 |
| Zdroj Českosaské Švýcarsko, 2015 |
Zobrazují se příspěvky se štítkemNěmecko. Zobrazit všechny příspěvky
Zobrazují se příspěvky se štítkemNěmecko. Zobrazit všechny příspěvky
úterý 3. listopadu 2015
Českosaské Švýcarsko, 2015
úterý 24. září 2013
Německo, Zugspitze - 2962 m, ALPINA, 2013
 |
| Zdroj Německo, Zugspitze, 2013 |
čtvrtek 29. srpna 2013
Šumava a Bavorský les, 2013
 |
| Zdroj Šumava a Bavorský les, 2013 |
neděle 2. října 2011
sobota 10. září 2011
pondělí 17. srpna 2009
sobota 12. srpna 2000
pátek 11. června 1999
Německo, Lucembursko, Belgie, Holandsko, 2009 - deník
1.8.
První den naší výpravy jsme pojmenovali dnem dálnic. Po dálničním peklu jménem D1 jsme se ocitli v ráji jménem německá dálniční síť. Kilometry ubíhali a s malou zastávkou na benzínce s dětským hřištěm, kde se náš třináctiměsíční Adámek dostatečně vyskotačil, jsme se v 18:00 ocitli před problémem, kde v Německu přespíme. Lenka začala studovat naší trasu v mapě a rozhodla, že městečko Bad Wimpfen je to pravé. Sjíždíme z dálnice a po osmi kilometrech vjíždíme do okouzlujícího světa hrázděných staveb obklopených hradbami. Nejprve zastavujeme v turistických informacích u historického nádraží, kde si z letáčku vybíráme penzion v centru a jedeme se ubytovat. Pokoj je pěkný, ale bohužel nemají dětskou postýlku. Nedá se nic dělat. Na hledání dalšího penzionu už nemáme čas. Přichází totiž doba krmení. Já jsem v mezičase trošku upravil ležení, aby se nám Adam v noci neskutálel, a po uspokojení našeho syna se jdeme společně najíst a prozkoumat městečko. Procházíme úzké uličky s barevnými hrázděnými domy až na náměstí s kostelem a vysokou věží. Celé město se nachází na vyvýšeném břehu nad řekou Neckar, na kterou jsou z městského opevnění pěkné výhledy. Škoda, že celkový pohled na krajinu ruší nedaleká továrna. Z hradeb se vracíme zpět do uliček a kousek od spodní brány neodoláme jedné z restaurací a v zahradním dvorku povečeříme místní specialitu. Šlo o tašky plněné směsí masa a koření podávající se s různou omáčkou, nebo přílohou. Lenka zvolila špenát se smetanou a já žampiony se slaninou. Moc jsme si pochutnali. Škoda, že místní pivo, které jsme podle barvy pojmenovali pomo-cimo (žlutá točená limonáda) podobně i chutnalo. Po dobu, co jsme večeřeli, náš klouček spokojeně usnul a můžeme ho v klidu transportovat do pokoje našeho penzionu. Jsme rádi, že vše proběhlo takhle rychle. Máme zítra před sebou ještě kus cesty.
2.8.
Vstáváme do pošmourného dne. Po snídani ještě jednou procházíme střed města, ale po chvilce nás zpět do auta zahání déšť. Ten nás provázel skoro celou cestu. Poslední zastávku v Německu jsme udělali v městě Trier, ke kterému nás zlákala cedule u dálnice s odkazem na památku UNESCO. Jde o římskou bránu do městského opevnění známou pod jménem Porta Negra. Ovšem, ještě než se dostaneme do centra, zastavujeme u restaurace rychlého občerstvení kde nakrmíme Adama i sebe. Zastávka, kromě zahnání hladu, byla užitečná i z hlediska deště. Konečně totiž přestalo pršet. Parkujeme v boční uličce kousek od centra a jdeme směrem k bráně. Už je nám jasný její název. Obrovská černá stavba vypadá mezi barevnými domy dosti strašidelně. Má několik pater a je možnost se podívat i dovnitř. Což nám kočárek s Adámkem nedovolil. Pokračujeme hlavní třídou až na náměstí. A protože jsme v kraji Moselských vinic, neodoláme malému stánku a jednu skleničku si dopřejeme. Víno je dobré, ale na náš vkus moc sladké. V centru Triéru stojí, kromě Porty Negry, za povšimnutí i bazilika, která byla přebudována z rodinného sídla matky Constantina, Heleny, která ho věnovala triérským biskupům. Z Trieru je to Lucemburska už je kousek. Stačí překročit hraniční řeku Mosel a vjíždíme do domoviny našeho otce vlasti. První zastavení je, jak jinak, než v hlavním městě Luxembourg. Všude se hlásá, že jde o město zapsané do seznamu UNESCO, ale při porovnání s Prahou jde pravděpodobně o protekci úředníků EU. Historický střed města se vypíná na vysokém ostrohu nad řekou Mamer. Jsou zde vidět zbytky opevnění s velkými klenutými mosty a strážními baštami. Za hradbami se nachází vnitřní město s upravenými domy a náměstími. Na nás metropole Lucemburska moc dojem neudělala až na absolutní čistotu a pořádek. Většinu času v Lucembursku však chceme strávit v Ardenách. Zamíříme tedy na sever a ubytováváme se na střeše Lucemburska ve vesnici Bourscheid, kde se nachází i stejnojmenný hrad. Lucembursko je z většiny stát farmářů. Tomu odpovídá i jejich kuchyně, která je velice podobná té naší. Jako typické místní jídlo nám bylo předloženo uzené, brambor a zelené fazolové lusky.
3.8.
Dost bylo motorizmu. Hurá na kola. No vlastně, ne tak doslova. Jelikož se náš penzion nachází až na vrcholcích Arden, tak by nás cyklonávrat do penzionu asi zahubil. Sjíždíme tedy ještě kousek autem do vesnice Brandenbourg. Cestou si ovšem neodpustíme návštěvu vcelku zachovalého hradu v Bourscheidu. Interiéry síní nejsou sice vybavené tak, jak to známe z našich hradů a zámků, ale jako celek na nás hrad udělal dojem. Zejména rozsáhlé opevnění se strážními baštami a rondely. Zajímavé bylo i zjištění, že jednou z rodin, která hrad vlastnila, byl i známý rod Metternichů. Brandenbourg nás přivítal také výhledem na zříceninu hradu. My však máme v plánu navštívit jinou větší a zachovalejší středověkou stavbu. Hrad ve Viandenu. Vykládáme kola, připojujeme vozíček pro Adámka a bez mapy, vybaveni pouze instinktem a navigací vyrážíme do kopců. Snažíme se vyhýbat frekventovaným silnicím tak důkladně, až se ocitneme uprostřed polí. Nejprve se nám daří držet vytýčený směr po polňačkách. Nakonec nás však offroadová vložka nemine. Zázrakem se po překonání několika polích (naštěstí již sklizených) a několika mezí dostáváme opět na silnici. Ztrácíme sice těžce vydobytou nadmořskou výšku, ale směr máme dobrý. Ve Feuhrenu se napojujeme na cyklostezku, která nás dovede bezpečně až do kýženého Viandenu. Hrad je, jak jinak, než na kopci. Takže po příjemném sjezdíku nás čeká opět vrchařská prémie. V půlce stoupání se lehce občerstvíme a po chvilce již jako rytíři na hliníkových koních vjíždíme branou na první nádvoří. Opevnění je plné vojáků v dobových kostýmech doprovázených dvorními dámami a panoši. Jaké je ale naše překvapení, když z jejich ležení slyšíme češtinu. Pro letošní sezónu se o zábavu turistů starají historické soubory snad ze všech koutů naší vlasti. U stanu pruských vojáků neodolám a kluky česky pozdravím. Soubor bude za okamžik vystupovat, tak se jdeme podívat, jak jim to půjde. Sál je naplněn k prasknutí, ale my máme díky českému občanství VIP místa v první řadě. Díky kluci. Kromě šermířských soubojů zde vystupují i tanečníci a hudebníci. Zejména dudáci z Plzně to uměli pořádně rozbalit. Doba pokročila. Loučíme se s kumštýři a opět osedláváme naše oře. Nechce se nám vracet se stejnou cestou a hlavně sjíždět do údolí, takže míříme zase vzhůru. Odměnou jsou nám krásné výhledy po kopcích a údolích. Následný osmikilometrový sjezd nás už přivádí neomylně až k našemu autu. Je čas krmení a malé hřišťátko se samo nabízí k provedení tohoto každovečerního rituálů. Když už jsme v tom, povečeříme taky. Aspoň jsme na čerstvém vzduchu. Dnešní cyklovýlet se nám moc líbil. Nikdo z nás v Lucembursku nečekal takhle krásnou krajinu. I když musím říct, že pro cyklistu s vozíčkem je to teda záhul. Jede se buď do kopce, nebo s kopce. Rovinku by člověk pohledal. Ne nadarmo sem jezdí trénovat národní týmy z Holandska, Francie i Belgie.
4.8.
Až teprve teď zjišťujeme, že dvě noci byly na Lucembursko málo. Proto, ještě než překročíme hranice do Belgie, zajedeme se podívat do města Clervaux. V mapě je označeno, jako turisticky zajímavé, tak jsme zvědaví, čím nás překvapí. Už při příjezdu do údolí poznáváme, že žlutý rámeček u jeho názvu v mapě nebyl nadarmo. Dominantou města je krásný sněhově bílý hrad. Škoda, že se uvnitř nachází jen muzeum fotografií. Prohlídku tak končíme už na nádvoří. Škoda. Projdeme si aspoň podhradí a odjíždíme, směr Brusel. Do belgické metropole přijíždíme zrovna v poledne. Auto parkujeme v podzemních garážích v centru a spěcháme k prvnímu stánku s frity. Toto typické jídlo Belgičanů podávané v kornoutu s omáčkou dle výběru nám zahání ten největší hlad. Co jsou to frity? Nic jiného, než bramborové hranolky. Belgičané jsou na ně a stánky, kde se prodávají náležitě hrdí. Dokonce se traduje, že hranolky a faast - foody pochází právě z Belgie. Lehce zamaštění se vydáváme na první seznamovací prohlídku Bruselu. Náměstí Grand Place, původně městské tržiště, z 12 století, je považováno za nejskvostnější v Evropě. Lemují ho překrásné domy s pozlacenými štíty a malovanými fasádami. Hlavní dominantou náměstí je však gotická radnice z 15 století zabírající celou jednu jeho stranu. Z Grote Marktu, jak ho nazývají Bruselané, je to už jen kousek k slavnému čurajícímu chlapečkovi (Manneken pis). Celá socha je dosti malá a nenápadná. Nebýt davu turistů, tak bychom ho lehce minuli. Pořizujeme si dokumentární fotografii a chvilku se touláme v úzkých uličkách plné kaváren, obchůdků a bohužel i turistů. Opouštíme proto centrum a míříme do muzea komiksů, kde chceme pořídit Adámkovi plakát slavného Tintina do jeho dětského pokoje. Cestou náhodou procházíme kolem vyhlášené kavárny Mort Subite (náhlá smrt). Čtvercové sloupy od stropu k podlaze, mosazné věšáky, masivní zrcadla dělají z této hospůdky s morbidním názvem jedinečné místo, kde si můžeme dopřát vyhlášené belgické pivo s ovocnou příchutí. Lenka si objednává malinové (framboise) a já třešňové (kriek). Jako ochutnávka dobrý, ale příště raději zůstanu u klasiky. Lence naopak náramně chutná. Národní belgické komiksové muzeum je situováno kus od centra. Nacházíme ho však bez větších problémů. Kupujeme plakát a odtrháváme Adámka od regálů plných knížek a časopisů. Škoda, že všechny výtisky Tintinových dobrodružství v češtině jsou již vyprodané. Našli jsme jen posledního Mohykána ve slovenštině a to není to pravé ořechové. Brusel na nás zanechal smíšené pocity zástavba jako by postrádala pevnou ruku městského architekta. Kousek za historickým centrem se nekontrolovatelně mísí staré domy s novými, velké s malými, ale to je prý právě pro Brusel typické. Ještě, než se přesuneme do Gentu neodpustíme si zastávku u Atomia. Povinná fotečka a pokračujeme do již předem rezervovaného kempu asi pět kilometrů od centra studentského Gentu. Výhodou je i poloha u jezera Blaarmeersen, které sem přitahuje davy koupání chtivých Genťanů. Stavíme si stan a připravujeme večeři. Mezi všemi karavany a mega stany působí naše horolezecká kulička spíše jako příbytek pro psy. Tak jsme náš stan také pojmenovali. Naši sousedé jsou holandská a francouzská rodina. Snažíme se skamarádit, ale jsou to studení čumáci. Zahlásí je hi, úsměv a jdou si po svých. No nic, dojíme večeři a jdeme se projít k jezeru. I když je už skoro večer, je stále v obležení. Veškeré naše pokusy uspat Adama tedy ztroskotají. Chvilku posedíme nad belgickým pivem a jdeme připravit našeho syna na první stanování.
5.8.
První stanování proběhlo překvapivě bez problémů. Jen Lenka si stěžuje, že se při každém Adamovu pohybu budila a kloučka kontrolovala. To mělo i vliv na náš odjezd do Gentu. Nechal jsem Leku dospat noc a i když jsme šlápli do pedálů, tak jsme půvabného gentského nábřeží dosáhli až v pravé poledne. Vyhlédli jsme si příjemnou zahrádku a objednáváme si belgické speciality – Waterzooi (krémový kuřecí pokrm se zeleninou) a Slávky jedlé vařené ve víně. Požitek z jídla nám kazil jen Adámek deroucí se z vozíčku a dožadující se naší pozornosti. Za první památkou v Gentu zamíříme do vodou obklopeného sídla gentských hrabat, hradu Gravensteen z 12 století. Ale i zde dosáhneme jen prvního nádvoří. Adámek totiž právě usnul. Je nám ho líto budit, takže za dalšími zajímavosti Gentu pokračujeme s šípkovou Růženkou ve vozíčku. Kroužíme kolem věže Belfort (UNESCO) a katedrály St – Baafskathedraal (uvnitř se nachází slavný obraz Klanění se beránkovi) až se spletí uliček dostáváme zpět na nábřeží s těmi nejhezčími domy z celého Gentu. Usedáme do jedné z hospůdek a pozorujíc hemžení kolem, testujeme širokou škálu belgických piv. Gent leží na soutoku dvou řek ve středu trojúhelníku Brusel, Antverpy a Bruggy. Zvláštní ráz tomuto středověkému městu však dává přítomnost studentů. Odpoledne, až odjedou poslední návštěvníci, ožívají ulice živou hudbou, plní se kluby a hospůdky. Gent, jako by omládl. Každý večer je vlastně večírkem, který končí až příchodem prvního památek chtivého turisty. My opouštíme Gent také. Vracíme se do kempu. Lenka připravuje Adama na spaní a já vařím večeři. Neodhadl jsem množství těstovin, takže se lehce přejídáme. Bohužel pro Lenku to má za následek lehčí žaludeční nevolnost. Do rána je naštěstí vše v pořádku.
6.8.
Gent se nám moc líbil, tak s napětím čekáme, čím nás překvapí Bruggy. Než ale navštívíme tuto gotickou perlu Beneluxu. Dopřejeme Adámkovi premiérové setkání s mořem. V Oostende zaparkujeme auto u pobřeží Severního moře a zamíříme k nejvyhlášenější pláži v Belgii. Jsme sice trošku zklamaní z hotelových komplexů a dlážděných promenád, ovšem Adámek tuto betonovou džungli zřejmě vůbec nevnímá. Jako v hypnóze zírá směrem k vlnám příboje. Tak, tak stačíme vyprostit našeho kloučka z bodýčka a už se cachtá ve vlnách. Takové nadšení jsme u něho ještě nezažili. O to horší byla snaha Adámka od příboje odpoutat. Nepomohlo ani rozhození hraček do písku, ani terénní vsuvky v kočárku po pláži. Náš klouček má jen jeden zájem. Moře, moře a moře. Srdce rvoucí pláč neustává, ani když Oostende opouštíme. Naštěstí ho jízda po dálnici spolehlivě uspala. V Bruggách parkujeme kousek od centra, což je super, ale maximální doba stání je jen tři hodiny. Doufáme, že nás neodtáhnou. Od Brugg jsme čekali hodně, ale realita byla snad ještě překvapivější. Člověk jako by vstupoval do obrovského muzea. Harmonická gotická architektura, loukami lemované kanály a náměstíčka zaplněné trhy vypadají až neuvěřitelně starobyle. V ulicích se prohání kočáry tažené koňmi a kanály zaplňují čluny s turisty. My začínáme prohlídku v Begijnhofu což byl a vlastně ještě je takový domov důchodců pro vysloužilé jeptišky a svobodné dámy. Zvenku drsné a nedobytné, uvnitř však poklidné a zelené místo s malými domky v kruhu jako by ani do rušných Brugg nepatřilo. Dámy v černém zde můžou opravdu prožít spokojené stáří. Kousek od mostu do Begijnhofu ochutnáváme další belgickou kulinářskou specialitu, vafle. Já osobně moc na sladké nejsem, ale to co jsem právě ochutnal, byla pohádka. Když Lenka viděla, jak se mi dělají boule za ušima, pustila se do vaflí z druhé strany a bylo po pohádce. Při pokusu dosáhnout hlavního náměstí jsme se unášení proudem lidí rozhodli, že takto si vychutnávat historii nebudeme. Po prohlídce náměstí Markt, které bylo snad ještě krásnější než to v Bruselu a okolních památek (věž Belfort, pivovar Brouwerij de Halve Maan) utíkáme do uliček lemovanými kanály kavárnami a hlavně čokoládovnami. Nejprve vydržíme jen tak pokukovat po výlohách, ale nakonec stejně podlehne. A jelikož je dnes dosti pekelné vedro, tím pádem nákupem této kalorické bomby naši prohlídku Brugg končíme. Stejně už nám za chvilku vyprší doba povoleného parkování. Po návratu na naše místo v kempu se jako šílení vrhneme na sladký balíček a nekřesťansky zhřešíme proti všem pravidlům zdravé výživy. Belgická čokoláda je opravdu bomba. Po večeři se procházíme kolem jezera a bláhově doufáme, že náš andílek usne spánkem spravedlivým. Po dnešním, zážitky nabytém dni to bude asi problém.
7.8.
