Itálie, Řím, 2007- deník

26. 4.
Letíme z Prahy, takže nás čeká přejezd autobusem na Florenc a dále pražskou MHD až na letiště. Zbývá už jen hodina a půl a jsme v městě, kam vedou všechny cesty. Platí to i pro ty vzdušné? Z letiště nás do hotelu přepraví příměstský vlak. Bydlíme kousek od Vatikánu, dokonce z balkonu našeho pokoje vidíme i kopuli sv. Petra. Na pokoji se moc nezdržujeme. Lenka je celá žhavá po římských památkách, takže asi po půl hodině stráveném v římském metru, vystupujeme na Španělském náměstí s fontánou Barcaccia. Prohlídku historického centra začínáme na Španělských schodech, místem dostaveníček římské mládeže. Toto náměstí přitahovalo mládež a umělce již odnepaměti. Důkazem je i dům, kde v pokoji s výhledem na Španělské schody pobýval a nakonec i zemřel na souchotiny anglický básník Keats. Vystupujeme k francouzskému kostelu z 16. století Trinita dei Monti. A pokračujeme až na Monte Pincio s krásným výhledem na náměstí Popolo a Vatikán. Scházíme dolů a chvilku si odpočinem u jednoho s egyptských obelisků, kterých je po městě několik. Jsou to takové suvenýry Římských legií. Po Via del Corso, hlavní nákupní tepně Říma, míříme směrem k památníku Emanuela II. Z přímého směru nás svede ulička vedoucí k slavné Fontáně di Trevi s obrovskou sochou Neptuna, který řídí kočár z mořské mušle, tažený dvěma okřídlenými mořskými koni vedenými muži, tritony. Prýštící voda je tak nádherně čistá a průzračná, jako v lagunách u ostrovů v Tichém oceánu. Škoda jen, že je náměstíčko v obležení turistů. Moc se nezdržujeme, kupujeme si pravou italskou zmrzlinu a pozvolna se přesouváme kolem Pantheonu, na náměstí Navona. Toto náměstí bylo v minulosti atletickým stadiónem Cirkus Adonalis. A to mu vlastně tak trošku zůstalo. Oválné prostranství je „pódiem“ různých muzikantů a jiných umělců na volné noze. Dominantou celého náměstí je Berniniho barokní Fontána dei Fiumi s starodávným obeliskem v jejím středu. Jedná se o alegorii čtyř velkých řek Ameriky, Evropy, Asie a Afriky (Rio de la Plata, Dunaj, Ganga a Nil). Procházku městem končíme na vršku Campidoglio (capitolské náměstí) s krásným výhledem na Forum Romanum a Coloseum, ale to si necháme na zítra. Našli jsme si příjemnou hospůdku kousek od Fora di Traiano a příjemně povečeřeli, samozřejmě italské speciality, s lahví vína. Cestou k zastávce metra, nedaleko Colosea, si ještě vyšlápneme na Capitol a pokocháme se osvětleným antickým Římem. Metro nás trošku vyšplouchlo. Trasa A končí v devět hodin, takže se do hotelu musíme složitě dostávat náhradní autobusovou dopravou. Na pokoji smíváme prach sprchou a padáme do postelí, vyspat se na zítřejší dlouhý den.

