Kypr, 2007 - deník

20. 4.
Z Brna odjíždíme autem na vídeňské letiště, z kterého o půlnoci odlétáme do kyperské Larnaky. Kola vykládáme u odletové haly a Tomík jede zaparkovat na předem vyhlídnuté parkoviště do nedaleké vesnice. Let trval asi tři hodiny a vzhledem k hodinovému časovému posunu jsme ve čtyři ráno v plné parádě vyrazili na kolech hledat místo pro dospání noci. Naštěstí hned za areálem letiště je velké solné jezero s řídkým lesíkem. Rozbíjíme tábor a upadáme do komatu. Ještě předtím však stačíme uschovat přepravní krabici a vak od našich kol do příhodného křoví.

21. 4.
Ze spacáků nás i přes ranní hodinu vyhání intenzivní sluneční paprsky. Snídáme s výhledem na hladinu solného jezera s mešitou na břehu a pomalu balíme naše ležení. Při obhlížení mého kola s lítostí zjišťuji, že mám prázdné obě pneumatiky. Zadní zkouším dofoukat, ale u předního objevuji vadný ventilek. Nezbývá mi nic, než vyměnit rezervní duši. Přesto i s tímto neplánovaným zdržením vyrážíme před polednem. Já jsem si, ale všechnu smůlu výletu ještě nevybral. Po ujetí asi deseti kilometrů opět zastavujeme a tentokrát lepíme díru v předním kole, kterou způsobil tvrdý trn. Korunu všemu nasadilo dofukování pneumatik u benzínové stanice. Praskla mi vnitřní část ventilku. Tomík Bohužel zjišťuje, že jeho náhradní duše je ještě ze starého kola a má takzvaný autoventilek, který mi neprojde otvorem v ráfku. Samozřejmě duši do horského kola by na Kypru člověk pohledal. Provizorně ventilek opravujeme a dáme se do pátrání po náhradní duši v nedalekém městečku Kiti. Avšak marně. Pneumatika vydrží tak maximálně hodinu. S touto vyhlídkou do hor nemůžu. Padne zásadní rozhodnutí. Tomík bude pokračovat na kole v plánované trase a já se vrátím na letiště, kde si půjčím auto a budu mu dělat doprovodné vozidlo. Na letišti si bez problémů půjčuji Chevrolet Lacheti, vyzvedávám přepravní obaly v naší „úschovně“, v Kiti naložím moje kolo, které jsem nechal u jednoho s obchůdků a vyrážím v Tomíkových stopách. Doháním ho u vesnice Alaminos, kde si pochutnává na pomerančích u silnice. Vzhledem k pokročilé hodině a pětadvaceti stupňovému horku se zase rozloučíme s přepravní krabicí a na její místo putuje Tomíkův „Kakáč“. Do hor je to přece jen kus cesty, a když už máme auto, tak proč ho nevyužít. Na Kypru se jezdí vlevo a tak se mi hodí moje předchozí zkušenosti z cestování po Irsku. Jen Tomíkovi na místě spolujezdce pořád něco chybí. Cestou do pohoří Trodos zastavujeme ve vesnici na mapě vyznačené hvězdičkou. Vjíždíme do úzkých uliček vesničky Pano Lefkara, která se proslavila především výrobou ručních krajek. Chvilku se procházíme opuštěnými uličkami, jen sem a tam narazíme na skupinky debatujících Kypřanek ve stínu svých kamenných domů. Znenadání se před námi objevuje pravoslavný kostel, kde se zrovna konala svatba. Nevěstu si právě odvádí „šťastný“ manžel do svého domu. Není ještě plná turistická sezóna a tak přilehlé krámky a restaurace zejí prázdnotou. Dostáváme hlad, ale dáváme přednost svačině z vlastních zásob na vyhlídce nad vesnicí. Další zastávku nám seslalo samo nebe. Zastavujeme u jednoho s četných pravoslavných klášterů, kde náhodou potkáváme dva cyklisty z Německa. Náhradní duši sice nemají, ale zato nám poradili, kde ji jistě seženeme. V nedaleké vesnici Tochni je totiž vybudovaná německá cyklozákladna včetně servisního zázemí. Vykupujeme všechny duše našeho rozměru a už s podstatně lepší náladou pokračujeme do pohoří Trodos. Čím více jedeme na sever tím se začíná krajina vlnit a zvedat. Tomík sem tam neodolá dlouhým sjezdům, vytahuje z útrob našeho Chevroletu svého „Kakáče“ a spouští se do údolí. Večer nás zastihl u malé vesnice, již v horách, s názvem Alona. Nad vesnicí jsme narazili na pěkný plácek s altánem a výhledem na okolní kopce. Je rozhodnuto. Najíme se ve vesnici a tady potom přespíme. Vesnička to byla malebná, ulice kamenných domků stínila „střecha“ z vinné révy a z usměvavých pohledů vesničanů jsme usoudili, že to byla dobrá volba. Večeříme v místní taverně suvlaky v pitě s bramborem (maso rožněné na špejli se zeleninou v placce) a k tomu samozřejmě místní pivo Keo. Kolem deváté se začnou do taverny scházet rodinní příslušníci majitele se značným počtem svých ratolestí. Usazují se v zadní místnosti, kam začne po chvíli proudit nepřeberné množství dobrot. Tady zábava teprve začíná. My ovšem z následků spánkového deficitu z předchozí noci máme opačné tendence. Platíme a už se vidíme v našich spacácích. Doufáme, že v noci nebude moc velká zima.