Dnešní den strávíme převážně v autě. Opouštíme zemi hranolků, vaflí a čokolády a míříme k severnějšímu sousedovi do země tulipánů, sýra a dřeváků. Projíždíme skoro celým Holandskem až do provincie Frieseland. Příštích několik dní bychom chtěli strávit v okolí jezera Sneekermeer (Snitser Mar). Ubytováni nejprve hledáme v městečku Terherne. Bohužel neúspěšně. Všechny penziony jsou plné jachtařů a lodníků. Naštěstí v jednom přístavu narážíme na starší paní, která nám prostřednictvím telefonu zajistí ubytování na farmě její přítelkyně u Goingarijpu. Zde si pronajímáme apartmán s pokojem, kuchyňským koutem, ložnici a hlavně vstupem na překrásnou zahradu s posezením. Místo nás nadchlo. Z oken máme výhled na pastviny s jezerem v pozadí a kousek od budovy vede i kanál propojující jezero Sneekermeer a Langwarder Wielen po kterém sem a tam propluje i plachetnice, nebo motorová loď. Pozítří máme také v plánu si nějaké to plavidlo pronajmout a prozkoumat obě jezera s přilehlými kanály. Hned po vybalení našich věcí sedáme na kolo, připojujeme vozík a jedeme do pěti kilometrů vzdáleného městečka Joure doplnit zásoby potravin. Ve městě se zrovna koná nějaká sláva. Hlavní ulice je plná lidí, všude se točí pivo a zrovna to pěkně od podlahy rozbalila místní rocková kapela. Poslechneme si pár fláků a vracíme se na farmu. Adámek usnul hned po krmení, takže máme pro sebe celý večer, který strávíme na terase. Sice trošku pofukuje, ale je nám fajn. Po několika dnech prožitých převážně ve městech jsme návrat k přírodě přivítali.
8.8.
Pro dnešní cyklistický den nám počasí vyšlo. Je lehce pod mrakem, takže nebude žádný pařák. Chystáme se na kole objet celé jezero. Nejdříve si však u maríny kousek za farmou zamluvíme loď na zítřejší výlet po jezerech. Další naší zastávkou je městečko Terherne. Je to spíše město jachtařů, ale má své kouzlo. Je zde více křižovatek vodních, než těch suchozemských. U jednoho ze zdvihacích mostů přes vodní kanál neodoláme lákadlu ranní kávy z vývěsního štítu. Adámek ve vozíčku usnul, tak toho musíme využít. Holandské cyklostezky nemají chybu. Po hladkém povrchu svištíme jak o závod. Vpravo pasoucí se krávy, vlevo předjíždíme plachetnice plující po kanálu princezny Margriety na otevřené jezero. Na oběd se zastavíme v jedné marině, kterých je kolem jezera plno. Kousek dál za restaurací pak narazíme na ruční zdymadlo, kde se právě dva chlapi, podporování křehkými slečinkami, snaží zaplavit komoru. Ochotně jim pomůžeme s uzavřením vrat. Je to celkem fuška, ale vše se zdařilo. Obě lodě proplouvají a my už zase můžeme uhánět směrem k městu Sneek. Až do centra to jde na kole. Na hlavní třídě a okolí je ovšem cyklistika zakázána. Není se čemu divit. Mezi proudy holandských rodinek užívající si sobotní odpoledne se jet stejně nedá. Nejhezčí část města je v okolí historické vodní brány, kde se v minulosti vybíralo míto u lodí, které chtěli vplout do Sneeku za obchodem. Cyklostezka nás vede dál kolem hlavního kanálu až k výpadovce ke městu Joure. Na náš vkus tu ale jezdí příliš aut, tak to riskneme a odbočujeme do nitra ptačí rezervace, kde tušíme naší farmu. Podle mapy bychom měli překonat kanál. Most však v mapě zakreslen není. Přesto to nevzdáváme a jedeme dál. Ale až po chvilce zjistíme, v čem je zakopaný pes. U jednoho jachtklubu narážíme na přívoz pro pěší a cyklisty. Je zde i malá restaurace s krásnou travičkou. Protože jedeme už dlouho, zastavíme se na polévku dle denní nabídky (výborná, krémová s cuketou) a necháme proskočit i Adámka. Po překonání vodní magistrály to je k naší farmě už jen pár šlápnutí do pedálů. Dnešní večer nám však štěstí nepřeje. Adámek se nějak nemá k tomu, aby usnul. Takže včerejší romantiku bohužel nezopakujeme.
9.8.
„Pane kapitáne“. Tak si nechám dnes říkat celý den. Náš škuner je již připraven, ták vzhůru na palubu. No, zas tak jednoduché to nebylo. Před vyplutím jsme absolvovali zkušební plavbu s nácvikem přistání a ukázkou hlavních vodních značek. Všechno se zdálo být jasné, tak teď už doopravdy. „Plnou parou vpřed“! Po překonání úzké přístavní vpusti se konečně ocitáme na otevřené hladině jezera Snitser Mar. Nejprve nejistě, po chvilce však už naplno zkouším, co naše loď dovede. Naftový motor skučí na plné otáčky, za zádí se dělají vlny, až plavidla parkující u břehu nadskakují, ale nějakou závratnou rychlost nepozorujeme. Pro vodní dopravní prostředky platí asi jiná rychlostní měřítka. Útěchou nám je aspoň to, že ostatní „kocábky“ zůstávají daleko za námi. Jezero nás už nebaví, takže otáčím kormidlem a zamířím do kanálu Noarder Alde. Je to právě ten kanál, který jsme včera překonali přívozem. U mola jachtklubu si trénujeme první přistání. Místa je tam dost, tak do toho. Trošku to bouchlo, pak taky škrtlo, ale ochranné vaky na bocích naštěstí vše zachytily, takže ke škodám nedošlo. Z pozice kapitána vynadám plavčíkovi a zase vyplouváme. Následující plavba je již bez dramatických okamžiků. Chvilku si to za kormidlem zkusí i Lenka a překvapivě jí to jde lépe než s volantem. Postupně proplouváme větší i menší laguny, až se znovu ocitneme na jezeře Snitser Mar. Kromě nás se však otrkal i Adámek. Začíná šubeřit po kajutě a stále častěji si to štráduje na záď. To by tak nevadilo, ale právě odsud je největší šance, že skončí ve své zamilované vodičce. Už, už chceme otočit loď a zamířit si to do přístavu, když se Lence konečně daří Adámka uspat. Hurá, na „otevřené moře“. Plavba po jezeře je fajn, ale kanály jsou daleko zábavnější. Proplouváme všemi možnými průplavy, podplouváme mosty a stavíme v marínách, tentokrát již působíme jako protřelí námořníci. I zakotvení v našem oblíbeném jachtklubu na polívku se nám podařilo excelentně. Na poslední plavbu si dokonce troufneme úzkým kanálem kolem naší farmy. Na sklonku dne vracíme v pořádku loď a slibujeme si, že tuto aktivitu rozhodně zahrneme do plánů na některou z našich dalších cest. Hlavní výhodou plavení se po holandských kanálech je to, že k tomu člověk nepotřebuje žádné osvědčení.
10.8.
Opět nastává čas přesunů. Loučíme se s paní domácí a z jezernatého Frieselandu zamíříme do města proslaveného sýrem – Gouda. Cestou si však neodpustíme návštěvu místa hrobu slavného Čecha, učitele národů, Jana Amose Komenského v Naardenu. Už samotné město stojí za návštěvu. Pevnost obehnaná hradbami s vodním příkopem z 18 století (půdorys najdeme i na naší dvousetkoruně) je perfektně zachovalá a to i včetně mohutných parkánů a bastiliónů. Jelikož je ale pondělí a muzeum J. A. Komenského je majetkem České Republiky, visí na vstupních dveřích česky psaná cedulka „ZAVŘENO“. Co se dá dělat. V pondělí je u památek v České Republice zavírací den. Procházíme úzké dlážděné ulice města s nízkým, úhlednými domy až nám pořádně vyhládne. Ale i tady nepochodíme. Sice je již notně po třinácté hodině, avšak všechny naardenské restaurace mají ještě zavřeno. Majitele teprve větrají, prostírají stoly a na naše hladové dotazy nám odpovídají, že máme přijít až ve tři. Tak dlouho čekat nechceme. Smutně opouštíme malé, ale pro Čechy historicky významné městečko. Náš hlad ukojíme (kroketten – nizozemská specialita z mletého masa) až v nedalekém a neméně pěkném Muidenu s vodním hradem z 15 století. Do hradu se však kvůli kočárku opět nepodíváme. Nevadí. I z venku je na něj nádherný pohled. Z Muidenu pokračujeme do Goudy již bez zastávek. Štěstí nás však opouští i tady. I po několika pokusech se nám nedaří najít ubytování. Až teprve na sklonku dne přijíždíme do kempu kousek za městem a stavíme stan a vaříme večeří. Tu však musíme dojíst v autě. Začalo totiž hustě pršet. Chtě nechtě musíme do stanu a snažíme se uspat Adámka. Naštěstí, a toto slovo dnes používám poprvé, se nám to daří rychle. Na závěr ještě Lenka zjišťuje, že v Naardenu pravděpodobně nechala svoji oblíbenou cestovatelskou mikinu. Už jdeme raději spát.
11.8.
Ráno sice ještě trošku poprchává, ale i tak jsme rozhodnuti vyrazit kolmo do Utrechtu. Na kole vlastně pojedeme spíše zpátky. Do Utrechtu se totiž přemístíme vlakem z Goudy. Cestou do města sýrů nás kousek za kempem překvapí nádherný větrný mlýn. Ale i Gouda má své kouzlo. Historický střed je protkán kanály a hlavnímu náměstí vévodí překrásná radnice s červenými okenicemi a malým orlojem. Nádraží je kousek, takže využijeme příležitosti pro ranní kávu a malý dortíček. Holandské vlaky jsou, tak jako celé Holandsko, také přizpůsobeny potřebám cyklistů. Široké nástupní dveře, prostorné chodbičky pro uložení kol a, což jsme ocenili nejvíce, možnost sednout si k našim kolům a vozíčku s Adámkem. Utrecht nás přivítal obrovským a trošku nepřehledným nádražím, která nás po chvilce bloudění vyplivlo kousek od centra. Prohlídku města začínáme u chlouby města staré katedrály stavěné v letech 1254 – 1517. Zdobí ji 113 metrů vysoká věž, která byla až do moderní doby nejvyšší stavbou v Holandsku. Více než polovina katedrály se zřítila v roce 1674 následkem obrovského orkánu, zůstala stát jen věž a východní chór. Půdorys původní obrovské stavy je dodnes patrný v obrysech v dláždění vzniklého náměstí. Jelikož se ve městě nesmí jezdit na kole, zamíříme k zahrádce jedné z restaurací a střídavě se vydáváme na průzkumy okolí. Za zmínku stojí hlavně ulice s velkým kanálem, který se vyznačuje holandskou zvláštností a to hospůdkami, které jsou umístěny až dole u vody a původně sloužili jako skladiště místních obchodníků, kteří své zboží takto jednoduše přemístili z lodí přímo do svých krámků. Z Utrechtu zpátky do Goudy jedeme prakticky po břehu velkého spojovacího kanálu. Na chvilku sice zabloudíme do průmyslové části města, ale nakonec se ke kanálu zase vrátíme, abychom ho mohli v Bodegrávenu nadobro opustit a vydat se do nitra Reeuwijského jezera, které je protkáno úzkými cestičkami na vysušených poldrech. Jednotlivá jezera (čtyři) jsou vzájemně spojená průplavy se zdvihacími mosty. Okolí je asi, vzhledem k výstavním vilkám, velice dobrá adresa. Není se co divit, je tu klid, krásné výhledy a lodí přijedete až na zahradu. Dnešní den, ač to nevypadalo, se nám moc líbil. Ujeli jsme na kole cca. 45 km a hodně jsme toho viděli. I Adámkovi se to zřejmě moc líbilo. I když větší část dnešního výletu ve svém vozítku prospal.
12.8.
Noc nám opět propršela a ráno to nevypadalo o nic lépe. Balíme mokrý stan a jedeme, směr Delfty. Dnešního cyklovýletu se však nechceme jen tak vzdát. Z mých předešlých návštěv Holandska jsem si zapamatoval krásné místo nedaleko Rotterdamu. Romantická krajina okolo jezera s větrnými mlýny se sama nabízí k malé projížďce na kole. Nedbáme mrholení a vyjíždíme. Z původního plánu objet celé jezero však zůstalo jen k zajížďce k nehezčím z mlýnů a pak nás hustý déšť opět zahnal do auta. Stejně tomu bylo i v Delftách. Jen tak prolétneme historické náměstí a po obědě u pouličního stánku se přemístíme do Haagu. Tam pro déšť ani nevystoupíme a město si prohlédneme jen z auta. Moc nelitujeme. Kromě fantazy moderních budov je jedinou historickou památkou Královský palác obklopený vodním příkopem. Využíváme nepřízně počasí a přesouváme se na sever. Musím zmínit i úspěšnou záchrannou akci na vyzvednutí zapomenuté mikiny v Naardenu. Pršet přestalo až v Amsterdamu. My však pokračujeme dále až ke skanzenu větrných mlýnů u Zaansu. Na břehu jezera, ve vesničce s původními dřevěnými na zeleno natřenými domky je umístěno asi deset plně přístupných větrných mlýnů a statků s ukázkami lidových řemesel včetně výroby sýrů. Lenka navštívila jeden z těch největších, ve kterém se v minulosti k našemu údivu nemlelo obilí, ale barvy pro holandské mistry. Jedno stavení se nám však stalo osudné. Neodolali jsme nabídce holandských palačinek. Večeře však Lence neudělala dobře od žaludku. Hned po ubytování v Wormereru se u ní projevili podobné příznaky jako v Gentu. No uvidíme, co přinese ráno.
13.8.
Nevolnost jak rychle přišla, tak rychle odešla. Aspoň nás nepřipraví o návštěvu Amsterdamu. Auto necháváme u hotelu a do hlavního města Holandska jedeme vlakem. Po půlhodině pohodlně vystupujeme na nádraží v centru Amsterdamu a třídou Damrak míříme na náměstí Dam, kde se nachází mimo jiné i královský palác. Jako první pamětihodnost navštívíme Begijnhof. Podobně jako v Bruggách se jednalo o útočiště vdov a vysloužilých jeptišek. Kromě krásných domů je zde však hlavní turistickou atrakcí nejstarší dům v Amsterdamu, který jako jediný přečkal mnohé z požárů minulé doby. Zbytek dne trávíme touláním se okolo kanálů, procházíme ulice plné vysokých a úzkých domů (některé, vlivem měkkého podloží jsou již notně nahnuté a je s podivem, jak v nich můžou jejich majitelé vůbec žít) a posedáváme v kavárnách. Nevynecháme ovšem slavný květinový trh a ještě slavnější čtvrt červených luceren (ještě, že Adámek právě usnul), Rembrantův rodný dům a tržiště poblíž Nieuwmarktu. Amsterdam je jistě krásné město, ale nám připadal takový nějaký špinavý. Asi jsme už trošku zestárli. Z mých předchozích návštěv tohoto města jsem byl vždy nadšen. Amsterdam je město volnomyšlenkářů a mladých, kteří využívají takzvané marihuanové volnosti v místních coffeshopech si dopřávají této měkké drogy. To už pro nás „ novopečené rodiče“ není. Do našeho hotelu se vracíme celý ucaprtaní až pozdě odpoledne. Na dvorku si dopřejeme výborné jídlo a padneme do postelí.
14.8.
V posledním dni naší dovolené chceme skloubit kulturu s pohybem na zdravém vzduchu. Je pátek, takže v nedalekém městečku Alkmaar se koná historický, ale pořád ještě funkční sýrový trh. Náměstí před budovou zachovalých, původních městských vah je plné lidí, kteří se tlačí okolo zábran a sledují tuto tradiční podívanou. Hlavní atrakcí jsou statní chlapíci (někteří už opravdu v letech), kteří v dřevácích a různobarevných kloboucích (každá barva patří konkrétnímu nákupčímu) zvláštním houpavým pohybem nosí na speciálních nosítkách vybrané sýry k převážení a transportují je do přistavených kamiónů, který je už dopraví do patřičného obchodu, restaurace a dokonce i za hranice kontinentu. Aukce se totiž kromě Holanďanů účastní zástupci snad ze všech světadílů. Chvilku se tlačíme v davu, ale nakonec to vzdáváme. Procházíme si město (tradičně protkané kanály) a taky se věnujeme nákupu sýrů v okolních obchůdcích. Alkmaar však opouštíme s menší nepříjemností. V podzemních garážích jsem si nevšimnul bílého sloupu u výjezdu a lehce jsem upravil levý bok našeho auta. Jsme ale na dovolené, tak si s tím budu lámat hlavu až doma. Sportovní část dne začínáme nedaleko Bergenu. Vybalujeme kola a pouštíme se do spleti cest a cestiček zdejších pobřežních písečných dun. Je překrásný den, tak hned po obědě v restauraci poblíž pláže dopřejeme Adámkovi opět kontakt s mořem. Poučeni s předchozích patálií, dopřejeme Adámkovi raději jen radovánky v písku. Projížďkám v dunách věnujeme celé odpoledne. Je tu opravdu překrásně. Mírně zvlněná krajina porostlá trávou protkaná cestami a cestičkami je úplně něco jiného, než co jsme dosud v Holandsku zažili. Najezdili jsme tady dobrých 25 kilometrů. Cestou zpět k autu si dopřejeme pauzu i v Bergenu, kde už kvůli Adámkovi nemůžeme vynechat zastávku u malé obory s daňky poblíž centra města. Což taky Adámek ocenil vzrušenými pokřiky směrem do ohrady. Poslední noc v Holandsku strávíme v luxusním kempu v Heiloo. Ovšem k naší smůle se zde zrovna dnes koná nějaká důchodcovská párty s živou muzikou. Do půlnoci jsme jim to tolerovali, ale úderem dvanácté jsem se vypravil mezi křepčící staroušky a veselici jsem jim rázně ukončil.
15.8.
Končíme dovolenou, opouštíme Holandsko a s třemi zastávkami proletíme Německem a spíme už doma. Byla to úžasná cesta a i s patnácti měsíčním dítětem jsme ji zvládli bez větších problémů. Země Beneluxu nenabízejí žádné adrenalinové „atrakce“, ale pro nadšené cyklisty to je místo přímo ideální.