27 .4.
I dnešní den věnujeme římským památkám. Z metra vystupujeme u Colosea. Ale, i přes brzkou ranní hodinu nás nemine značná fronta k pokladnám. Bojíme se, že se přes davy návštěvníků uvnitř ani nepohneme. Ovšem rozloha Colosea je tak obrovská, že jsme turistickou obleženost této jedné z nejvýznačnějších z římských památek nijak nepocítili. Amfiteátr byl vybudován v letech 72 – 80 n.l. dvaceti tisíci zajatci a otroky. Stavěn byl s eliptickým půdorysem a čtyřmi řadami kamenných lavic, které mohli pojmout až 50 000 diváků, sedících vždy podle svého společenského postavení. 80-ti klenutými úzkými průchody, tzv. vomitoria, přicházeli a odcházeli aristokraté stejně jako plebejci a všichni za stejným cílem: zažít vzrušení a vidět krev. Vzrušení jsme pocítili i my. I po tolika stoletích na nás dýchla atmosféra gladiátorů a zápasníků bojujících o holý život k pobavení obyvatel Velké Říše Římské. Opouštíme Coloseum a kolem Titova vítězného oblouku a kláštera Vestálek, které měli posvátný úkol ochraňovat Římský stát, šplháme na posvátný pahorek Palatin. Zde si stavěli domy nejbohatší z bohatých, císaře nevyjímaje. Procházíme se ruinami i části docela zachovalých staveb paláců a domů a obdivujeme rozlohu a detailní výzdobu těchto „skromných“ příbytků. Ještě si stačí představit mramorové a travertinové obklady stěn a jako bychom se ocitli uprostřed čilého ruchu komnat a atrií císařského dvora. Z Palatinu jdeme pěšky okolo bývalého Circo Massimo až k lázním Caracallovým, kde jsou zachovány části mozaikové výzdoby stěn a podlah bazénů. Na závěr si necháme návštěvu Fora Romana. Do areálu vstupujeme kolem Konstantinova oblouku po posvátné Via Sacra. Škoda jen, že je toto překrásné místo v obležení turistů. Ale i tak zapojíme svou představivost a procházíme se kolem zbytků Curie, v niž zasedal římský senát, Saturnova chrámu a krásně zachovalém trojitém oblouku Septima Severa. Nejkrásnější pohled na celé Forum Romanum, je ale přece jen z vršku Capitolského náměstí. Dnes už máme památek dost. Snad kromě návštěvy hrobky Balbo, která je také na seznamu našeho Archeologického pasu. Kromě zbytků základů a sbírek keramiky nás návštěva moc nenadchla. Najdeme si proto příjemnou hospůdku a dopřejeme si pozdní obídek a chlazené pivo. Po dobrém jídle se projdeme městem a ze stanice metra Barberini jedeme zpět do našeho hotelu. Pří přestupu na autobus zavítáme do jedné malé prodejny potravin kde si koupíme nějaké to pivko, chleba, parmezán a sušený slám pro malý piknik na balkonu našeho pokoje. Debužírujeme s výhledem na Vatikán a po západu slunce zapadneme i my, ale do naší postele.

28. 4.
Dnes je náš motorkářský den. Metrem jedeme na stanici Termini a po ulici Cavour scházíme kolem nejstaršího chrámu Říma sant. Maria Maggiore k půjčovně motocyklů. Vyhlídli jsme si skútr dvěstěpadesátku Piagio Vesta. První cíl naší vyjížďky je Bocca della Verita, takzvaná ústa pravdy. Naštěstí jsme hladce zkouškou prošli a naše končetiny zůstali bez následků. Hlavní důvod půjčení motorky je ale, Via Appia Antika. Stará cesta z Říma, po které město opouštěli legie na své cestě za dobýváním dalších kolonií. Provoz v ulicích je typicky italský červená, nečervená pořád se jede. Ale i přesto jsou řidiči k sobě velmi ohleduplní. Ze začátku se držím při zemi, ale po chvilce se otrkám a splývám s davem „motorkářů“. Viu Appiu Antiku jsme našli až po lehkém bloudění. Na motorce můžeme jen k hrobce Cecílie Metelly, do které nás rovněž opravňuje vstoupit náš archeologický pas. Odtud už pokračujeme pěšky. Původní dláždění by náš stroj asi dlouho nevydržel. Na některých místech jsou i dobře zřetelné vyjeté koleje po nesčetných povozech mířící ze zemědělského venkova do Říma za obchodem. Nejvíc nás, ale fascinuje přímost této staré „dálnice“. Via je zvláštní i tím, že ji lemuje řada starých hrobek a náhrobků. Za antiky bylo totiž uvnitř města pohřbívání zakázáno. V současnosti vytlačují domovy mrtvých vily římské smetánky. Při návratu do centra projíždíme jednou z bran starého opevnění a další zastávka je až na Náměstí Republiky, kde si prohlédneme Diociezianovy lázně, jehož součástí je i basilika s Michelangelovými malbami. Poslední museum na seznamu naší permanentky je Národní Římské Museum. Zajímají nás hlavně přenesené mozaiky a malby z římských paláců a já se celý třesu na rozsáhlou sbírku mincí od starověku až do současnosti. Dost bylo historie, frčíme na oběd do ověřené restaurace poblíž Benátského náměstí. Na vrácení motorky máme ještě asi dvě hodiny. Zajedeme si proto do Vatikánu a na náměstí sv. Petra a užíváme si krásného slunečného odpoledne. Po vrácení stroje jedeme metrem přímo do našeho hotelu a ve vzpomínkách se stále vracíme k zážitkům dnešního vydařeného dne. Proplétání se uličkami na skútru mezi auty a chodci prostě k Římu a Itálii tak nějak patří.