22. 4.
Ráno vstáváme do krásného dne. Tomíkovi musím trošku, na otázku „kolik je hodin“, zalhat, abych ho dostal ze spacáku. Jinak by, jak je jeho zvykem, vyspával až do oběda. Lehce posnídáme a pokračujeme autem dále do hor. Ještě než usedneme do sedel našich kol, zastavujeme se v klášteře Moni Panagias Tou Araka, chráněném Unescem. Dovnitř nás vpouští čiperný stařík a lámanou angličtinou nás jen upozorní, že se tu nesmí fotografovat a zmizí. Obdivujeme překrásné fresky náboženských výjevů a dřevořezbou zdobený oltář. Za prohlídku nic neplatíme. Na Kypru je vstup do všech pravoslavných objektů bezplatný. Z kláštera se podle mapy pokoušíme nají zkratku do vesnice Spilia. Cestu jsme sice našli, ale po asi šestikilometrovém offroadovém useku jsme se pro nesjízdnost museli nakonec vrátit a pokračovat dále po silnici. Nemáme čeho litovat, výhledy jsou i tak překrásné. Už je vidět také nejvyšší hora pohoří Trodos, vrchol Olympos (1951 m.n.m.). Konečně ve vesničce Trodos parkujeme auto a vykládáme kola. Rozhodli jsme se pro dvoudenní okruh v horách. Nejprve, ale zajedeme do návštěvnického centra, kde bezplatně dostáváme podrobnou mapu celého pohoří. Pak už nám nic nebrání ke zdolání nejvyššího bodu naší cesty horu Olympos. Nachází se tam radar a vojenská základna. I přes varovné nápisy o zákazu fotografování tajně pořizujeme vrcholové snímky. Je odtud výhled po celém ostrově až k moři. Pohoří je porostlé borovicovými lesy a oproti vyprahlému pobřeží působí velmi svěže. Dále pokračujeme sjezdem přes kyperské zimní středisko, zahlédli jsme dokonce i zbytky sněhu, až do městečka Pedoulas, kde se zastavíme u byzantského kostela s krásnou vnitřní výzdobou. Odtud sjíždíme do vesnice Oikos, kde nás čeká opět stoupání, které přerušíme jen zastávkou na pivo ve vesnici Gerakies, z které je to do sedla už jen pár šlápnutí. Rozhodli jsme se užít si i trošku terénku a podle mapy vybíráme žlutě značenou lesní cestu údolím potoka Pyknopytia. Těsně před odbočkou nás zastavila skupinka ze Sri Lanky a my neodmítáme pozvání na piknik. Vypili jsme si malé pivo a na chvíli za doprovodu bubínku to s nimi roztočili na „tanečním parketu“. Terénní vložka byla dobrá volba. Spouštíme se překrásným údolím s bujnou subtropickou vegetací bez jakékoli známky osídlení až k úzké asfaltové silničce, kterou se dostáváme do vesničky Kaminaria. Začíná se stmívat a sem tam spadne i dešťová kapka. Tak, tak se stačíme schovat v místní taverně, kde královsky povečeříme a vypijeme si jedno pivo. Škoda že se už zavírá, moc se nám do vlhké noci nechce. Hostinský to na nás pozná a k našim dvěma lahváčům na cestu nás ještě obdaruje pomeranči, křupkami a takovou zvláštní slano-sladkou domácí bábovkou. Kousek za vesnicí si vybíráme plácek u cesty a rozbalujeme ležení. Dopíjíme lahváče a pojídáme darované pochutiny. K spánku uleháme těsně před půlnocí. Sotva usneme, probudí nás bubnování kapek začínajícího deště. Doufáme, že je to jen přeháňka a zakrýváme se celtou. Po chvíli, ale ztratím trpělivost, balím věci a vracím se zpět do vesnice. Hned u prvního obydlí ulehám do zastřešeného zádveří a dospávám noc. Déšť začíná zesilovat. Chudák Tomík. Jak ho znám ani se z místa nehne.