Sepsal Marek Schauer
První den naší výpravy jsme pojmenovali dnem dálnic. Po dálničním peklu jménem D1 jsme se ocitli v ráji jménem německá dálniční síť. Kilometry ubíhali a s malou zastávkou na benzínce s dětským hřištěm, kde se náš třináctiměsíční Adámek dostatečně vyskotačil, jsme se v 18:00 ocitli před problémem, kde v Německu přespíme. Lenka začala studovat naší trasu v mapě a rozhodla, že městečko Bad Wimpfen je to pravé. Sjíždíme z dálnice a po osmi kilometrech vjíždíme do okouzlujícího světa hrázděných staveb obklopených hradbami. Nejprve zastavujeme v turistických informacích u historického nádraží, kde si z letáčku vybíráme penzion v centru a jedeme se ubytovat. Pokoj je pěkný, ale bohužel nemají dětskou postýlku. Nedá se nic dělat. Na hledání dalšího penzionu už nemáme čas. Přichází totiž doba krmení. Já jsem v mezičase trošku upravil ležení, aby se nám Adam v noci neskutálel, a po uspokojení našeho syna se jdeme společně najíst a prozkoumat městečko. Procházíme úzké uličky s barevnými hrázděnými domy až na náměstí s kostelem a vysokou věží. Celé město se nachází na vyvýšeném břehu nad řekou Neckar, na kterou jsou z městského opevnění pěkné výhledy. Škoda, že celkový pohled na krajinu ruší nedaleká továrna. Z hradeb se vracíme zpět do uliček a kousek od spodní brány neodoláme jedné z restaurací a v zahradním dvorku povečeříme místní specialitu. Šlo o tašky plněné směsí masa a koření podávající se s různou omáčkou, nebo přílohou. Lenka zvolila špenát se smetanou a já žampiony se slaninou. Moc jsme si pochutnali. Škoda, že místní pivo, které jsme podle barvy pojmenovali pomo-cimo (žlutá točená limonáda) podobně i chutnalo. Po dobu, co jsme večeřeli, náš klouček spokojeně usnul a můžeme ho v klidu transportovat do pokoje našeho penzionu. Jsme rádi, že vše proběhlo takhle rychle. Máme zítra před sebou ještě kus cesty.
2.8.
Vstáváme do pošmourného dne. Po snídani ještě jednou procházíme střed města, ale po chvilce nás zpět do auta zahání déšť. Ten nás provázel skoro celou cestu. Poslední zastávku v Německu jsme udělali v městě Trier, ke kterému nás zlákala cedule u dálnice s odkazem na památku UNESCO. Jde o římskou bránu do městského opevnění známou pod jménem Porta Negra. Ovšem, ještě než se dostaneme do centra, zastavujeme u restaurace rychlého občerstvení kde nakrmíme Adama i sebe. Zastávka, kromě zahnání hladu, byla užitečná i z hlediska deště. Konečně totiž přestalo pršet. Parkujeme v boční uličce kousek od centra a jdeme směrem k bráně. Už je nám jasný její název. Obrovská černá stavba vypadá mezi barevnými domy dosti strašidelně. Má několik pater a je možnost se podívat i dovnitř. Což nám kočárek s Adámkem nedovolil. Pokračujeme hlavní třídou až na náměstí. A protože jsme v kraji Moselských vinic, neodoláme malému stánku a jednu skleničku si dopřejeme. Víno je dobré, ale na náš vkus moc sladké. V centru Triéru stojí, kromě Porty Negry, za povšimnutí i bazilika, která byla přebudována z rodinného sídla matky Constantina, Heleny, která ho věnovala triérským biskupům. Z Trieru je to Lucemburska už je kousek. Stačí překročit hraniční řeku Mosel a vjíždíme do domoviny našeho otce vlasti. První zastavení je, jak jinak, než v hlavním městě Luxembourg. Všude se hlásá, že jde o město zapsané do seznamu UNESCO, ale při porovnání s Prahou jde pravděpodobně o protekci úředníků EU. Historický střed města se vypíná na vysokém ostrohu nad řekou Mamer. Jsou zde vidět zbytky opevnění s velkými klenutými mosty a strážními baštami. Za hradbami se nachází vnitřní město s upravenými domy a náměstími. Na nás metropole Lucemburska moc dojem neudělala až na absolutní čistotu a pořádek. Většinu času v Lucembursku však chceme strávit v Ardenách. Zamíříme tedy na sever a ubytováváme se na střeše Lucemburska ve vesnici Bourscheid, kde se nachází i stejnojmenný hrad. Lucembursko je z většiny stát farmářů. Tomu odpovídá i jejich kuchyně, která je velice podobná té naší. Jako typické místní jídlo nám bylo předloženo uzené, brambor a zelené fazolové lusky.
3.8.
Dost bylo motorizmu. Hurá na kola. No vlastně, ne tak doslova. Jelikož se náš penzion nachází až na vrcholcích Arden, tak by nás cyklonávrat do penzionu asi zahubil. Sjíždíme tedy ještě kousek autem do vesnice Brandenbourg. Cestou si ovšem neodpustíme návštěvu vcelku zachovalého hradu v Bourscheidu. Interiéry síní nejsou sice vybavené tak, jak to známe z našich hradů a zámků, ale jako celek na nás hrad udělal dojem. Zejména rozsáhlé opevnění se strážními baštami a rondely. Zajímavé bylo i zjištění, že jednou z rodin, která hrad vlastnila, byl i známý rod Metternichů. Brandenbourg nás přivítal také výhledem na zříceninu hradu. My však máme v plánu navštívit jinou větší a zachovalejší středověkou stavbu. Hrad ve Viandenu. Vykládáme kola, připojujeme vozíček pro Adámka a bez mapy, vybaveni pouze instinktem a navigací vyrážíme do kopců. Snažíme se vyhýbat frekventovaným silnicím tak důkladně, až se ocitneme uprostřed polí. Nejprve se nám daří držet vytýčený směr po polňačkách. Nakonec nás však offroadová vložka nemine. Zázrakem se po překonání několika polích (naštěstí již sklizených) a několika mezí dostáváme opět na silnici. Ztrácíme sice těžce vydobytou nadmořskou výšku, ale směr máme dobrý. Ve Feuhrenu se napojujeme na cyklostezku, která nás dovede bezpečně až do kýženého Viandenu. Hrad je, jak jinak, než na kopci. Takže po příjemném sjezdíku nás čeká opět vrchařská prémie. V půlce stoupání se lehce občerstvíme a po chvilce již jako rytíři na hliníkových koních vjíždíme branou na první nádvoří. Opevnění je plné vojáků v dobových kostýmech doprovázených dvorními dámami a panoši. Jaké je ale naše překvapení, když z jejich ležení slyšíme češtinu. Pro letošní sezónu se o zábavu turistů starají historické soubory snad ze všech koutů naší vlasti. U stanu pruských vojáků neodolám a kluky česky pozdravím. Soubor bude za okamžik vystupovat, tak se jdeme podívat, jak jim to půjde. Sál je naplněn k prasknutí, ale my máme díky českému občanství VIP místa v první řadě. Díky kluci. Kromě šermířských soubojů zde vystupují i tanečníci a hudebníci. Zejména dudáci z Plzně to uměli pořádně rozbalit. Doba pokročila. Loučíme se s kumštýři a opět osedláváme naše oře. Nechce se nám vracet se stejnou cestou a hlavně sjíždět do údolí, takže míříme zase vzhůru. Odměnou jsou nám krásné výhledy po kopcích a údolích. Následný osmikilometrový sjezd nás už přivádí neomylně až k našemu autu. Je čas krmení a malé hřišťátko se samo nabízí k provedení tohoto každovečerního rituálů. Když už jsme v tom, povečeříme taky. Aspoň jsme na čerstvém vzduchu. Dnešní cyklovýlet se nám moc líbil. Nikdo z nás v Lucembursku nečekal takhle krásnou krajinu. I když musím říct, že pro cyklistu s vozíčkem je to teda záhul. Jede se buď do kopce, nebo s kopce. Rovinku by člověk pohledal. Ne nadarmo sem jezdí trénovat národní týmy z Holandska, Francie i Belgie.
4.8.
Až teprve teď zjišťujeme, že dvě noci byly na Lucembursko málo. Proto, ještě než překročíme hranice do Belgie, zajedeme se podívat do města Clervaux. V mapě je označeno, jako turisticky zajímavé, tak jsme zvědaví, čím nás překvapí. Už při příjezdu do údolí poznáváme, že žlutý rámeček u jeho názvu v mapě nebyl nadarmo. Dominantou města je krásný sněhově bílý hrad. Škoda, že se uvnitř nachází jen muzeum fotografií. Prohlídku tak končíme už na nádvoří. Škoda. Projdeme si aspoň podhradí a odjíždíme, směr Brusel. Do belgické metropole přijíždíme zrovna v poledne. Auto parkujeme v podzemních garážích v centru a spěcháme k prvnímu stánku s frity. Toto typické jídlo Belgičanů podávané v kornoutu s omáčkou dle výběru nám zahání ten největší hlad. Co jsou to frity? Nic jiného, než bramborové hranolky. Belgičané jsou na ně a stánky, kde se prodávají náležitě hrdí. Dokonce se traduje, že hranolky a faast - foody pochází právě z Belgie. Lehce zamaštění se vydáváme na první seznamovací prohlídku Bruselu. Náměstí Grand Place, původně městské tržiště, z 12 století, je považováno za nejskvostnější v Evropě. Lemují ho překrásné domy s pozlacenými štíty a malovanými fasádami. Hlavní dominantou náměstí je však gotická radnice z 15 století zabírající celou jednu jeho stranu. Z Grote Marktu, jak ho nazývají Bruselané, je to už jen kousek k slavnému čurajícímu chlapečkovi (Manneken pis). Celá socha je dosti malá a nenápadná. Nebýt davu turistů, tak bychom ho lehce minuli. Pořizujeme si dokumentární fotografii a chvilku se touláme v úzkých uličkách plné kaváren, obchůdků a bohužel i turistů. Opouštíme proto centrum a míříme do muzea komiksů, kde chceme pořídit Adámkovi plakát slavného Tintina do jeho dětského pokoje. Cestou náhodou procházíme kolem vyhlášené kavárny Mort Subite (náhlá smrt). Čtvercové sloupy od stropu k podlaze, mosazné věšáky, masivní zrcadla dělají z této hospůdky s morbidním názvem jedinečné místo, kde si můžeme dopřát vyhlášené belgické pivo s ovocnou příchutí. Lenka si objednává malinové (framboise) a já třešňové (kriek). Jako ochutnávka dobrý, ale příště raději zůstanu u klasiky. Lence naopak náramně chutná. Národní belgické komiksové muzeum je situováno kus od centra. Nacházíme ho však bez větších problémů. Kupujeme plakát a odtrháváme Adámka od regálů plných knížek a časopisů. Škoda, že všechny výtisky Tintinových dobrodružství v češtině jsou již vyprodané. Našli jsme jen posledního Mohykána ve slovenštině a to není to pravé ořechové. Brusel na nás zanechal smíšené pocity zástavba jako by postrádala pevnou ruku městského architekta. Kousek za historickým centrem se nekontrolovatelně mísí staré domy s novými, velké s malými, ale to je prý právě pro Brusel typické. Ještě, než se přesuneme do Gentu neodpustíme si zastávku u Atomia. Povinná fotečka a pokračujeme do již předem rezervovaného kempu asi pět kilometrů od centra studentského Gentu. Výhodou je i poloha u jezera Blaarmeersen, které sem přitahuje davy koupání chtivých Genťanů. Stavíme si stan a připravujeme večeři. Mezi všemi karavany a mega stany působí naše horolezecká kulička spíše jako příbytek pro psy. Tak jsme náš stan také pojmenovali. Naši sousedé jsou holandská a francouzská rodina. Snažíme se skamarádit, ale jsou to studení čumáci. Zahlásí je hi, úsměv a jdou si po svých. No nic, dojíme večeři a jdeme se projít k jezeru. I když je už skoro večer, je stále v obležení. Veškeré naše pokusy uspat Adama tedy ztroskotají. Chvilku posedíme nad belgickým pivem a jdeme připravit našeho syna na první stanování.
5.8.
První stanování proběhlo překvapivě bez problémů. Jen Lenka si stěžuje, že se při každém Adamovu pohybu budila a kloučka kontrolovala. To mělo i vliv na náš odjezd do Gentu. Nechal jsem Leku dospat noc a i když jsme šlápli do pedálů, tak jsme půvabného gentského nábřeží dosáhli až v pravé poledne. Vyhlédli jsme si příjemnou zahrádku a objednáváme si belgické speciality – Waterzooi (krémový kuřecí pokrm se zeleninou) a Slávky jedlé vařené ve víně. Požitek z jídla nám kazil jen Adámek deroucí se z vozíčku a dožadující se naší pozornosti. Za první památkou v Gentu zamíříme do vodou obklopeného sídla gentských hrabat, hradu Gravensteen z 12 století. Ale i zde dosáhneme jen prvního nádvoří. Adámek totiž právě usnul. Je nám ho líto budit, takže za dalšími zajímavosti Gentu pokračujeme s šípkovou Růženkou ve vozíčku. Kroužíme kolem věže Belfort (UNESCO) a katedrály St – Baafskathedraal (uvnitř se nachází slavný obraz Klanění se beránkovi) až se spletí uliček dostáváme zpět na nábřeží s těmi nejhezčími domy z celého Gentu. Usedáme do jedné z hospůdek a pozorujíc hemžení kolem, testujeme širokou škálu belgických piv. Gent leží na soutoku dvou řek ve středu trojúhelníku Brusel, Antverpy a Bruggy. Zvláštní ráz tomuto středověkému městu však dává přítomnost studentů. Odpoledne, až odjedou poslední návštěvníci, ožívají ulice živou hudbou, plní se kluby a hospůdky. Gent, jako by omládl. Každý večer je vlastně večírkem, který končí až příchodem prvního památek chtivého turisty. My opouštíme Gent také. Vracíme se do kempu. Lenka připravuje Adama na spaní a já vařím večeři. Neodhadl jsem množství těstovin, takže se lehce přejídáme. Bohužel pro Lenku to má za následek lehčí žaludeční nevolnost. Do rána je naštěstí vše v pořádku.
6.8.
Gent se nám moc líbil, tak s napětím čekáme, čím nás překvapí Bruggy. Než ale navštívíme tuto gotickou perlu Beneluxu. Dopřejeme Adámkovi premiérové setkání s mořem. V Oostende zaparkujeme auto u pobřeží Severního moře a zamíříme k nejvyhlášenější pláži v Belgii. Jsme sice trošku zklamaní z hotelových komplexů a dlážděných promenád, ovšem Adámek tuto betonovou džungli zřejmě vůbec nevnímá. Jako v hypnóze zírá směrem k vlnám příboje. Tak, tak stačíme vyprostit našeho kloučka z bodýčka a už se cachtá ve vlnách. Takové nadšení jsme u něho ještě nezažili. O to horší byla snaha Adámka od příboje odpoutat. Nepomohlo ani rozhození hraček do písku, ani terénní vsuvky v kočárku po pláži. Náš klouček má jen jeden zájem. Moře, moře a moře. Srdce rvoucí pláč neustává, ani když Oostende opouštíme. Naštěstí ho jízda po dálnici spolehlivě uspala. V Bruggách parkujeme kousek od centra, což je super, ale maximální doba stání je jen tři hodiny. Doufáme, že nás neodtáhnou. Od Brugg jsme čekali hodně, ale realita byla snad ještě překvapivější. Člověk jako by vstupoval do obrovského muzea. Harmonická gotická architektura, loukami lemované kanály a náměstíčka zaplněné trhy vypadají až neuvěřitelně starobyle. V ulicích se prohání kočáry tažené koňmi a kanály zaplňují čluny s turisty. My začínáme prohlídku v Begijnhofu což byl a vlastně ještě je takový domov důchodců pro vysloužilé jeptišky a svobodné dámy. Zvenku drsné a nedobytné, uvnitř však poklidné a zelené místo s malými domky v kruhu jako by ani do rušných Brugg nepatřilo. Dámy v černém zde můžou opravdu prožít spokojené stáří. Kousek od mostu do Begijnhofu ochutnáváme další belgickou kulinářskou specialitu, vafle. Já osobně moc na sladké nejsem, ale to co jsem právě ochutnal, byla pohádka. Když Lenka viděla, jak se mi dělají boule za ušima, pustila se do vaflí z druhé strany a bylo po pohádce. Při pokusu dosáhnout hlavního náměstí jsme se unášení proudem lidí rozhodli, že takto si vychutnávat historii nebudeme. Po prohlídce náměstí Markt, které bylo snad ještě krásnější než to v Bruselu a okolních památek (věž Belfort, pivovar Brouwerij de Halve Maan) utíkáme do uliček lemovanými kanály kavárnami a hlavně čokoládovnami. Nejprve vydržíme jen tak pokukovat po výlohách, ale nakonec stejně podlehne. A jelikož je dnes dosti pekelné vedro, tím pádem nákupem této kalorické bomby naši prohlídku Brugg končíme. Stejně už nám za chvilku vyprší doba povoleného parkování. Po návratu na naše místo v kempu se jako šílení vrhneme na sladký balíček a nekřesťansky zhřešíme proti všem pravidlům zdravé výživy. Belgická čokoláda je opravdu bomba. Po večeři se procházíme kolem jezera a bláhově doufáme, že náš andílek usne spánkem spravedlivým. Po dnešním, zážitky nabytém dni to bude asi problém.
7.8.
Dnešní den strávíme převážně v autě. Opouštíme zemi hranolků, vaflí a čokolády a míříme k severnějšímu sousedovi do země tulipánů, sýra a dřeváků. Projíždíme skoro celým Holandskem až do provincie Frieseland. Příštích několik dní bychom chtěli strávit v okolí jezera Sneekermeer (Snitser Mar). Ubytováni nejprve hledáme v městečku Terherne. Bohužel neúspěšně. Všechny penziony jsou plné jachtařů a lodníků. Naštěstí v jednom přístavu narážíme na starší paní, která nám prostřednictvím telefonu zajistí ubytování na farmě její přítelkyně u Goingarijpu. Zde si pronajímáme apartmán s pokojem, kuchyňským koutem, ložnici a hlavně vstupem na překrásnou zahradu s posezením. Místo nás nadchlo. Z oken máme výhled na pastviny s jezerem v pozadí a kousek od budovy vede i kanál propojující jezero Sneekermeer a Langwarder Wielen po kterém sem a tam propluje i plachetnice, nebo motorová loď. Pozítří máme také v plánu si nějaké to plavidlo pronajmout a prozkoumat obě jezera s přilehlými kanály. Hned po vybalení našich věcí sedáme na kolo, připojujeme vozík a jedeme do pěti kilometrů vzdáleného městečka Joure doplnit zásoby potravin. Ve městě se zrovna koná nějaká sláva. Hlavní ulice je plná lidí, všude se točí pivo a zrovna to pěkně od podlahy rozbalila místní rocková kapela. Poslechneme si pár fláků a vracíme se na farmu. Adámek usnul hned po krmení, takže máme pro sebe celý večer, který strávíme na terase. Sice trošku pofukuje, ale je nám fajn. Po několika dnech prožitých převážně ve městech jsme návrat k přírodě přivítali.
8.8.