29. 4.
Dost bylo Říma, hurá zpět do Vatikánu. Je poslední neděle v měsíci a vatikánská muzea jsou otevřená bezplatně. Odpovídá tomu také fronta u jejich vstupu. Naštěstí jsme to tušili a trošku si přivstali, ale i tak čekáme dobré tři hodiny. Ze sbírek musím vyzdvihnout hlavně starý Egypt a proslavenou Sixstínskou kapli s freskami od Michelangela. Na mě ovšem zapůsobila i chodba s mapami římských kolonií. Z tlačenice v muzeích se přesouváme do tlačenice na náměstí sv. Petra. Probíhá právě nedělní mše a prostranství před největším křesťanským stánkem světa je plné věřících. Vzdáváme to a odcházíme na oběd. Zpět se vracíme za dvě hodiny a situace už vypadá poněkud příznivěji. Přesto se nevyhneme další frontě ke vstupu do chrámu. Ze začátku postupuje rychle, ale najednou se zastaví a všímáme si, že nás neustále předbíhají skupiny Chorvatských křesťanů. S jednou Italkou se do nich pustím a rezolutně je vykazujeme na konec fronty. Najednou se k nám přimotá jejich svatý otec a tvrdí, že to má s „dogovorené“ s biskupem. Říkám mu, že to může mít „dogovorené“ třeba i s pánem bohem, ale fronta je na druhé straně. Kam se ztratila křesťanská pokora. Člověk se nestačí divit. Viděl jsem dokonce i jeptišky, které kvůli své pohodlnosti přelézají hrázdění a předbíhají zástupy věřících z celého světa. Shodou okolností to byly také Chorvatky. Asi to měli též „dogovorene“. Po absolvování všech front se konečně kocháme pohledem, z horního ochozu svatopetrské kaple, na celý Vatikán a okolní Řím. Vše zapomenuto, stálo to zato. Opouštíme Vatikán a jdeme kolem Andělské pevnosti s nejkrásnějším mostem Říma (Karlovu mostu se ovšem nevyrovná) pomalu směr náměstí Navona, kde v jedné z postraních uliček povečeříme. Po výborném jídle se už sotva ploužíme. Nastupujeme na nejbližší metro a jedeme odpadnout do hotelu.

30. 4.
Dnes se loučíme s hlavním městem Itálie a slavné Velké Říše Římské. Letadlo nám letí až kolem deváté večer, takže máme dostatek času k rozloučení se s touto kosmopolitní metropolí, kde se psala historie. Z metra vystupujeme na stanici Termini, kde si kupujeme lístky na vlak na letiště a vystojíme si snad už poslední frontu pro uschování zavazadel. Procházíme se známými i neznámými místy, sem tam také zavítáme do nějakého toho obchůdku, až přicházíme ke Španělským schodům. Našli jsme si místo na sluníčku a jen tak posedáváme a pozorujeme hemžení se turistů i Římanů. Loučíme se tak vlastně s městem na místě, kde jsme náš výlet započali. Zpět na Termini dojdeme pěšky a hned po vyzvednutí našich zavazadel nasedáme do vlaku, který nás zaveze přímo až na letiště. Odbavení a let proběhl bez problémů a na Ruzyni jsme na čas. Do Brna nás dopraví vlak. Takže: Autobusem na Dejvickou, metrem na hlavní nádraží a vlakem do Brna. Rychlík Galileo Galiley byl už přistaven a tak jsme se aspoň vyhnuli podezřelým živlům, kterých byla půlnoční hala nádraží plná. Zabíráme si pro sebe prázdné kupé, nařídíme si budík, zamykáme se a jdeme spát. Do Brna přijedeme po třech hodinách pohodlné jízdy. Zbývá už jen pár zastávek nočním rozjezdem a jsme zase doma. Já jsem v Římě už byl, ale na Lenku toto město zanechalo řadu příjemných vzpomínek. Oba si dovedeme představit ještě dalších několik dní strávených v tomto městě s příjemnou atmosférou a ještě příjemnější kuchyní, jen tak odpočinkem bez návštěv pamětihodností, které, ale dělají Řím Římem a kde je stále co objevovat, hlavně pro historií posedlou Lenku.

Sepsal Marek Schauer