědělského jihu ostrova, byla asi na dvě hodiny. Dosáhli jsme i nejvyššího bodu Malty. Kapličku sv. Magdalény 250 m.n.m.. Tady začaly Lenčiny peripetie. Vzpomněla si totiž, jak kdysi v mládí četla Denikena, který se v jedné své knize zmiňoval o Claphamské křižovatce. Jedná se o neolitické koleje vyryté ve vápencovém podloží. A Deniken je považoval za přistávací dráhu mimozemských civilizací. Nám najít zmíněné místo trvalo asi jeden a půl hodiny. Chodili jsme po stráních mezi políčky a u každé rýhy jsme se dohadovali, zda jde o záhadné místo, či nikoliv. Konečně to pravé místo nacházíme. Jsou tu zřetelně znatelné koleje pravidelného průřezu vyryté do vápence. Podle střízlivějších teorií, ke kterým se přikláníme i my, se jedná spíše o trasu přepravy kamenných bloků ke stavbě neolitických chrámů Hagar Qim a Mnajdra. Zpět na autobus do Rabatu jsme se rozhodli dojít pěšky. Procházíme vesměs kolem zemědělských usedlostí a zahradou Buskett Gardens. Následuje předměstí Rabatu s výstavními vilami a už se ocitáme na našem známém nádraží na kraji centra města. Jelikož jsme v Rabatu poměrně brzy, padne rozhodnutí ještě jednou navštívit uličky starodávné Mdiny a zajít si na pivo a něco malého k zakousnutí do jedné z hospůdek na hradbách. Město je plné turistů a má zase jiné kouzlo, než před pár dny, kdy jsme tady byli docela sami. Z Rabatu je to do Valletty slabá půlhodinka. Dnešní večer si zamýšlíme udělat piknik na pokoji s výhledem na původní vallettské opevnění. V obchůdku na rohu si kupujeme goziánský sýr, maltské pivo Cisk a v jedné z pouličních pekáren nám již známý bílý chléb. Po výborné večeří se jdeme projít a vytrávit do horních Barracckých zahrad a procházkou sestupujeme až do starého přístavu. Den končíme nádherným výhledem na západ slunce nad Vallettou.

13. 3.
Poslední den na Maltě se Lenka konečně dočkala návštěvy dlouho dopředu rezervovaného Hypogenia. Jde o v podzemí ukrytou zcela unikátní archeologickou památku starou více jak 5000 let. Pří rekonstrukci jednoho z domů ve městě Paola. Stavebníci narazili ve sklepeních na pozoruhodné shluky kamenných bloků, které určitě nebyly použity při stavbě domu. Po rozsáhlejších archeologických pracích byl objeven obří megalitický chrám. Měl tří podlaží a dosahoval hloubky až 12 m pod povrch země. V jednotlivých komnatách se zachovala dobře znatelná výzdoba. Kresby byly vyhotoveny červenou hlinkou, údajně importovanou ze Sicílie. Pozorovali jsme preciznost opracování jednotlivých kvádrů. Když připustíme použití pouze kamenných nástrojů, musíme obdivovat trpělivost, s kterou vše k takové dokonalosti vytvořili. Jednotlivé místnosti byly kruhového, nebo oválného půdorysu. Stěny jsou opticky tvořeny stojícími a ležícími megality, které zastřešovali obrovské kamenné desky. Celé podzemí je přístupné jen s průvodcem za tajemné atmosféry přítmí, se sem a tam nasvícenými stěnami s průhledy do vedlejších místností. Čas strávený tam dole plyne nějak pomaleji. Až teprve nahoře při pohledu na hodinky jsme zjistili, že od doby sestupu uběhla více jak hodina. Kousek za Hypogeniem je další megalitický komplex Malty, Tarxien. Je nejrozsáhlejší, ale atmosféru jeho dvou sourozenců postrádá. Nachází se totiž v městské zástavbě. Hlavní zajímavostí jsou však reliéfy zvířat, které se nikde jinde na Maltě nevyskytují. Tímto jsme zakončili archeologické okénko a autobusem odjíždíme do přístavní vesničky Marsaxlokk. Tato poklidná rybářská osada je proslavena hlavně tím, že se v historii stala několikrát místem vylodění nepřátelských vojsk. Nejprve ji obsadili osmanští Turci při neúspěšném pokusu ostrov dobít a později i stejně neúspěšně Napoleon. Dnes plyne život v Marsaxlokku zase poklidným životem. Atmosféru jí dodávají typické barevné rybářské bárky, vždy na přídi zdobené páry očí, jako ochrany před vším zlým. Z Marsaxlokku se vydáváme pěšky do přístavu Marsaskala. Procházíme kolem zemědělských usedlostí až na pobřeží zátoky sv. Tomáše. Vybíráme si jeden z opuštěných útesů kde pozorujeme nádherně modrou hladinu moře a siluety námořních lodí na obzoru. Pěšky do městečka nám to trvalo už jen asi dvacet minut. Jedná se spíše o město hotelů a apartmánů, tak se tu dlouho nezdržujeme. Zajímavé jsou snad jen pobřežní soliska u přístavní promenády a opravená pevnost na mysu. Zpět do Valletty jedeme autobusem. Je dopravní špička, a proto je dosti našlapaný. Mačkají se na nás převážně studenti ve školních uniformách, jakožto pozůstatku UK nadvlády. Den uzavíráme večeří na třídě Republiky a unaveni celodenním šlapáním se vracíme na hotel. Chvilku si odpočneme a ještě naposledy se jdeme rozloučit s Maltou do horních Barracckých zahrad.

14. 3.
Brzký budíček v 4:50 nás připraví o snídani a taxíkem se pohodlně dostáváme na letiště. Let byl klidný a kromě přeletu nad Sicílií jsme ho celý prospali. Ve Vídni nasedáme do autobusu Student Agency a za dvě hodiny jsme doma.

Sepsal Marek Schauer