Pro dnešní cyklistický den nám počasí vyšlo. Je lehce pod mrakem, takže nebude žádný pařák. Chystáme se na kole objet celé jezero. Nejdříve si však u maríny kousek za farmou zamluvíme loď na zítřejší výlet po jezerech. Další naší zastávkou je městečko Terherne. Je to spíše město jachtařů, ale má své kouzlo. Je zde více křižovatek vodních, než těch suchozemských. U jednoho ze zdvihacích mostů přes vodní kanál neodoláme lákadlu ranní kávy z vývěsního štítu. Adámek ve vozíčku usnul, tak toho musíme využít. Holandské cyklostezky nemají chybu. Po hladkém povrchu svištíme jak o závod. Vpravo pasoucí se krávy, vlevo předjíždíme plachetnice plující po kanálu princezny Margriety na otevřené jezero. Na oběd se zastavíme v jedné marině, kterých je kolem jezera plno. Kousek dál za restaurací pak narazíme na ruční zdymadlo, kde se právě dva chlapi, podporování křehkými slečinkami, snaží zaplavit komoru. Ochotně jim pomůžeme s uzavřením vrat. Je to celkem fuška, ale vše se zdařilo. Obě lodě proplouvají a my už zase můžeme uhánět směrem k městu Sneek. Až do centra to jde na kole. Na hlavní třídě a okolí je ovšem cyklistika zakázána. Není se čemu divit. Mezi proudy holandských rodinek užívající si sobotní odpoledne se jet stejně nedá. Nejhezčí část města je v okolí historické vodní brány, kde se v minulosti vybíralo míto u lodí, které chtěli vplout do Sneeku za obchodem. Cyklostezka nás vede dál kolem hlavního kanálu až k výpadovce ke městu Joure. Na náš vkus tu ale jezdí příliš aut, tak to riskneme a odbočujeme do nitra ptačí rezervace, kde tušíme naší farmu. Podle mapy bychom měli překonat kanál. Most však v mapě zakreslen není. Přesto to nevzdáváme a jedeme dál. Ale až po chvilce zjistíme, v čem je zakopaný pes. U jednoho jachtklubu narážíme na přívoz pro pěší a cyklisty. Je zde i malá restaurace s krásnou travičkou. Protože jedeme už dlouho, zastavíme se na polévku dle denní nabídky (výborná, krémová s cuketou) a necháme proskočit i Adámka. Po překonání vodní magistrály to je k naší farmě už jen pár šlápnutí do pedálů. Dnešní večer nám však štěstí nepřeje. Adámek se nějak nemá k tomu, aby usnul. Takže včerejší romantiku bohužel nezopakujeme.
9.8.
„Pane kapitáne“. Tak si nechám dnes říkat celý den. Náš škuner je již připraven, ták vzhůru na palubu. No, zas tak jednoduché to nebylo. Před vyplutím jsme absolvovali zkušební plavbu s nácvikem přistání a ukázkou hlavních vodních značek. Všechno se zdálo být jasné, tak teď už doopravdy. „Plnou parou vpřed“! Po překonání úzké přístavní vpusti se konečně ocitáme na otevřené hladině jezera Snitser Mar. Nejprve nejistě, po chvilce však už naplno zkouším, co naše loď dovede. Naftový motor skučí na plné otáčky, za zádí se dělají vlny, až plavidla parkující u břehu nadskakují, ale nějakou závratnou rychlost nepozorujeme. Pro vodní dopravní prostředky platí asi jiná rychlostní měřítka. Útěchou nám je aspoň to, že ostatní „kocábky“ zůstávají daleko za námi. Jezero nás už nebaví, takže otáčím kormidlem a zamířím do kanálu Noarder Alde. Je to právě ten kanál, který jsme včera překonali přívozem. U mola jachtklubu si trénujeme první přistání. Místa je tam dost, tak do toho. Trošku to bouchlo, pak taky škrtlo, ale ochranné vaky na bocích naštěstí vše zachytily, takže ke škodám nedošlo. Z pozice kapitána vynadám plavčíkovi a zase vyplouváme. Následující plavba je již bez dramatických okamžiků. Chvilku si to za kormidlem zkusí i Lenka a překvapivě jí to jde lépe než s volantem. Postupně proplouváme větší i menší laguny, až se znovu ocitneme na jezeře Snitser Mar. Kromě nás se však otrkal i Adámek. Začíná šubeřit po kajutě a stále častěji si to štráduje na záď. To by tak nevadilo, ale právě odsud je největší šance, že skončí ve své zamilované vodičce. Už, už chceme otočit loď a zamířit si to do přístavu, když se Lence konečně daří Adámka uspat. Hurá, na „otevřené moře“. Plavba po jezeře je fajn, ale kanály jsou daleko zábavnější. Proplouváme všemi možnými průplavy, podplouváme mosty a stavíme v marínách, tentokrát již působíme jako protřelí námořníci. I zakotvení v našem oblíbeném jachtklubu na polívku se nám podařilo excelentně. Na poslední plavbu si dokonce troufneme úzkým kanálem kolem naší farmy. Na sklonku dne vracíme v pořádku loď a slibujeme si, že tuto aktivitu rozhodně zahrneme do plánů na některou z našich dalších cest. Hlavní výhodou plavení se po holandských kanálech je to, že k tomu člověk nepotřebuje žádné osvědčení.
10.8.
Opět nastává čas přesunů. Loučíme se s paní domácí a z jezernatého Frieselandu zamíříme do města proslaveného sýrem – Gouda. Cestou si však neodpustíme návštěvu místa hrobu slavného Čecha, učitele národů, Jana Amose Komenského v Naardenu. Už samotné město stojí za návštěvu. Pevnost obehnaná hradbami s vodním příkopem z 18 století (půdorys najdeme i na naší dvousetkoruně) je perfektně zachovalá a to i včetně mohutných parkánů a bastiliónů. Jelikož je ale pondělí a muzeum J. A. Komenského je majetkem České Republiky, visí na vstupních dveřích česky psaná cedulka „ZAVŘENO“. Co se dá dělat. V pondělí je u památek v České Republice zavírací den. Procházíme úzké dlážděné ulice města s nízkým, úhlednými domy až nám pořádně vyhládne. Ale i tady nepochodíme. Sice je již notně po třinácté hodině, avšak všechny naardenské restaurace mají ještě zavřeno. Majitele teprve větrají, prostírají stoly a na naše hladové dotazy nám odpovídají, že máme přijít až ve tři. Tak dlouho čekat nechceme. Smutně opouštíme malé, ale pro Čechy historicky významné městečko. Náš hlad ukojíme (kroketten – nizozemská specialita z mletého masa) až v nedalekém a neméně pěkném Muidenu s vodním hradem z 15 století. Do hradu se však kvůli kočárku opět nepodíváme. Nevadí. I z venku je na něj nádherný pohled. Z Muidenu pokračujeme do Goudy již bez zastávek. Štěstí nás však opouští i tady. I po několika pokusech se nám nedaří najít ubytování. Až teprve na sklonku dne přijíždíme do kempu kousek za městem a stavíme stan a vaříme večeří. Tu však musíme dojíst v autě. Začalo totiž hustě pršet. Chtě nechtě musíme do stanu a snažíme se uspat Adámka. Naštěstí, a toto slovo dnes používám poprvé, se nám to daří rychle. Na závěr ještě Lenka zjišťuje, že v Naardenu pravděpodobně nechala svoji oblíbenou cestovatelskou mikinu. Už jdeme raději spát.
11.8.
Ráno sice ještě trošku poprchává, ale i tak jsme rozhodnuti vyrazit kolmo do Utrechtu. Na kole vlastně pojedeme spíše zpátky. Do Utrechtu se totiž přemístíme vlakem z Goudy. Cestou do města sýrů nás kousek za kempem překvapí nádherný větrný mlýn. Ale i Gouda má své kouzlo. Historický střed je protkán kanály a hlavnímu náměstí vévodí překrásná radnice s červenými okenicemi a malým orlojem. Nádraží je kousek, takže využijeme příležitosti pro ranní kávu a malý dortíček. Holandské vlaky jsou, tak jako celé Holandsko, také přizpůsobeny potřebám cyklistů. Široké nástupní dveře, prostorné chodbičky pro uložení kol a, což jsme ocenili nejvíce, možnost sednout si k našim kolům a vozíčku s Adámkem. Utrecht nás přivítal obrovským a trošku nepřehledným nádražím, která nás po chvilce bloudění vyplivlo kousek od centra. Prohlídku města začínáme u chlouby města staré katedrály stavěné v letech 1254 – 1517. Zdobí ji 113 metrů vysoká věž, která byla až do moderní doby nejvyšší stavbou v Holandsku. Více než polovina katedrály se zřítila v roce 1674 následkem obrovského orkánu, zůstala stát jen věž a východní chór. Půdorys původní obrovské stavy je dodnes patrný v obrysech v dláždění vzniklého náměstí. Jelikož se ve městě nesmí jezdit na kole, zamíříme k zahrádce jedné z restaurací a střídavě se vydáváme na průzkumy okolí. Za zmínku stojí hlavně ulice s velkým kanálem, který se vyznačuje holandskou zvláštností a to hospůdkami, které jsou umístěny až dole u vody a původně sloužili jako skladiště místních obchodníků, kteří své zboží takto jednoduše přemístili z lodí přímo do svých krámků. Z Utrechtu zpátky do Goudy jedeme prakticky po břehu velkého spojovacího kanálu. Na chvilku sice zabloudíme do průmyslové části města, ale nakonec se ke kanálu zase vrátíme, abychom ho mohli v Bodegrávenu nadobro opustit a vydat se do nitra Reeuwijského jezera, které je protkáno úzkými cestičkami na vysušených poldrech. Jednotlivá jezera (čtyři) jsou vzájemně spojená průplavy se zdvihacími mosty. Okolí je asi, vzhledem k výstavním vilkám, velice dobrá adresa. Není se co divit, je tu klid, krásné výhledy a lodí přijedete až na zahradu. Dnešní den, ač to nevypadalo, se nám moc líbil. Ujeli jsme na kole cca. 45 km a hodně jsme toho viděli. I Adámkovi se to zřejmě moc líbilo. I když větší část dnešního výletu ve svém vozítku prospal.
12.8.
Noc nám opět propršela a ráno to nevypadalo o nic lépe. Balíme mokrý stan a jedeme, směr Delfty. Dnešního cyklovýletu se však nechceme jen tak vzdát. Z mých předešlých návštěv Holandska jsem si zapamatoval krásné místo nedaleko Rotterdamu. Romantická krajina okolo jezera s větrnými mlýny se sama nabízí k malé projížďce na kole. Nedbáme mrholení a vyjíždíme. Z původního plánu objet celé jezero však zůstalo jen k zajížďce k nehezčím z mlýnů a pak nás hustý déšť opět zahnal do auta. Stejně tomu bylo i v Delftách. Jen tak prolétneme historické náměstí a po obědě u pouličního stánku se přemístíme do Haagu. Tam pro déšť ani nevystoupíme a město si prohlédneme jen z auta. Moc nelitujeme. Kromě fantazy moderních budov je jedinou historickou památkou Královský palác obklopený vodním příkopem. Využíváme nepřízně počasí a přesouváme se na sever. Musím zmínit i úspěšnou záchrannou akci na vyzvednutí zapomenuté mikiny v Naardenu. Pršet přestalo až v Amsterdamu. My však pokračujeme dále až ke skanzenu větrných mlýnů u Zaansu. Na břehu jezera, ve vesničce s původními dřevěnými na zeleno natřenými domky je umístěno asi deset plně přístupných větrných mlýnů a statků s ukázkami lidových řemesel včetně výroby sýrů. Lenka navštívila jeden z těch největších, ve kterém se v minulosti k našemu údivu nemlelo obilí, ale barvy pro holandské mistry. Jedno stavení se nám však stalo osudné. Neodolali jsme nabídce holandských palačinek. Večeře však Lence neudělala dobře od žaludku. Hned po ubytování v Wormereru se u ní projevili podobné příznaky jako v Gentu. No uvidíme, co přinese ráno.
13.8.
Nevolnost jak rychle přišla, tak rychle odešla. Aspoň nás nepřipraví o návštěvu Amsterdamu. Auto necháváme u hotelu a do hlavního města Holandska jedeme vlakem. Po půlhodině pohodlně vystupujeme na nádraží v centru Amsterdamu a třídou Damrak míříme na náměstí Dam, kde se nachází mimo jiné i královský palác. Jako první pamětihodnost navštívíme Begijnhof. Podobně jako v Bruggách se jednalo o útočiště vdov a vysloužilých jeptišek. Kromě krásných domů je zde však hlavní turistickou atrakcí nejstarší dům v Amsterdamu, který jako jediný přečkal mnohé z požárů minulé doby. Zbytek dne trávíme touláním se okolo kanálů, procházíme ulice plné vysokých a úzkých domů (některé, vlivem měkkého podloží jsou již notně nahnuté a je s podivem, jak v nich můžou jejich majitelé vůbec žít) a posedáváme v kavárnách. Nevynecháme ovšem slavný květinový trh a ještě slavnější čtvrt červených luceren (ještě, že Adámek právě usnul), Rembrantův rodný dům a tržiště poblíž Nieuwmarktu. Amsterdam je jistě krásné město, ale nám připadal takový nějaký špinavý. Asi jsme už trošku zestárli. Z mých předchozích návštěv tohoto města jsem byl vždy nadšen. Amsterdam je město volnomyšlenkářů a mladých, kteří využívají takzvané marihuanové volnosti v místních coffeshopech si dopřávají této měkké drogy. To už pro nás „ novopečené rodiče“ není. Do našeho hotelu se vracíme celý ucaprtaní až pozdě odpoledne. Na dvorku si dopřejeme výborné jídlo a padneme do postelí.
14.8.
V posledním dni naší dovolené chceme skloubit kulturu s pohybem na zdravém vzduchu. Je pátek, takže v nedalekém městečku Alkmaar se koná historický, ale pořád ještě funkční sýrový trh. Náměstí před budovou zachovalých, původních městských vah je plné lidí, kteří se tlačí okolo zábran a sledují tuto tradiční podívanou. Hlavní atrakcí jsou statní chlapíci (někteří už opravdu v letech), kteří v dřevácích a různobarevných kloboucích (každá barva patří konkrétnímu nákupčímu) zvláštním houpavým pohybem nosí na speciálních nosítkách vybrané sýry k převážení a transportují je do přistavených kamiónů, který je už dopraví do patřičného obchodu, restaurace a dokonce i za hranice kontinentu. Aukce se totiž kromě Holanďanů účastní zástupci snad ze všech světadílů. Chvilku se tlačíme v davu, ale nakonec to vzdáváme. Procházíme si město (tradičně protkané kanály) a taky se věnujeme nákupu sýrů v okolních obchůdcích. Alkmaar však opouštíme s menší nepříjemností. V podzemních garážích jsem si nevšimnul bílého sloupu u výjezdu a lehce jsem upravil levý bok našeho auta. Jsme ale na dovolené, tak si s tím budu lámat hlavu až doma. Sportovní část dne začínáme nedaleko Bergenu. Vybalujeme kola a pouštíme se do spleti cest a cestiček zdejších pobřežních písečných dun. Je překrásný den, tak hned po obědě v restauraci poblíž pláže dopřejeme Adámkovi opět kontakt s mořem. Poučeni s předchozích patálií, dopřejeme Adámkovi raději jen radovánky v písku. Projížďkám v dunách věnujeme celé odpoledne. Je tu opravdu překrásně. Mírně zvlněná krajina porostlá trávou protkaná cestami a cestičkami je úplně něco jiného, než co jsme dosud v Holandsku zažili. Najezdili jsme tady dobrých 25 kilometrů. Cestou zpět k autu si dopřejeme pauzu i v Bergenu, kde už kvůli Adámkovi nemůžeme vynechat zastávku u malé obory s daňky poblíž centra města. Což taky Adámek ocenil vzrušenými pokřiky směrem do ohrady. Poslední noc v Holandsku strávíme v luxusním kempu v Heiloo. Ovšem k naší smůle se zde zrovna dnes koná nějaká důchodcovská párty s živou muzikou. Do půlnoci jsme jim to tolerovali, ale úderem dvanácté jsem se vypravil mezi křepčící staroušky a veselici jsem jim rázně ukončil.
15.8.
Končíme dovolenou, opouštíme Holandsko a s třemi zastávkami proletíme Německem a spíme už doma. Byla to úžasná cesta a i s patnácti měsíčním dítětem jsme ji zvládli bez větších problémů. Země Beneluxu nenabízejí žádné adrenalinové „atrakce“, ale pro nadšené cyklisty to je místo přímo ideální.
Sepsal Marek Schauer
úterý 8. června 1999
Německo, Dánsko, 2011 - deník
27.8.
Předností našeho tříletého Adámka, je jeho opravdu brzké vstávání. Díky čemuž proběhne naložení našeho auta (doslova až po střechu) a průjezd naší skvělé dálnice až na hranice s Německem v brzkých ranních hodinách, a tím pádem bez obvyklého dopravního stresu. Jediné, co nás znepokojuje je zhoršující se tendence počasí. Cestou zažijeme několik přeháněk a v Berlíně to taky nevypadá optimisticky. Parkujeme v podzemních garážích poblíž známé třídy Unter den Linden a s našim obojživelným kočárkem se vydáváme k Brandenburgské bráně. Zde načerpáme informace v infocentru a Adámka uspokojujeme dětským suvenýrem v podobě kovového bleděmodrého Trabanta – známého to symbolu NDR. Naši prohlídkovou trasu začínáme u Reichstagu a smyčkou se vracíme na třídu Unter den Linden. Tato slavná ulice je hlavní turistickou tepnou Berlína a jejím prostředkem vede příjemná promenáda opravdu doslova „pod lípami“. Procházíme kolem dvou muzeí, univerzity a nechybí ani výstavní výlohy obchodů snad všech světových značek. Déšť nás dostihl už okamžik po překonání berlínské řeky Spréévy u Berlínského dómu. Výhodou je, že jsme se ocitli zrovna pod stříškou stánku s Currywurstu. Tato klasická ukázka berlínského rychlého občerstvení nám tak zavoněla pod nos, že jsme neodolali a dvě porce za doprovodu bubnování dešťových kapek spořádali jako by nic. Ještě, že už déšť povolil, jinak bychom dali i druhé kolo. Přitom se nejedná o nic složitého. Jde o grilovanou bílou klobásu v omáčce s curry, hořčice a kečupu s houskou. Na německou kuchyní dost dobrý. Cílem naší krátké prohlídky Berlína je Alexanderplatz s dominantou – televizní Berlinskou věží. Orientace není nijak náročná, je vidět snad odevšud.
Stejnou cestou se nám zpět jít moc nechce, tak se rozhodujeme zkusit berlínskou MHD. Pokus s metrem nevyšel. Žádná trasa nevedla našim směrem, ale aspoň jsme do něho nakoukli. Chaos, žluté vlaky, pouliční umělci... . No, normální klasika evropských metropolí. Další volbou je tramvaj. Super vynález je, že automat na lístky je uvnitř každého vozu, takže odpadá stres z kupování lístků před přijíždějící soupravou, nebo placení předraženého jízdného u řidiče. I doplňování a údržba bude určitě jednoduší. Jo, naši soudruzi z NDR na to tentokrát kápli.