23. 4.
Ráno mě probudí pan domácí ve spodním prádle. Začínám se zvedat, ale gestem mi naznačuje, že mám v klidu ležet a dokonce mi i před odjezdem do kostela nabídne použití své koupelny. Což samozřejmě neodmítnu. Balím se a s napětím se vracím k místu našeho tábora. Jak jsem předpokládal. Tomíka jsem našel tam, kde jsem ho v noci opustil. Dopřeji mu ještě trošku spánku a opět osedláváme naše stroje. Zase začínáme stoupat. Projedeme pár vesnic až ke křižovatce u kostelíka Agios Georgios. Tam dáme znovu přednost terénu před asfaltovým sjezdem. Vyšlápneme na vyhlídku, kde poobědváme ze zbytků našich zásob a začneme sjíždět do údolí. Po chvíli, ale naše cesta končí. Prodíráme se křovím, až narazíme na další cestu. Nic jiného nám nezbývá, než se po ní pustit. Bohužel se napojujeme na naši již dříve zavrženou asfaltku. Co se dá dělat. Nahoru se nám už nechce. Ve vesnici Foini si dopřejeme občerstvení v místním obchůdku a vydáváme se pro mě již do posledního sedla. Ve vesnici Kato Platers se naše cesty na chvíli rozdělí. Tomík pokračuje na kole k moři a já se vracím pro auto. Svoje kolo přivazuji k plotu a stopem se pohodlně dostávám pod vrchol Olymposu. Sjíždím zpět pro kolo a pokračuji do města Pafos. Cestou se ještě zastavím v městečku Kouklia a prohlédnu si zbytky Afroditina paláce a přilehlý byzantský kostelík. Do Pafosu se dostávám po dálnici. Auto parkuji v přístavu a vyrážím pěšky na obhlídku. První moje kroky zamíří k pobřežní pevnosti s výhledem na celý přístav. Zbytek času strávenému v Pafosu věnuji návštěvě rozvalin starého města s překrásně zachovalými mozaikami podlah vil římské šlechty z 3 století přnl. Tomíka opět potkávám na smluveném místě u mořského pobřeží. Lehce se opláchnu v moři, ale do Lrnaky ještě nejedeme. Tomík si zapomněl v místě našeho obědu část svých věcí. Nasedáme do auta a vracíme se do hor. Zajížďky nelitujeme. Přece jen je tu na rozdíl od komerčního, turistického pobřeží krásně. Po vyzvednutí Tomíkových propriet míříme už přímo do Larnaky, kde chceme povečeřet. Cestu přerušíme pouze vyzvednutím krabice na přepravu kola. Auto parkujeme u nádherně osvětleného starého kostela. Procházíme dále kolem mešity a městské pevnosti až na pobřežní promenádu plnou hotelů a restaurací. Dáváme si točené pivo a vybíráme restauraci, kde se za poslední peníze najíme. Nakonec padne volba na arabskou restauraci, kde si objednáváme keftu a pilaf. Po večeři se zastavíme ještě na jedno pivo do nedalekého baru a těsně před půlnocí vracíme auto na letišti. Do odletu nám zbývají ještě tři hodiny, a tak se rozhodneme dobu čekání dospat kousek za letištní budovou. Odbavení proběhlo rychle. Jen mezi nažehlenými plážovými povaleči působíme dosti divoce.

24. 4.
Celý tříhodinový let do Vídně prospíme. Dokonce nás museli letušky po přistání budit, abychom vůbec z letadla vystoupili. Vyzvedáváme auto a v Brně jsme okolo deváté hodiny.

Sepsal Marek Schauer