Špatnou zprávou je, že vlivem rekonstrukce ulic nás tramvaj nevysazuje poblíž našeho parkování, ale asi jeden km dál. K tomu se vrátil náš známý berlínský deštík. Procházíme kolem kanálů Spréévy, na malý blešák (bohužel ho kvůli dešti balí) a dále pár zkratkami až k našemu autu. Platíme parkovné a pokračujeme ještě k jedné novodobé památce Berlína – Berlínské zdi. Volíme úsek zkrášlený mladými umělci. Škoda, že si kvůli dešti nemůžeme tuto uliční galerii prohlédnout důkladněji. Některé výtvory jsou opravdu zdařilé.
Z Berlína najíždíme znovu na dálnici směr Hamburg a Rostock. Jedeme cca do 18:00 a k přenocování volíme městečko Neuruppin v oblasti Mecklenburských jezer. Volíme jeden z útulných hotýlku a po pivku a večeři se jdeme vyspat na zítřejší cestu do Rostocku.
28.8.
Ještě, než se dáme dále na cestu, jdeme se podívat k jezeru Ruppin. Na ospalém nábřeží kromě „spících jachet“ a kachen čeřil hladinu svými háčky jen rybář tatínek se svými dětmi. Oproti včerejšku, vypadá že nám počasí konečně dopřeje sluníčko a i když už jsou rána chladná první sluneční paprsky nás příjemně rozehřívají. Od jezera pokračujeme pěšky kolem věžaté katedrály až na půvabné náměstíčko. Celé město má zachovalé drobné opevnění a staré bortící se hrázděné domky v prázdných dlážděných ulicích mu dávají středověkou atmosféru. Adámkovi se ale nejvíce líbily dřevěné vodní kaskády na náměstí do kterých jsem mu pumpou čerpal vodu a náš klučík si ji všemožně přepouštěl zarážkami do různých koryt. U této hry jsme vydrželi asi hodinu. Déle už to obě moje paže nevydržely.
Zbylá cesta do Rostocku nám uběhla rychle a zbyl nám čas i na malou prohlídku města. Krátkou procházku jsme začali na náměstí s barevnými hanzovními domy a kolem působivé radnice jsme se dostali do starého přístavu. Procházkou po nábřeží prohlídku končíme, nasedáme do auta a ubíráme se k místu vyplutí trajektu do Království dánského.
Obrovská loď pohltí kromě našeho Yetiho i další dánská, švédská, norská, německá … auta a autobusy a vyplouváme přesně na čas. Adámek se po příchodu na vnitřní palubu chce okamžitě vrhnout do dětského koutku, ale navlečeme na něj všechno větruvzdorné oblečení co máme a jdeme na palubu pozorovat vyplutí na širé moře. Aďula se okamžitě přilepil k zábradlí, prostrčil svou malou ručku skrz a prstíčkem těká z jednoho obrovského výletního parníků na nákladní lodě a zpět. Pusu má otevřenou dokořán a otázky neberou konce. Mineme německé pobřeží s větrnými plážemi a už jsme na moři. Beru s Lenkou malého námořníka zpět na vnitřní palubu a necháváme ho na pospas hračkám v dětském koutku.
Motorky, auta a další atrakce ho uchvátili tak, že jsme připlutí k dánskému pobřeží sledovali s brekem.
Vítej Dánsko a Skandinávie. Připlouváme na ostrov Falster, který v krátkosti přejíždíme na ještě menší ostrov Bogo a už jsme v cíli našich prvních dánských dnů – ostrov Mon. Kempujeme poblíž jeho největšího lákadla – Mons Klint. Jedná se o překrásné křídové útesy bičované větrem a deštěm. To druhé se dnes naštěstí nekonalo. Kemp je parádní (jako ovšem všechny kempy v Dánsku). Vybíráme si místo s výhledem, stavíme stan a věnujeme se Adámkovi, který skotačí od minigolfu, trampolíny k dětskému hřišti a tak pořád dokola. Lenka mezitím uvaří večeři v perfektně zařízené kuchyňce a jdeme spát v očekávání, co nám Dánsko a jeho počasí přinese zítra.
29.8.
Ráno je poměrně pošmourné. Na obloze se honí mraky a vypadá to na déšť. I tak však nic neměníme na našem plánu poznat Mon ze sedel kol. Připojuji vozík s Adámkem a nejprve zamíříme na východní část ostrova k již zmíněným křídovým útesům. Základnou pro vycházky po Mons Klintu je Geocentrum s úžasným muzeem a interaktivním vnitřním parkem. Od kempu se k centru dostáváme spletí přírodních cyklostezek ponořených do hustého bukového lesa. Některé trasy jsou značeny i jako speciálky pro MTB a s vozíkem jsem měl opravdu co dělat.
Hned po příjezdu nás čeká zklamání. Sestup na úzký pás pláže je zavřen pro nebezpečí sesuvů. Vydáme se tedy jen na krátkou procházku po vrcholcích Klintu směrem k jižní straně ostrova. Dosáhneme dvou vyhlídek a o to více nás mrzí, že tyto sněhově bílé 128 m vysoké křídové stěny nemůžeme vidět z blízka. V roce 2007 došlo vlivem dlouhotrvajícím dešťům k masivním sesuvům půdy. Do moře se zřítilo přes půl milionu tun křídy, stromů a kamení. Celá země tuto přírodní katastrofu těžce nesla. Dánsko nemá přírodních pokladů mnoho. O to si jich více váží a Mons Klint patří těm nejvýznamnějším.
Obloha se zatahuje ještě víc a přicházející déšť nás zahání do Geocentra. Poměrně vysokého vstupného (jako všechno v Dánsku) však nelitujeme. Expozice je úchvatná. Věnuje se kromě geologie i vzniku ostrova a hlavně tvorům z prehistorického období křídy. Pro děti je to tu učiněný ráj. Vše si můžou osahat, na pohyblivých modelech vyzkoušet působení přírodních vlivů na erozi půdy, najít si svou fosílii (kterou si můžou nechat na památku) a vrcholem je 3D film o mořských dinosaurech. I když vše bylo v dánštině a za pomocí sluchátek též v angličtině, Adam se s pusou dokořán celou hodinu ani nehnul. Musasaurus a Ichtiosaurus bylo téma na několik dalších dní. Počasí se opět umoudřilo. Dokonce sem tam vykoukla i modrá obloha. Adámek pod vlivem intenzivních zážitků usnul, takže se rozhodujeme co dál. Mě ještě napadlo zkusit se vydat kousek po severní hraně Klintu. Lenka zůstává u vozíku a já šplhám po dřevěných schodech na vrchol útesu, kde mě čeká překvapení v podobě úžasných výhledů na křídové stěny s černou stužkou pláže kdesi v hloubce. Vracím se zpět a střídám Leňu v hlídání. To si nemůže nechat ujít. Po jejím návratu sedáme na kola a šlapeme úzkými silničkami na severovýchodní okraj ostrova k zámku Liselund, kde nám průvodce doporučuje návštěvu překrásné romantické zahrady z konce 18 století. Projíždíme zvlněným terénem s políčky, jezírky a sem tam hrázděnou chaloupkou s typicky rákosovou střechou. Vstup do parku je zdarma. Adam se už probudil, tedy byl probuzen pavím křikem. Tomuto krasavci se však nepomstil, ale lehce ho přikrmil rohlíkem. Zahradou jsme prošli až na útes a se zájmem pozorujeme blížící se pruh modré oblohy nad Baltským mořem.
Ze zámku jedeme přímo do kempu, vaříme si lehčí oběd a plánujeme co podnikneme odpoledne. Přikláním se k Lenčinu návrhu dobít nejvyšší horu ostrova Aborrebjerg (143 m). Předěláme vozík na terénní kočárek a vybaveni mapkou z recepce kempu se pouštíme směrem k pobřeží. Ještě než zaútočíme na vrchol dovede nás stezka na kraj útesu. Podle mapky je kousek odtud místo, kde se dá sestoupit na pláž. Nikde ani živáčka, takže (pouze já) obcházím varovnou ceduli a sestupuji k moři. Svého ilegálního činu nelituji. Výhledy z vršku byly překrásné ale pohled z hranice přílivu se nedá popsat. Z úzkého pruhu pláže se tyčí opravdu obrovské stěny křídy zbarvené od bílé a růžové až do oranžova. Místo umocňují divoké vlny a hukot větru. Na moři je jen v dálce vidět velká nákladní loď, jinak široko daleko žádný náznak civilizace. Paráda. Fotím jako zběsilý a také se snažím najít v příboji nějakou drobnou fosílii pro Adámka a babičku Janu (bylo to její skromné přání). Nechci se zdržovat dlouho, aby neměla Lenka strach. Po návratů vše Lence líčím a ta poněkud bázlivě také porušuje doporučení dánské vlády. Adámek se naštěstí spokojil jen s několika kamínky přímo z moře. Pokračujeme dále, již v legálním, průzkumu pobřeží. Po absolvování terénní vložky a vynesení kočárku po několika přírodních schodech konečně zdoláváme i Aborrebjerg. Odměnou nám je dokonalá duha nad obzorem.
Den se chýlí a Adámek se začíná dožadovat i nějaké dětské zábavy. Vypouštíme klučíka na hřiště v kempu a věnujeme se přípravě večeře. Ve stanu usínáme bombardováni množstvím otázek s hlavním jmenovatelem - Musasaurus.
30.8.
Vzhledem k vývoji počasí dnes kola necháme v držácích za autem a západní část ostrova jedeme prozkoumávat autem. První krátkou zastávku uděláme v malé manufaktuře na bonbóny Mon Bolcher v hlavním městě ostrova Mon - Stege. Na otevření si musíme chvilku počkat, ale kvůli dokončování balení jedné větší zakázky nás výrobou provést nemůžou a odkážou nás na odpolední hodiny. Vůně sladkostí nás ubezpečí, že se určitě vrátíme. Na omluvu nám nabídnou pár vzorků zdarma na ochutnání. Zavzpomínali jsme si na sladké špalky z dob poutí a kolotočů.
Vracíme se do auta a vydáme se hledat monské komorové hroby z let 400 až 1800 př. n. l.. Na ostrově se jich nachází neuvěřitelných 119. My si vybíráme dva nejzachovalejší – Klekkende Hoj a Kong Asgers Hoj. První z nich jsme našli až po malém bloudění. Nenápadná kupovitá hromada v poli nás na první pohled nijak nezaujala. Až teprve po příchodu blíže spatříme dva tunely obložené kameny vedoucí do útrob hrobku. Ač Adámek ze začátku, kvůli větru a drobnému dešti protestuje a snaží se prosadit návrat do auta, tak po obdržení čelovky se nebojácně vsoukal do otvoru. To nás tak zaskočilo, až jsme si ani neuvědomili, že by se mu mohlo něco stát. Obavy však byly zbytečné. Téměř po čtyřech se pustíme za ním a úzkou vstupní chodbou se dostáváme do sedm metrů dlouhé obdélníkové pohřební síně, kde se s našim malým archeologem zase potkáváme. Je úžasné, že je přístup do hrobek absolutně volný. V Irsku jsme také navštívili podobné (sice mnohem větší) hrobky, ale tam to byla velká turistická atrakce. Tato hrobka je i zvláštní tím, že se jedná o dvojkomorový hrob (dvě paralelní chodby - jediný na Monu).
Druhý hrob je sice jen jednokomorový, ale zato větší (komora je největší v Dánsku – 10 m dlouhá a 2 m široká). Pro proniknutí do pohřební komory však musíme překonat bahnitou kaluž u vchodu (Kromě Adama. Ten to k velké radosti Lenky prolítl až bahno stříkalo). Blíží se jedna hodina po polední, tak se vracíme do Stege zkusit štěstí v továrně na cukrovinky. Super! Zrovna začíná prezentace výroby pro malou skupinku Dánů. Továrnička je vcelku malá. Pracuje v ní všehovšudy 10 lidí. Výroba začíná přípravou různobarevného těsta (to nám samozřejmě neukážou), které se pak poskládá na sebe (podle typu bonbónů) a uválí do velkého válce. Ten se vloží do malého stroje, který rotačními kužely vše uhněte do tenkého válečku. Zručný pracovník manufaktury pak odkrajuje asi dvaceti centimetrové cancourky a posílá je svému kolegovi k nasekání na jednotlivé bonbóny. První várka končí v našich mlsných pusách. Na výrobě vlastně ani nic není. Nejdůležitější je hlavně recept na sladké těsto.
Po prezentaci si nakoupíme pár dárkových balíčků a Adámek dokonce dostane lízátko zdarma. Než opustíme Stege zastavíme se ještě v centru. Adam usnul, takže se vydám na průzkum města sám. Střed městečka není nijak velký po chvilce se vracím. Avšak, se super úlovkem. V jednom zastrčeném dvoře objevuji malý pivovar Mon Bryghuset a neodolám a kupuji tři vzorky piva. Stege kromě malebného náměstí a přístavu má ještě jednu zajímavost. Městská brána Molleporten je jedna z nejzachovalejších v Dánsku.
Cestou na jih ostrova si ještě prohlédneme dva typické dánské kostely. První z nich v Keldby z 13. století a druhý v Elmelunde z r 1080. Kostely mají velmi dobře zachovalou naivní gotickou vnitřní výzdobu. Na většině fresek monských kostelů pracoval stejný umělec a jeho jméno je právě spjato s vesnicí Elmelunde (Elmelundský mistr). Jak už se zmiňuji, tak pro Dánsko jsou právě typické cihlové opevněné kostely s hranatou vstupní věží opatřenou špičatou gotickou střechou. Je zajímavé, že je Dání natírají buď na bílo (což není nijak zvláštní), nebo pastelově žluto a rudo. Tyto barvy jsou v Dánsku vůbec oblíbené. Asi si tito předci Vikingů chtěli rozjasnit své skandinávsky pochmurné dny.
Slíbili jsme Adámkovi moře, tak to musíme splnit. Autem se dostáváme až do Klintholm Havnu. Toto malé přístavní městečko má kromě pláží i přístav pro výletní jachtaře. Dominují hlavně německé vlajky, ale tu a tam se zatřepetá i Švédská, Holandská a dokonce i Švýcarská standarta.
Na pláži v bundách s kapucí vydržíme více než hodinu. S Adamem utíkáme před příbojem, házíme kamínky do vln a šplháme na písečné duny. Aďula sice už u moře byl (Belgie, Holandsko), ale to ještě sotva chodil. Teď si to opravdu užíval. A co teprve, když někdy zavítáme i do teplejších kraji.
Po návratu do kempu se odehraje obvyklý rituál. Dětské hřiště, minigolf, trampolína, večeře a po pohádce spát.
31.8.
Po snídani balíme náš stan a po krásném moderním mostě přejíždíme na ostrov Sjaelland, do města Roskilde. V 10:00 se totiž v roskildském přístavu otevírá Muzeum vikingských lodí, které pořádá po Roskilde fjordu plavby na jejich věrných kopiích. Na palubu se nakonec dostává jen Lenka. Adámek je na toto dobrodružství ještě moc malý a někdo ho hlídat musí. Čas do vyplutí věnujeme samotném přístavu a také muzeu. V 11 století očekávali roskildští obyvatelé útok na město, a proto potopili v úzkém kanálu 20 km severně od Roskilde pět lodí. Nejprve navrtali jejich dna a trupy pak naplnili kamením. Zabránili tím vniknutím nepřátelské flotily do přístavu a vyhnuli se tak drancování města.
V roce 1962 kolem nich archeologové vytvořili hráz a po vyčerpání vody lodě vyzdvihli a zrestaurovali. Dodnes jsou vystaveny v Sále vikingských lodí. Nejvíce působivá je 30 m dlouhá válečná loď, která jistě sloužila i k dalekým plavbám přes oceán.
Přišel čas k nalodění. Lenka dostává plavací vestu, nezbytnou instruktáž a hurá k veslu. Po pár zmatených plácáních veslařů do vody a pádel svých kolegů se nakonec loď z přístavu vymotá. Prý ani kapitán nemusel použít důtky a roubíky.
Myslel jsem si, že nám bude do doby, než se Leňa vrátí dlouhá chvíle. Ale opak byl pravdou. V muzeu bylo tolik vyžití, že jsme s Aďou skoro prošvihli triumfální návrat naší vikingské bojovnice, která právě společně s ostatními vikingy hrdě vplouvá pod napnutou plachtou do přístavu.
Repliky lodí se vyrábí přímo v areálu a několik jich také kotví uvnitř přístavu. Tu největší, s kterou dánští nadšenci podnikli plavbu do Irska a zpět, si každý může prolézt a osahat. V samotném muzeu pak zbudovali novodobí vikingští tesaří dvě napodobeniny včetně vybavení, zbraní a kostýmů. Díky našemu Adámkovi jsme se mohli na chvilku stát pravou vikingskou rodinkou. Áďa vypadal s malou sekerkou trošku nebezpečně. Ovšem hlavně sám sobě.
Po doslovném odtržení Aďuli od bazénku s malými lodičkami (samozřejmě vikingskými) se přesouváme do předem rezervovaného kempů přímo na břehu fjordu. Kemp je prázdný, takže si vybíráme místo s vyhlídkou na moře a vaříme večeří. Před spaním se ještě stačí Adámek proskočit na dětském hřišťátku, z kterého ho nakonec nekompromisně vyhání déšť.
1.9.
Probouzíme se do překrásného slunečného rána. Dnešní den máme v plánu návštěvu nejzachovalejšího vikingského opevnění v Dánsku - Trelleborg. Tato kruhová pevnost z roku 980 byla postavena podle přesného matematického plánu a skládá se čtyř částí, jež dohromady zaujímají území kolem sedmi hektarů. Vnitřní část pevnosti je obehnána kruhovým ochranným valem z hlíny, který je 6 m vysoký a u paty 17 m silný. Náspem procházejí čtyři brány, z nichž každá vede na jednu světovou stranu. Uvnitř se kříží dvě ulice, jedna míří od východu k západu, druhá severojižním směrem. Rozdělují tak pevnost na čtyři naprosto stejné části. V dobách Vikingů stály v každém kvadrantu čtyři dlouhé eliptické budovy, jež obklopovaly dvůr. Každý z těchto 16 domů byl přesně 100 římských stop dlouhý a obsahoval centrální místnost a dva menší pokoje. Vnitřní násep obíhal z vnější strany 18 m široký příkop, který překlenovaly dva mosty, vedoucí do vnější části pevnosti. Zde se nacházel hřbitov s přibližně 135 hroby a 15 budov, z nichž každá měřila 90 římských stop. Domy stály vedle sebe, uspořádány paprskovitě, se štíty obrácenými směrem k vnitřnímu ochrannému valu. Tyto budovy neměly žádné topeniště, a tak pravděpodobně sloužily jako sklady. Vnější část pevnosti odděloval od okolní krajiny druhý hliněný násep.
Do dnešních dnů byl zachovám kruhový ochranný val s příkopem a hliněný násep. Archeologové uvnitř paláce a před vnějším hliněným valem objevili zbytky dřevěných kůlů z obvodů staveb, které zakonzervovaly betonem, takže i v této době si můžeme udělat představu o velikostí a uspořádání budov.
Do areálu jsme dorazily jako první, dokonce si Lenka a Adámek společně s ředitelkou muzea vytáhli na stožár dánskou vlajku. K vlajce Dáni přistupují velmi vážně. Každý dům, firma, muzeum, kemp ... má u vchodu stožár, kde každé ráno vztyčují rudý prapor s bílým křížem a večer ho zase obřadně svinují. Nejedná se o projevy nacionalizmu, ale jen tak vzdávají čest své královně a podtrhují svou občanskou hrdost. Pro cizince to má výhodu v tom, že už zdálky pozná, zda je již příslušný obchod, kemp, muzeum... otevřen, či ne.
Součástí muzea je i malá vikingská vesnice a replika velkého eliptického domu. Vše volně k nahlédnutí a prošmejdění.
V areálu nakonec strávíme pěkné dopoledne a náš malý Viking se na stylovém hřišti vydováděl tak, že po nasednutí do auta okamžitě usnul.
Zpět do Roskildu jedeme malou oklikou, a to přes zámek Vallo, v kterém je zřízen královský domov důchodců, a město Koge. Zde se právě konala nějaká slavnost, takže vcelku pěkné náměstí s hrázděnými domy hyzdily stánky a ocelové pódium. Jediný, kdo měl z této akce radost byl náš Adam. Okamžitě po příchodu obdržel nafukovací balónek a lízátko. Balónek mu samozřejmě hned uletěl, ale výrazu, který bezprostředně nasadil, dánská babička u stánku neodolala a naše „hérečka“ dostala balónek druhý. Tentokrát jsme mu ho už stačili přivázat kolem zápěstí. Procházíme si ulice s malebnými kamennými a hrázděnými domy, až se dostáváme k velkému kostelu v dánském stylu. „Kostelní“ ulice nás pak opět zavede na náměstí mezi stánky. Vůni čerstvých palačinek a pražených mandlí se dá těžko odolat, takže proč se trápit. Troška té energie vždycky přijde vhod.
Ještě, než zakončíme tento krásný den v kempu, zastavíme se ještě jednou ve vikingském muzeu lodí pohrát si trošku s lodičkami a také pořídit další fotky.
Dnešní večer vařím večeři já a Lenka se mezitím jde s Adámkem vyblbnout na nedaleké dětské hřiště.
Spát se tentokrát jde až po TŘECH pohádkách!!!
2.9.
Kodaň – Autem se dnes přesouváme jen na Roskildské nádraží (pokud jedete vlakem, je zde parkování zdarma) a do hlavního města Dánska se vydáváme vlakem. Moderní, čisté, nízkopodlažní, dánské vlaky nás nadchly. Kéž by už i u nás takové jezdili. Samozřejmě je v soupravách pamatováno na cyklisty, kterých je ve vlaku opravdu dost.
Na hlavním nádraží poblíž zábavního parku Tivoli jsme asi za 50 minut. A pěšky na náměstí Radhus, v centru, za dalších 5. Při mojí poslední návštěvě Kodaně v roce 1994 bylo náměstí celé rozkopané, tak jsem se byl zvědavý jak bude vypadat v celé své kráse. Jaké bylo, ale mé překvapení, když jsem ho našel prakticky stejné jako před 17 lety. Krásnou radnici zastiňovaly bagry, náklaďáky a stavební buňky. Dánsko je asi opravdu bohatý stát, když si může skoro každých 20 let dovolit kompletní rekonstrukci. Nebo to jsou asi pěkní fušeři.
O uspořádání času a skladbě zajímavostí města se jdeme poradit do velkého infocentra kousek za náměstím. Náš plán nakonec stavíme na těchto hlavních pilířích: 1. Prohlídka centra, 2. plavba lodí po kanálu Nyhaven a kodaňském přístavu, 3. Malá mořská víla, 4. Královský palác, 5. Rosenborg Slot.
Z náměstí Radhus se vydáváme směrem k přístavu. První naše zastávka je v bývalém královském paláci Christiansborg. Více než tato rozsáhlá historická budova nás zaujali okolní malé uličky kolem kanálu Stotsholms. Byly plné obchůdků, minibazarů a vetešnictví. Raději jsme se nenechávali moc unést. Ceny totiž bohužel byly, takzvaně dánské.
Kousek před náměstím Kongens Nytorv jsme narazili na skupinu policistů, kteří zmateně pobíhali po okolních ulicích pískali na píšťalky, zastavovali dopravu a usměrňovat davy vykulených lidí. Když k nám z dálky najednou začala doléhat řízná dechovka. A po chvilce se zpoza rohu vynořila rázně pochodující královská kapela v černých uniformách a vysokých chlupatých čepicích. Bylo nám vše jasné. Narazili jsme na polední, královský, vojenský pochod městem. Skupinu hudebníků uzavírala ozbrojená královská stráž. Adámek na ně hleděl jako vyoraná myš. Rázných povelů jejich velitele se dokonce i lehce lekl. Probojovali jsme se davem a vydali se v jejich stopách. Zavedli nás až k Nyhavenu. Tam jsme se museli rozloučit. Kapela pokračovala ke královskému paláci zahrát Jejímu veličenstvu k obědu a my jsme si stoupli do fronty na lístky pro plavbu po přístavu.
Nejprve jsme měli trošku strach, že do loďky nedostaneme náš speciální kočárek, ale usměvavá plavčice nám ochotně pomohla a uvolnila nám první řadu sedadel hned u východu.
Pohodlně usazení vyplouváme. Z kanálu Nyháven pokračujeme kolem moderní kodaňské opery, vojenského přístavu plném bojových křižníků až k vojenské pevnosti na severu. Koupili jsme si volné lístky, takže můžeme vystoupit a nastoupit kde chceme. Jedna ze zastávek je u Malé mořské víly. Tento symbol Kodaně nechal zhotovit v roce 1909 dánský pivovarnický magnát Carl Jacosen po shlédnutí baletního představení „Malá mořská víla“ na motivy H. Ch. Andersena. Rozhodně se nejedná jen o vyumělkovanou turistickou atrakci. Sedící dívka s ploutvemi na kameni v moři je opravdu moc pěkná. Škoda, že je neustále v obležení turistů. Na chvíli jsme si sedli na lavičku kousek stranou a dočkali jsme se i okamžiku, kdy u sochy nikdo nebyl. Pak si teprve může člověk vychutnat její krásu. Znovu se naloďujeme a doplouváme před Královský palác. Vlajka je vztyčená, královna je doma. Každý vstup do paláce hlídá přísná královská stráž. Pokouším se udělat detailní fotku nějakého vojáka, ale vždy když na ně namířím objektiv, divně zamlaskají a jako stroje změní pozici, nebo začnou pochodovat kolem zdí paláce. Chvilku se s nimi naháním, ale nakonec to vzdávám. Adam usnul a my chceme čas jeho spánku využít k obědu na nábřeží kanálu v Nyhavenu. Z jídelního lístku si vybíráme Dánský talíř. Ochutnáme tak kousek ze všech typicky dánských jídel. Pivo samozřejmě nevynecháme. Dánská kuchyně je úplně jiná, než na co jsme zvyklí u nás. Jedí se převážně ryby a to zejména sledi. Běžný dánský oběd je sendvič tmavého chleba se sleděm v omáčce a salátem, nebo smažené filé s bramborovou kaší. Stejným jmenovatelem všech jídel je lehkost a snadná příprava. Žádná dánská maminka by nevařila více jak 30 minut.
Po drahém, ale vydatném jídle procházíme, s pořád ještě spícím Adámkem, barevný Nyhaven a pokračujeme až do parku se zámkem Rosenborg Slot. Uvnitř se uchovávají korunovační klenoty. My si ale vystačíme parkem. U velké kašny v centrální části narazíme na rozvernou skupinku mladíků s vikingskými přilbicemi, kteří lehce posilnění alkoholem spolu rozevlátě bojují molitanovými meči. V kašně končí nejeden bojovník a to nemluvím o odlovu mladých slečen, které směřují tamtéž. Z dálky to je zábavné, ale obětí bychom se stát nechtěli. Závěr prohlídky metropole Dánska věnujeme Adámkovi. Kousek od Nyhavenu usedáme na lavičku a klučíka vypouštíme na dětské hřiště. Áďa chvilku prolézá malé domečky, pak zase řádí na prolízkách a dokonce se snaží skamarádit s dvěma malými Dánkami. On na ně česky oni zase dánsky. Nakonec to ale všechny tři přestane bavit a opět se rozeběhnou po prolézačkách.
Cestou zpět na nádraží se Adam vehementně dožaduje dánské vlajky. Nezbude nám nic jiného, než mu jednu koupit. Áďa se ve vozíčku veze jak paša a vlajkou hrdě mává na všechny strany. Nejeden okolo jdoucí Dán, nebo Dánka zůstane chladným. Jejich dánskému „šišlání“ sice nerozumíme, ale obsah si domýšlíme. „Paninko, vy máte ale rozkošného chlapečka“ (citace J. Hašek, Dobrý voják Švejk). Po chvilce máme do sbírky další dva nafukovací balonky. Ještě že už jsme na nádraží. Více pozornosti bychom už asi nevydrželi.
Po příjezdu do Roskilde se opět radostně setkáváme s našim Yeťákem a z nádraží jedeme přímo do kempu. Ono se to nezdá, ale nachodili jsme toho celkem dost a jsme hodně unavení. Vybírám proto z našich potravinových zásob kombinaci s rychlou přípravou a po večeří jdeme hned spát. Já usínám téměř okamžitě a i Adam usnul už během první pohádky.
3.9.
Znovu balíme stan a dáváme se na další cestu napříč Dánskem. Ovšem ještě, než opustíme Roskilde, zajedeme do centra ke katedrále Domkirke. Tato dominanta města z 12 století je na seznamu světového dědictví UNESCO, ale hlavně jde o královské mauzoleum. Obsahuje hrobky 37 králů a královen. 800 let přestaveb a rozšiřování z ní udělali spíše pomník dánské architektury než architektonický skvost a ani na nás nijak zvlášť nezapůsobila. Ještě ke všemu je dnes pro konání nějaké významné svatby zavřená. Podařilo se mi však přemluvit paní u vchodu a ta nás na chvilku pouští nahlédnout do hlavní lodi a několika kaplí s hrobkami dánských panovníků.
Z Roskildu jedeme severozápadním směrem až na úzký poloostrov Odde, odkud nám vyplouvá trajekt do Arhusu. Času máme dost, tak se snažíme z mapy a průvodce najít cestou něco zajímavého. Jediným typem je malý vodní mlýn u Holbeaku. Nejde o nic světoborného, ale je zde pěkně a pro oběd v přírodě je to místo přímo ideální.
Ještě, než se nalodíme, stačíme provětrat sebe i Adámka na krásné plážičce v zálivu Bugt. Hra na házení kamínků do příboje nás uchvátí tak (hlavně Adama), že po jejím skončení musíme kluka nejen přezout, ale i převléct. No co, jsme na dovolené u moře? Jsme. Tak se kluk trošku vykoupal.
Trajekt je moderní bez venkovní paluby, takže hodinovou plavbu tráví Adam v herně a my u kafe.
Původně jsme chtěli Arhusem je tak projet až do Silkenborgu. Lenka ovšem v průvodci objevila, že je ve městě velmi zachovalá čtvrt, ze které Arhusané udělali skanzen. Platí se tam sice vstupné, ale stálo to za to. Hezčí hrázděné stavby jsme v celém Dánsku neviděli. A kolik tady bylo vyžití pro dětí. Absolvujeme prohlídku muzea plechových hraček, které se v Arhusu v historii vyráběli. Na náměstí s měšťanskými domy nás zase nemine starý kolotoč. A mohl bych se tu rozepisovat na několik odstavců. Skanzen je stejně tak zajímavý i pro dospěláky. Malá zákoutí a náměstíčka jsou prudce fotogenické.
Do kempu u Silkemborgu dorazíme až po šesté. Na recepci už nikdo není, takže místo pro náš stan si vybíráme sami. I tento kemp nás nezklamal. Má perfektní zázemí. Dětské hřiště a hernu nevyjímaje. Večeři vaříme ve venkovní kuchyňce a na čerstvém vzduchu také povečeříme. Adámka sice musí Lenka nahánět se lžičkou a talířem po celém dětském hřišti, ale tentokrát mu to tolerujeme. Přece jen dnes strávil skoro celý den v autě.
4.9.
Je čas zase protáhnout naše těla a kolo je k tomu nejlepší prostředek. Oblast kolem města Silkemborg je něco jako u nás Vysočina. Na Dánsko netypicky zvlněná krajina protkaná řekami a jezery přitahuje nejen milovníky všech vodních sportů, ale i cyklisty a turisty snad z celé země.
My se vydáme po cyklstezce vedoucí podél řeky Gudena. Řeka propojuje několik jezer a našim cílem je jezero Julso, které překonáme lodním MHD a necháme se vysadit pod největší horou oblasti – Himmelbjerget (147 m). Toto vyhlídkové místo „vysoko“ nad okolní krajinou chceme dobít na kolech, ale zákazová značka nás trápení ušetří. Cesta prudce stoupá a Adámek rozmlsaný vozíčkem začíná protestovat a chce vzít na koně. My jsme však přísní a řvoucího chlapečka vytáhneme téměř smykem až na vrchol. Tam teprve, asi pod dojmem vrcholového vítězství, přestane brečet a únava z něj taky padá, jako když mávne kouzelným proutkem. Dokonce se mnou podnikne i výstup na vyhlídkovou věž. Z ochozu je překrásný výhled po cele jezerní oblasti.
Znovu nasedáme na kola a pokračujeme směrem k největšímu z jezer oblasti - Mosso. Trasa má několik zajímavostí. Když vynechám zastávku ve starém zájezdním hostinci (kro) v Gammel Rye, kde proběhlo malé sladké obžerství u moučníkového bufetu. Musím zmínit krásný větrný mlýn holandského typu ve stejném městečku jako kro, ruiny středověkého kláštera Om kloster s prosklenými hrobkami opatů a půvabnou vesničku Boes plnou barevných hrázděných domků s rákosovými střechami. Projížďku končíme ve městě Alken rozprostírajícího se na východním břehu jezera Mosso. Zpět do Silkenborgu chceme jet vlakem a máme štěstí. Souprava přijíždí asi pět minut po našem příjezdu na zastávku. Tady musím zmínit perfektní systém prodeje lístků. Dáni si nedělají starosti s budováním velkých nádraží. Na nástupišti je jen prosklená budka a automat na lístky. Cestující si naťuká cílovou destinaci a buď hotově, nebo kartou jízdné zaplatí. Kola jsou samozřejmě zdarma. Průvodčí neexistuje, nikdo si nedovolí jet na černo. Je neděle odpoledne, takže je vlak celkem nacpaný. Jen tak, tak se do jednoho z vagonů dostaneme. Aďula vše prospal a vzbudil se až na nádraží v Silkemborgu. Do kempu přijíždíme s prvními dešťovými kapkami. Najeli jsme 43 km a vyjížďka se nám moc líbila. Pokud bude ještě některý z příštích dnů hezky, někam se kole určitě znovu vypravíme.
Déšť naštěstí trval je krátce. Nevýhodou bylo, že než jsme stačili zasáhnout, utřel Adámek mokrou klouzačku svým zadkem. Asi už se, ale adaptoval, protože po vzoru dánských dětí si z toho vůbec nic nedělal. Dánské děti se totiž vyznačují tím, že jsou vodě, větru a dešti odolné. Běžně jsme viděli vesele si hrající děti v dešti jen v šortkách a tričku, když našinec by si vzal už i čepici.
V kempu jsme téměř jediní a tak se po večeři bez výčitek stěhujeme do dětské vytápěné herny a dopřejeme si jedno pivko na slehnutí (které ani nemusíme chladit – to je hlavní výhoda Skandinávie) a jdeme na kutě.
5.9.
Legoland – tento ráj všech dětí (a nejen jich) se nachází u města Billund a z našeho kempu je to asi 50 km. Cestou projíždíme romantickou krajinou vřesů a jezer až dorazíme na k nezaměnitelné bráně světa dětí a hlavně světoznámé stavebnice LEGO. Auto parkujeme za 50,- Dk (parkování není v ceně vstupného) a přicházíme k pokladnám. Legoland má jednoznačně nejdražší vstupné ze všech dánských dětských parků. Zadostiučinění je, že všechny atrakce uvnitř, a není jich málo, jsou již zdarma. Hned za branou se nachází Miniland. Modely dánských a evropských měst a dominant jsou postaveny výhradně z kostiček Lega. Městy projíždí vlaky, po řekách plují lodě a po silnicích se prohání auta, která řídí stavebnicové figurky. Ani jsme nečekali, že to Adámka takto uchvátí. Běhal od jednoho města k druhému, pronásledoval projíždějící rychlíky a div že nespadl „moře“ u švédského Stockholmu. Odtrhne ho až příslib projížďky safariparkem v teréňáku. Lenka se nejprve chtěla do autíčka nasoukat také, ale přesvědčil jsem ji, že to Adam určitě zvládne sám. Podobných drah a okruhů jsme v parku absolvovali několik. V krátkosti vyjmenuji je na pár: plavbu lodí kolem světových dominant, pirátskou bitvu s vodními děli, několik vláčků a také jednu dračí horskou dráhu. Z počátku jsem měl strach, že se Adámek bude bát, ale nakonec ječela jen Lenka. Park má také několik tématických atrakcí volených podle aktuálního sortimentu stavebnic. Nám se nejvíce líbila, kromě světa „Pirátů z Karibiku“, země faraónů a divoký západ. Jedna z atrakcí byla určena i speciálně pro tatínky. Šlo o imitaci požárního poplachu s výjezdem k požáru. Tatínci se svými dětmi postaví do hasičské zbrojnice a po zaznění poplašné sirény naskáčou do auta a pomocí pumpování jako u drezíny se přesunou do místa požáru. Tam musí ručně čerpat vodu a současně se jejím proudem trefit do hořícího okna, až oheň udolají. Jelikož moje posádka byla jen Adámek, který proudnicí stříkal všudemožně, jen ne do ohniska požáru, jsem po absolvování této atrakce skoro zkolaboval. Maminka vše zuřivě dokumentovala, ale vlivem jejího záchvatu smíchu je dost fotek rozmazaných.
Vyvrcholením návštěvy Legolandu je shlédnutí 4D filmu (kromě 3D efektů, se přidají i efekty pocitové – voda, pára, vítr atd.) a návštěva akvária se žraloky, želvami a rejnoky. Samozřejmě, jsme nemohli vynechat ani Legostore. Adámkovi jsme dali volnou ruku a do naší domácí legosbírky přibývá - policejní kamión.
Ve městě Billung ještě dokoupíme čerstvé potraviny a vracíme se do kempu stejnou cestou.
Zbytek dne trávíme nad návodem při sestavování policejního auta, se kterým si Adam vydrží hrát až do večera. Málem jsme ho ani nedostali k večeři.
5.9.
Protože odpoledne má přijít déšť, využijeme dopolední sluníčko k plavbě po řece Gudena. V kempu si půjčíme vesty s pádly (včetně Adámka) a jdeme do loděnice pro kánoi. Proud není nijak prudký a tak musíme trošku zabrat. Nejprve plujeme do centra Silkemborgu, kde se otočíme a proti proudu vyrážíme až na okraj jezera Brasso. Řeka Gudena není typickou vodáckou řekou, které známe z naši vlasti, ale plavba po ní je velmi příjemným zážitkem. Břehy lemují husté lesy s rákosovými zálivy, kde sem tam vykouknou, kromě divokých kachen, také dlouhonohé volavky. Plavbou strávíme celé dopoledne a dovedeme si představit prožít na řece i celý den. I když Adámka romantická plavba moc nebaví a jedinou jeho kratochvílí, k velké radosti tatínka, je brzdit loď svým malým pádýlkem. Dánská předpověď počasí je přesná. Úderem jedné hodiny se zatáhne a začne prudce pršet. Tento stav prý má vydržet až do večera. U oběda, za pomocí průvodce, vybíráme pro odpolední program návštěvu Regnskov u města Randers. Zde se chystáme pod třemi obrovskými kopulemi objevit jihoamerický, africký a asijský deštný prales. Expozice je moc pěkně připravená. V jednotlivých „světadílech“ volně poletují ptáci, motýly a dokonce i netopýři, doslova po hlavách vám skáčou opice a téměř z nebe se valí několik vodopádů do tropických lagun s krokodýly, želvami a zubatými piraňemi. Škoda, že se mi po příchodu do skleníku okamžitě zamlžil objektiv a už se mi ho nepodařilo očistit. Adámek se z počátku trošku bál, ale po chvilce jsme měli co dělat, aby nám nespadl do výběhů kapibar, nebo mravenečníků.
Pro deštivý den je tento tropický svět výborná alternativa a jsme rádi, že jsem něco takového viděli. Do kempu přijíždíme akorát na večeři a jelikož z nebe pořád padají provazy vody jdeme dnes spát rekordně brzy.
6.9.
Déšť nás zřejmě nemíní opustit ani ráno. Tak se mu pokusíme ujet. Náš dnešní cíl, město Skagen, se nachází na nejsevernějším výběžku Dánska. K samotnému mysu Grenen popojedeme z města ještě více na sever. Auto parkujeme na placeném parkovišti u infocentra a skládáme náš offroadový kočárek. Ovšem, než se dostaneme k moři, musíme překonat hradbu z písečných dun, kterou na vrcholcích lemují opuštěné vojenské pevností. Z dun pak scházíme na pobřeží a po hraně přílivu pokračujeme až na úzkou kosu, kde se jako dva dávní přátelé potkávají Baltské a Severní moře. Skandinávské počasí nás nešetří ani zde. Obloha je hrozivě tmavá a prudké poryvy větru k nám sem a tam přinášejí spršky dešťových kapek. Ne nadarmo je tady zakázáno koupání. Vysoké a divoké vlny se pravidelně přelévají přes písčitý břeh a slanou vodou zásobují mělká jezírka mezi dunami, které vyhledávají různé druhy brodivého ptactva. Na samotném severním cípu Grenenu se konečně dočkáme sluníčka. Mraky jsou rozfoukány a měkké světlo nabízí ideální podmínky pro fotografování. Využívám chvilky, kdy jsme na mysu sami a snažím se ulovit co nejhezčí záběr. V dálce se sem totiž blíží „písečný traktor“ s vlečkou plnou zhýčkaných turistů. Dáváme se na ústup k autu. Brodím se příbojem a jsem překvapen, jak je moře příjemně teplé. Procházku si užívá i Adámek, který při každé vlně z kočárku radostně piští a křičí „ještě, ještě“. Před tím, než se vrátíme do Yeťáka, pokusíme se s Adamem o průzkum opuštěných bunkrů. Do jednoho se dostáváme oknem se střílnou, ale druhá pevnůstka byla zabezpečena lépe a i přes Adámkovy prosby jsem se dovnitř neodvážil. Malé zklamání Aďulovi kompenzujeme návštěvou krásného majáku tyčícího se přímo na pobřežním útesu.
Skagen a jeho okolí je doslova nabytý i dalšími zajímavými místy. V pobřežních dunách se vine nekonečná spleť stezek, kde se můžete prohánět na kole nebo se jen tak toulat pěšky. My jsme tentokrát z časových důvodů kola nevytahovali, ale vydali se na krátkou procházku k pískem zpola zavátému kostelíku bizarně se tyčícího uprostřed dun. Za návštěvu také stojí i centrum Skagenu. Nám se líbila hlavně stará část přístavu s červenými přístavními boudami. Dnes už se zde sice zboží z dalekých krajů neskladuje, ale jsou z nich příjemné restaurace s rybími specialitami. Podle průvodce má také Skagen svůj skanzen. Nacházíme ho kousek za středem města, ale už je bohužel po návštěvní době. Z poza plotu vykukují staré hrázděné domky, větrný mlýn a typické barevné garáže pro lodě rybářů, jejíchž modernějších sester jsme již viděli na sgagenském pobřeží několik. Čas se chýlí a protože návrat do Silkerborgu nám zabere tři hodiny, je nejlepší čas vyrazit, abychom stihli připravit večeři a nachystat se na zítřejší odjezd směrem k německým hranicím.
„Výlet za sluncem“, jak jsme dnešek pojmenovali se nám moc líbil a i za cenu dlouhého přesunu autem jsme si ho moc užili.
7.9.
Po čtyřech dnech opouštíme zázemí příjemného kempu v Silkenborgu a přesouváme se na poslední místo našeho dánského putování – Ribe. Toto bývalé královské město bylo založeno již v roce 869 což z něj dělá nejstarší město v Dánsku. Královská rodina se odstěhovala po obrovském požáru v roce 1580. Po tomto roce začala prestiž města pomalu upadat a tím se paradoxně zachránilo. Vyhnulo se veškerým přestavbám, modernizacím a zachovalo si svůj středověký ráz. Úzké dlážděné ulice s pokřivenými hrázděnými domy a stružky vodních kanálů nadchnou každého cestovatele. O fotografovi ani nemluvím. My však, než vyrazíme do ribských uliček a zákoutí, se zastavíme ve vikingském muzeu v přírodě. Myslíte si, že už jsme takových muzeí viděli dost, ale nám se Vikingové nikdy neomrzí. Muzeum je vlastně replika staré vesnice. Nejsou to jen prázdné a neosobní domky s informačními tabulkami, ale jedná se o živou vesnici s dobově oblečenými obyvateli vykonávající běžné vikingské práce a nechybí ani domácí zvířectvo. Jako první nás upoutá srocování lidí na plácku za vesnicí. Bude tady totiž probíhat výcvik vikingské armády. Staří zkušení válečníci začali už s verbování nových bojovníků z řad dětského obecenstva. Adámek samozřejmě nemohl u takovéto akce chybět. Spolu s ostatními vyfasoval dřevěný meč, štít a nastoupil do řady před divoce vypadajícího velitele. Jako nejmladší nemohl sice absolvovat výcvik celý, ovšem držel se statečně. Před obědem ještě navštívíme pár dlouhých vikingských domů. Kromě řezbářů, hrnčířů a zbrojířů jsme narazili i na paní, co na otevřeném ohništi pekla chleba. Moc jsme se jí líbil a tak nás nechala upéct si svůj vlastní vikingský chléb. Ne že by nebyl dobrý, ale k obědu si dáme asi něco jiného. Návštěvu muzea zakončíme přehlídkou výcviku dravých ptáků. Adámek vše zpočátku pozoroval z respektem. Nicméně po chvilce se odhodlal a nechal si na své ruce přistát malého Puštíka.
Kemp v Ribe je velký a moderní. Stavíme rychle stan a jdeme se projít do města. Využíváme Adámkův výtuh a v jednom hrázděném domečku ochutnáme pivo z místního minipivovaru. Je trošku zvláštní a pěkně silné. Raději si už další nedáme a pokračujeme v prohlídce uliček historického centra. Začínáme u kostela Domkirke a hodinový okruh zakončujeme u městského přístavu. Město leží na řece Ribe A, která mu při jarních povodních dělá velké starosti. Nejednou se rozlila i do ribských ulic. Cestou zpět do kempu využijeme přítomnosti supermarketu, kde dokoupíme potřebné potraviny na zítřejší snídaní a cestu domů. Večeři vaříme v perfektně vybavené kuchyňce v areálu kempu a před spaním si ještě s Adámkem zajdeme trošku pohrát na dětské hřiště.
8.9.
Opouštíme Dánsko a míříme k domovu. Cestou ještě plánujeme návštěvu německého Hamburku. Ve městě máme trošku potíž s orientací a zaparkováním. Nakonec se nám nějakým zázrakem podaří najít volné místo v parkovacím domě poblíž náměstí Grossneumarkt. U kostela St. Michael na lavičce poobědváme a vyrážíme do přístavu. Procházíme se po přístavní promenádě, pozorujeme velké výletní plachetnice a zámořské nákladní lodě mířící do doků mamutích rozměrů a užíváme si příjemného odpoledne. Promenáda nás zavede až do čtvrti Speicher stadt protkané mosty a kanály. Historické sklady jsou přebudovány na luxusní kanceláře, obchody a noční podniky. Hemží se to tu mladými lidmi a turisty. Není se co divit. Je přece sobotní odpoledne, tak je čas vyrazit do víru velkoměsta.
Návštěvu další známé hamburgské čtvrti St. Pauli vzhledem k přítomnosti Adama raději vynecháme a kolem krásné historické radnice se vrátíme zpět do auta. Ještě nás čeká dlouhá cesta, tak jsme prohlídku Hamburku vzali jen tak letem světem.
Vymotáme se z města a po dálnici jedeme prakticky až do Brna. Večeři odbýváme v restauraci na odpočívadle a úderem půlnoci jsme už teple domova.
Nebál bych se tvrdit, že Dánsko je jedna z nejdražších zemí Evropy. Ovšem pro rodiny s dětmi, co je baví kempovat, je to země přímo ideální. Kempy jsou na velmi dobré úrovni a přístup Dánu k dětem je příkladný. Všechny muzea a turisticky zajímavá místa jsou pro děti přizpůsobena. A pokud se Váš drobeček během cesty začne dožadovat nějaké zábavy, vždy po chvilce určitě narazíte na nějaké dětské hřiště, nebo aspoň klouzačku. I sportovně založení dospělí si přijdou na své. Sice nečekejte žádné velehory, ale při projížďkách na kole dánskou krajinou se taky pěkně zapotíte.
Sepsal: Marek Schauer
Předností našeho tříletého Adámka, je jeho opravdu brzké vstávání. Díky čemuž proběhne naložení našeho auta (doslova až po střechu) a průjezd naší skvělé dálnice až na hranice s Německem v brzkých ranních hodinách, a tím pádem bez obvyklého dopravního stresu. Jediné, co nás znepokojuje je zhoršující se tendence počasí. Cestou zažijeme několik přeháněk a v Berlíně to taky nevypadá optimisticky. Parkujeme v podzemních garážích poblíž známé třídy Unter den Linden a s našim obojživelným kočárkem se vydáváme k Brandenburgské bráně. Zde načerpáme informace v infocentru a Adámka uspokojujeme dětským suvenýrem v podobě kovového bleděmodrého Trabanta – známého to symbolu NDR. Naši prohlídkovou trasu začínáme u Reichstagu a smyčkou se vracíme na třídu Unter den Linden. Tato slavná ulice je hlavní turistickou tepnou Berlína a jejím prostředkem vede příjemná promenáda opravdu doslova „pod lípami“. Procházíme kolem dvou muzeí, univerzity a nechybí ani výstavní výlohy obchodů snad všech světových značek. Déšť nás dostihl už okamžik po překonání berlínské řeky Spréévy u Berlínského dómu. Výhodou je, že jsme se ocitli zrovna pod stříškou stánku s Currywurstu. Tato klasická ukázka berlínského rychlého občerstvení nám tak zavoněla pod nos, že jsme neodolali a dvě porce za doprovodu bubnování dešťových kapek spořádali jako by nic. Ještě, že už déšť povolil, jinak bychom dali i druhé kolo. Přitom se nejedná o nic složitého. Jde o grilovanou bílou klobásu v omáčce s curry, hořčice a kečupu s houskou. Na německou kuchyní dost dobrý. Cílem naší krátké prohlídky Berlína je Alexanderplatz s dominantou – televizní Berlinskou věží. Orientace není nijak náročná, je vidět snad odevšud.
Stejnou cestou se nám zpět jít moc nechce, tak se rozhodujeme zkusit berlínskou MHD. Pokus s metrem nevyšel. Žádná trasa nevedla našim směrem, ale aspoň jsme do něho nakoukli. Chaos, žluté vlaky, pouliční umělci... . No, normální klasika evropských metropolí. Další volbou je tramvaj. Super vynález je, že automat na lístky je uvnitř každého vozu, takže odpadá stres z kupování lístků před přijíždějící soupravou, nebo placení předraženého jízdného u řidiče. I doplňování a údržba bude určitě jednoduší. Jo, naši soudruzi z NDR na to tentokrát kápli.
Špatnou zprávou je, že vlivem rekonstrukce ulic nás tramvaj nevysazuje poblíž našeho parkování, ale asi jeden km dál. K tomu se vrátil náš známý berlínský deštík. Procházíme kolem kanálů Spréévy, na malý blešák (bohužel ho kvůli dešti balí) a dále pár zkratkami až k našemu autu. Platíme parkovné a pokračujeme ještě k jedné novodobé památce Berlína – Berlínské zdi. Volíme úsek zkrášlený mladými umělci. Škoda, že si kvůli dešti nemůžeme tuto uliční galerii prohlédnout důkladněji. Některé výtvory jsou opravdu zdařilé.
Z Berlína najíždíme znovu na dálnici směr Hamburg a Rostock. Jedeme cca do 18:00 a k přenocování volíme městečko Neuruppin v oblasti Mecklenburských jezer. Volíme jeden z útulných hotýlku a po pivku a večeři se jdeme vyspat na zítřejší cestu do Rostocku.
28.8.
Ještě, než se dáme dále na cestu, jdeme se podívat k jezeru Ruppin. Na ospalém nábřeží kromě „spících jachet“ a kachen čeřil hladinu svými háčky jen rybář tatínek se svými dětmi. Oproti včerejšku, vypadá že nám počasí konečně dopřeje sluníčko a i když už jsou rána chladná první sluneční paprsky nás příjemně rozehřívají. Od jezera pokračujeme pěšky kolem věžaté katedrály až na půvabné náměstíčko. Celé město má zachovalé drobné opevnění a staré bortící se hrázděné domky v prázdných dlážděných ulicích mu dávají středověkou atmosféru. Adámkovi se ale nejvíce líbily dřevěné vodní kaskády na náměstí do kterých jsem mu pumpou čerpal vodu a náš klučík si ji všemožně přepouštěl zarážkami do různých koryt. U této hry jsme vydrželi asi hodinu. Déle už to obě moje paže nevydržely.
Zbylá cesta do Rostocku nám uběhla rychle a zbyl nám čas i na malou prohlídku města. Krátkou procházku jsme začali na náměstí s barevnými hanzovními domy a kolem působivé radnice jsme se dostali do starého přístavu. Procházkou po nábřeží prohlídku končíme, nasedáme do auta a ubíráme se k místu vyplutí trajektu do Království dánského.
Obrovská loď pohltí kromě našeho Yetiho i další dánská, švédská, norská, německá … auta a autobusy a vyplouváme přesně na čas. Adámek se po příchodu na vnitřní palubu chce okamžitě vrhnout do dětského koutku, ale navlečeme na něj všechno větruvzdorné oblečení co máme a jdeme na palubu pozorovat vyplutí na širé moře. Aďula se okamžitě přilepil k zábradlí, prostrčil svou malou ručku skrz a prstíčkem těká z jednoho obrovského výletního parníků na nákladní lodě a zpět. Pusu má otevřenou dokořán a otázky neberou konce. Mineme německé pobřeží s větrnými plážemi a už jsme na moři. Beru s Lenkou malého námořníka zpět na vnitřní palubu a necháváme ho na pospas hračkám v dětském koutku.
Motorky, auta a další atrakce ho uchvátili tak, že jsme připlutí k dánskému pobřeží sledovali s brekem.
Vítej Dánsko a Skandinávie. Připlouváme na ostrov Falster, který v krátkosti přejíždíme na ještě menší ostrov Bogo a už jsme v cíli našich prvních dánských dnů – ostrov Mon. Kempujeme poblíž jeho největšího lákadla – Mons Klint. Jedná se o překrásné křídové útesy bičované větrem a deštěm. To druhé se dnes naštěstí nekonalo. Kemp je parádní (jako ovšem všechny kempy v Dánsku). Vybíráme si místo s výhledem, stavíme stan a věnujeme se Adámkovi, který skotačí od minigolfu, trampolíny k dětskému hřišti a tak pořád dokola. Lenka mezitím uvaří večeři v perfektně zařízené kuchyňce a jdeme spát v očekávání, co nám Dánsko a jeho počasí přinese zítra.
29.8.
Ráno je poměrně pošmourné. Na obloze se honí mraky a vypadá to na déšť. I tak však nic neměníme na našem plánu poznat Mon ze sedel kol. Připojuji vozík s Adámkem a nejprve zamíříme na východní část ostrova k již zmíněným křídovým útesům. Základnou pro vycházky po Mons Klintu je Geocentrum s úžasným muzeem a interaktivním vnitřním parkem. Od kempu se k centru dostáváme spletí přírodních cyklostezek ponořených do hustého bukového lesa. Některé trasy jsou značeny i jako speciálky pro MTB a s vozíkem jsem měl opravdu co dělat.
Hned po příjezdu nás čeká zklamání. Sestup na úzký pás pláže je zavřen pro nebezpečí sesuvů. Vydáme se tedy jen na krátkou procházku po vrcholcích Klintu směrem k jižní straně ostrova. Dosáhneme dvou vyhlídek a o to více nás mrzí, že tyto sněhově bílé 128 m vysoké křídové stěny nemůžeme vidět z blízka. V roce 2007 došlo vlivem dlouhotrvajícím dešťům k masivním sesuvům půdy. Do moře se zřítilo přes půl milionu tun křídy, stromů a kamení. Celá země tuto přírodní katastrofu těžce nesla. Dánsko nemá přírodních pokladů mnoho. O to si jich více váží a Mons Klint patří těm nejvýznamnějším.
Obloha se zatahuje ještě víc a přicházející déšť nás zahání do Geocentra. Poměrně vysokého vstupného (jako všechno v Dánsku) však nelitujeme. Expozice je úchvatná. Věnuje se kromě geologie i vzniku ostrova a hlavně tvorům z prehistorického období křídy. Pro děti je to tu učiněný ráj. Vše si můžou osahat, na pohyblivých modelech vyzkoušet působení přírodních vlivů na erozi půdy, najít si svou fosílii (kterou si můžou nechat na památku) a vrcholem je 3D film o mořských dinosaurech. I když vše bylo v dánštině a za pomocí sluchátek též v angličtině, Adam se s pusou dokořán celou hodinu ani nehnul. Musasaurus a Ichtiosaurus bylo téma na několik dalších dní. Počasí se opět umoudřilo. Dokonce sem tam vykoukla i modrá obloha. Adámek pod vlivem intenzivních zážitků usnul, takže se rozhodujeme co dál. Mě ještě napadlo zkusit se vydat kousek po severní hraně Klintu. Lenka zůstává u vozíku a já šplhám po dřevěných schodech na vrchol útesu, kde mě čeká překvapení v podobě úžasných výhledů na křídové stěny s černou stužkou pláže kdesi v hloubce. Vracím se zpět a střídám Leňu v hlídání. To si nemůže nechat ujít. Po jejím návratu sedáme na kola a šlapeme úzkými silničkami na severovýchodní okraj ostrova k zámku Liselund, kde nám průvodce doporučuje návštěvu překrásné romantické zahrady z konce 18 století. Projíždíme zvlněným terénem s políčky, jezírky a sem tam hrázděnou chaloupkou s typicky rákosovou střechou. Vstup do parku je zdarma. Adam se už probudil, tedy byl probuzen pavím křikem. Tomuto krasavci se však nepomstil, ale lehce ho přikrmil rohlíkem. Zahradou jsme prošli až na útes a se zájmem pozorujeme blížící se pruh modré oblohy nad Baltským mořem.
Ze zámku jedeme přímo do kempu, vaříme si lehčí oběd a plánujeme co podnikneme odpoledne. Přikláním se k Lenčinu návrhu dobít nejvyšší horu ostrova Aborrebjerg (143 m). Předěláme vozík na terénní kočárek a vybaveni mapkou z recepce kempu se pouštíme směrem k pobřeží. Ještě než zaútočíme na vrchol dovede nás stezka na kraj útesu. Podle mapky je kousek odtud místo, kde se dá sestoupit na pláž. Nikde ani živáčka, takže (pouze já) obcházím varovnou ceduli a sestupuji k moři. Svého ilegálního činu nelituji. Výhledy z vršku byly překrásné ale pohled z hranice přílivu se nedá popsat. Z úzkého pruhu pláže se tyčí opravdu obrovské stěny křídy zbarvené od bílé a růžové až do oranžova. Místo umocňují divoké vlny a hukot větru. Na moři je jen v dálce vidět velká nákladní loď, jinak široko daleko žádný náznak civilizace. Paráda. Fotím jako zběsilý a také se snažím najít v příboji nějakou drobnou fosílii pro Adámka a babičku Janu (bylo to její skromné přání). Nechci se zdržovat dlouho, aby neměla Lenka strach. Po návratů vše Lence líčím a ta poněkud bázlivě také porušuje doporučení dánské vlády. Adámek se naštěstí spokojil jen s několika kamínky přímo z moře. Pokračujeme dále, již v legálním, průzkumu pobřeží. Po absolvování terénní vložky a vynesení kočárku po několika přírodních schodech konečně zdoláváme i Aborrebjerg. Odměnou nám je dokonalá duha nad obzorem.
Den se chýlí a Adámek se začíná dožadovat i nějaké dětské zábavy. Vypouštíme klučíka na hřiště v kempu a věnujeme se přípravě večeře. Ve stanu usínáme bombardováni množstvím otázek s hlavním jmenovatelem - Musasaurus.
30.8.
Vzhledem k vývoji počasí dnes kola necháme v držácích za autem a západní část ostrova jedeme prozkoumávat autem. První krátkou zastávku uděláme v malé manufaktuře na bonbóny Mon Bolcher v hlavním městě ostrova Mon - Stege. Na otevření si musíme chvilku počkat, ale kvůli dokončování balení jedné větší zakázky nás výrobou provést nemůžou a odkážou nás na odpolední hodiny. Vůně sladkostí nás ubezpečí, že se určitě vrátíme. Na omluvu nám nabídnou pár vzorků zdarma na ochutnání. Zavzpomínali jsme si na sladké špalky z dob poutí a kolotočů.
Vracíme se do auta a vydáme se hledat monské komorové hroby z let 400 až 1800 př. n. l.. Na ostrově se jich nachází neuvěřitelných 119. My si vybíráme dva nejzachovalejší – Klekkende Hoj a Kong Asgers Hoj. První z nich jsme našli až po malém bloudění. Nenápadná kupovitá hromada v poli nás na první pohled nijak nezaujala. Až teprve po příchodu blíže spatříme dva tunely obložené kameny vedoucí do útrob hrobku. Ač Adámek ze začátku, kvůli větru a drobnému dešti protestuje a snaží se prosadit návrat do auta, tak po obdržení čelovky se nebojácně vsoukal do otvoru. To nás tak zaskočilo, až jsme si ani neuvědomili, že by se mu mohlo něco stát. Obavy však byly zbytečné. Téměř po čtyřech se pustíme za ním a úzkou vstupní chodbou se dostáváme do sedm metrů dlouhé obdélníkové pohřební síně, kde se s našim malým archeologem zase potkáváme. Je úžasné, že je přístup do hrobek absolutně volný. V Irsku jsme také navštívili podobné (sice mnohem větší) hrobky, ale tam to byla velká turistická atrakce. Tato hrobka je i zvláštní tím, že se jedná o dvojkomorový hrob (dvě paralelní chodby - jediný na Monu).
Druhý hrob je sice jen jednokomorový, ale zato větší (komora je největší v Dánsku – 10 m dlouhá a 2 m široká). Pro proniknutí do pohřební komory však musíme překonat bahnitou kaluž u vchodu (Kromě Adama. Ten to k velké radosti Lenky prolítl až bahno stříkalo). Blíží se jedna hodina po polední, tak se vracíme do Stege zkusit štěstí v továrně na cukrovinky. Super! Zrovna začíná prezentace výroby pro malou skupinku Dánů. Továrnička je vcelku malá. Pracuje v ní všehovšudy 10 lidí. Výroba začíná přípravou různobarevného těsta (to nám samozřejmě neukážou), které se pak poskládá na sebe (podle typu bonbónů) a uválí do velkého válce. Ten se vloží do malého stroje, který rotačními kužely vše uhněte do tenkého válečku. Zručný pracovník manufaktury pak odkrajuje asi dvaceti centimetrové cancourky a posílá je svému kolegovi k nasekání na jednotlivé bonbóny. První várka končí v našich mlsných pusách. Na výrobě vlastně ani nic není. Nejdůležitější je hlavně recept na sladké těsto.
Po prezentaci si nakoupíme pár dárkových balíčků a Adámek dokonce dostane lízátko zdarma. Než opustíme Stege zastavíme se ještě v centru. Adam usnul, takže se vydám na průzkum města sám. Střed městečka není nijak velký po chvilce se vracím. Avšak, se super úlovkem. V jednom zastrčeném dvoře objevuji malý pivovar Mon Bryghuset a neodolám a kupuji tři vzorky piva. Stege kromě malebného náměstí a přístavu má ještě jednu zajímavost. Městská brána Molleporten je jedna z nejzachovalejších v Dánsku.
Cestou na jih ostrova si ještě prohlédneme dva typické dánské kostely. První z nich v Keldby z 13. století a druhý v Elmelunde z r 1080. Kostely mají velmi dobře zachovalou naivní gotickou vnitřní výzdobu. Na většině fresek monských kostelů pracoval stejný umělec a jeho jméno je právě spjato s vesnicí Elmelunde (Elmelundský mistr). Jak už se zmiňuji, tak pro Dánsko jsou právě typické cihlové opevněné kostely s hranatou vstupní věží opatřenou špičatou gotickou střechou. Je zajímavé, že je Dání natírají buď na bílo (což není nijak zvláštní), nebo pastelově žluto a rudo. Tyto barvy jsou v Dánsku vůbec oblíbené. Asi si tito předci Vikingů chtěli rozjasnit své skandinávsky pochmurné dny.
Slíbili jsme Adámkovi moře, tak to musíme splnit. Autem se dostáváme až do Klintholm Havnu. Toto malé přístavní městečko má kromě pláží i přístav pro výletní jachtaře. Dominují hlavně německé vlajky, ale tu a tam se zatřepetá i Švédská, Holandská a dokonce i Švýcarská standarta.
Na pláži v bundách s kapucí vydržíme více než hodinu. S Adamem utíkáme před příbojem, házíme kamínky do vln a šplháme na písečné duny. Aďula sice už u moře byl (Belgie, Holandsko), ale to ještě sotva chodil. Teď si to opravdu užíval. A co teprve, když někdy zavítáme i do teplejších kraji.
Po návratu do kempu se odehraje obvyklý rituál. Dětské hřiště, minigolf, trampolína, večeře a po pohádce spát.
31.8.
Po snídani balíme náš stan a po krásném moderním mostě přejíždíme na ostrov Sjaelland, do města Roskilde. V 10:00 se totiž v roskildském přístavu otevírá Muzeum vikingských lodí, které pořádá po Roskilde fjordu plavby na jejich věrných kopiích. Na palubu se nakonec dostává jen Lenka. Adámek je na toto dobrodružství ještě moc malý a někdo ho hlídat musí. Čas do vyplutí věnujeme samotném přístavu a také muzeu. V 11 století očekávali roskildští obyvatelé útok na město, a proto potopili v úzkém kanálu 20 km severně od Roskilde pět lodí. Nejprve navrtali jejich dna a trupy pak naplnili kamením. Zabránili tím vniknutím nepřátelské flotily do přístavu a vyhnuli se tak drancování města.
V roce 1962 kolem nich archeologové vytvořili hráz a po vyčerpání vody lodě vyzdvihli a zrestaurovali. Dodnes jsou vystaveny v Sále vikingských lodí. Nejvíce působivá je 30 m dlouhá válečná loď, která jistě sloužila i k dalekým plavbám přes oceán.
Přišel čas k nalodění. Lenka dostává plavací vestu, nezbytnou instruktáž a hurá k veslu. Po pár zmatených plácáních veslařů do vody a pádel svých kolegů se nakonec loď z přístavu vymotá. Prý ani kapitán nemusel použít důtky a roubíky.
Myslel jsem si, že nám bude do doby, než se Leňa vrátí dlouhá chvíle. Ale opak byl pravdou. V muzeu bylo tolik vyžití, že jsme s Aďou skoro prošvihli triumfální návrat naší vikingské bojovnice, která právě společně s ostatními vikingy hrdě vplouvá pod napnutou plachtou do přístavu.
Repliky lodí se vyrábí přímo v areálu a několik jich také kotví uvnitř přístavu. Tu největší, s kterou dánští nadšenci podnikli plavbu do Irska a zpět, si každý může prolézt a osahat. V samotném muzeu pak zbudovali novodobí vikingští tesaří dvě napodobeniny včetně vybavení, zbraní a kostýmů. Díky našemu Adámkovi jsme se mohli na chvilku stát pravou vikingskou rodinkou. Áďa vypadal s malou sekerkou trošku nebezpečně. Ovšem hlavně sám sobě.
Po doslovném odtržení Aďuli od bazénku s malými lodičkami (samozřejmě vikingskými) se přesouváme do předem rezervovaného kempů přímo na břehu fjordu. Kemp je prázdný, takže si vybíráme místo s vyhlídkou na moře a vaříme večeří. Před spaním se ještě stačí Adámek proskočit na dětském hřišťátku, z kterého ho nakonec nekompromisně vyhání déšť.
1.9.
Probouzíme se do překrásného slunečného rána. Dnešní den máme v plánu návštěvu nejzachovalejšího vikingského opevnění v Dánsku - Trelleborg. Tato kruhová pevnost z roku 980 byla postavena podle přesného matematického plánu a skládá se čtyř částí, jež dohromady zaujímají území kolem sedmi hektarů. Vnitřní část pevnosti je obehnána kruhovým ochranným valem z hlíny, který je 6 m vysoký a u paty 17 m silný. Náspem procházejí čtyři brány, z nichž každá vede na jednu světovou stranu. Uvnitř se kříží dvě ulice, jedna míří od východu k západu, druhá severojižním směrem. Rozdělují tak pevnost na čtyři naprosto stejné části. V dobách Vikingů stály v každém kvadrantu čtyři dlouhé eliptické budovy, jež obklopovaly dvůr. Každý z těchto 16 domů byl přesně 100 římských stop dlouhý a obsahoval centrální místnost a dva menší pokoje. Vnitřní násep obíhal z vnější strany 18 m široký příkop, který překlenovaly dva mosty, vedoucí do vnější části pevnosti. Zde se nacházel hřbitov s přibližně 135 hroby a 15 budov, z nichž každá měřila 90 římských stop. Domy stály vedle sebe, uspořádány paprskovitě, se štíty obrácenými směrem k vnitřnímu ochrannému valu. Tyto budovy neměly žádné topeniště, a tak pravděpodobně sloužily jako sklady. Vnější část pevnosti odděloval od okolní krajiny druhý hliněný násep.
Do dnešních dnů byl zachovám kruhový ochranný val s příkopem a hliněný násep. Archeologové uvnitř paláce a před vnějším hliněným valem objevili zbytky dřevěných kůlů z obvodů staveb, které zakonzervovaly betonem, takže i v této době si můžeme udělat představu o velikostí a uspořádání budov.
Do areálu jsme dorazily jako první, dokonce si Lenka a Adámek společně s ředitelkou muzea vytáhli na stožár dánskou vlajku. K vlajce Dáni přistupují velmi vážně. Každý dům, firma, muzeum, kemp ... má u vchodu stožár, kde každé ráno vztyčují rudý prapor s bílým křížem a večer ho zase obřadně svinují. Nejedná se o projevy nacionalizmu, ale jen tak vzdávají čest své královně a podtrhují svou občanskou hrdost. Pro cizince to má výhodu v tom, že už zdálky pozná, zda je již příslušný obchod, kemp, muzeum... otevřen, či ne.
Součástí muzea je i malá vikingská vesnice a replika velkého eliptického domu. Vše volně k nahlédnutí a prošmejdění.
V areálu nakonec strávíme pěkné dopoledne a náš malý Viking se na stylovém hřišti vydováděl tak, že po nasednutí do auta okamžitě usnul.
Zpět do Roskildu jedeme malou oklikou, a to přes zámek Vallo, v kterém je zřízen královský domov důchodců, a město Koge. Zde se právě konala nějaká slavnost, takže vcelku pěkné náměstí s hrázděnými domy hyzdily stánky a ocelové pódium. Jediný, kdo měl z této akce radost byl náš Adam. Okamžitě po příchodu obdržel nafukovací balónek a lízátko. Balónek mu samozřejmě hned uletěl, ale výrazu, který bezprostředně nasadil, dánská babička u stánku neodolala a naše „hérečka“ dostala balónek druhý. Tentokrát jsme mu ho už stačili přivázat kolem zápěstí. Procházíme si ulice s malebnými kamennými a hrázděnými domy, až se dostáváme k velkému kostelu v dánském stylu. „Kostelní“ ulice nás pak opět zavede na náměstí mezi stánky. Vůni čerstvých palačinek a pražených mandlí se dá těžko odolat, takže proč se trápit. Troška té energie vždycky přijde vhod.
Ještě, než zakončíme tento krásný den v kempu, zastavíme se ještě jednou ve vikingském muzeu lodí pohrát si trošku s lodičkami a také pořídit další fotky.
Dnešní večer vařím večeři já a Lenka se mezitím jde s Adámkem vyblbnout na nedaleké dětské hřiště.
Spát se tentokrát jde až po TŘECH pohádkách!!!
2.9.
Kodaň – Autem se dnes přesouváme jen na Roskildské nádraží (pokud jedete vlakem, je zde parkování zdarma) a do hlavního města Dánska se vydáváme vlakem. Moderní, čisté, nízkopodlažní, dánské vlaky nás nadchly. Kéž by už i u nás takové jezdili. Samozřejmě je v soupravách pamatováno na cyklisty, kterých je ve vlaku opravdu dost.
Na hlavním nádraží poblíž zábavního parku Tivoli jsme asi za 50 minut. A pěšky na náměstí Radhus, v centru, za dalších 5. Při mojí poslední návštěvě Kodaně v roce 1994 bylo náměstí celé rozkopané, tak jsem se byl zvědavý jak bude vypadat v celé své kráse. Jaké bylo, ale mé překvapení, když jsem ho našel prakticky stejné jako před 17 lety. Krásnou radnici zastiňovaly bagry, náklaďáky a stavební buňky. Dánsko je asi opravdu bohatý stát, když si může skoro každých 20 let dovolit kompletní rekonstrukci. Nebo to jsou asi pěkní fušeři.
O uspořádání času a skladbě zajímavostí města se jdeme poradit do velkého infocentra kousek za náměstím. Náš plán nakonec stavíme na těchto hlavních pilířích: 1. Prohlídka centra, 2. plavba lodí po kanálu Nyhaven a kodaňském přístavu, 3. Malá mořská víla, 4. Královský palác, 5. Rosenborg Slot.
Z náměstí Radhus se vydáváme směrem k přístavu. První naše zastávka je v bývalém královském paláci Christiansborg. Více než tato rozsáhlá historická budova nás zaujali okolní malé uličky kolem kanálu Stotsholms. Byly plné obchůdků, minibazarů a vetešnictví. Raději jsme se nenechávali moc unést. Ceny totiž bohužel byly, takzvaně dánské.
Kousek před náměstím Kongens Nytorv jsme narazili na skupinu policistů, kteří zmateně pobíhali po okolních ulicích pískali na píšťalky, zastavovali dopravu a usměrňovat davy vykulených lidí. Když k nám z dálky najednou začala doléhat řízná dechovka. A po chvilce se zpoza rohu vynořila rázně pochodující královská kapela v černých uniformách a vysokých chlupatých čepicích. Bylo nám vše jasné. Narazili jsme na polední, královský, vojenský pochod městem. Skupinu hudebníků uzavírala ozbrojená královská stráž. Adámek na ně hleděl jako vyoraná myš. Rázných povelů jejich velitele se dokonce i lehce lekl. Probojovali jsme se davem a vydali se v jejich stopách. Zavedli nás až k Nyhavenu. Tam jsme se museli rozloučit. Kapela pokračovala ke královskému paláci zahrát Jejímu veličenstvu k obědu a my jsme si stoupli do fronty na lístky pro plavbu po přístavu.
Nejprve jsme měli trošku strach, že do loďky nedostaneme náš speciální kočárek, ale usměvavá plavčice nám ochotně pomohla a uvolnila nám první řadu sedadel hned u východu.
Pohodlně usazení vyplouváme. Z kanálu Nyháven pokračujeme kolem moderní kodaňské opery, vojenského přístavu plném bojových křižníků až k vojenské pevnosti na severu. Koupili jsme si volné lístky, takže můžeme vystoupit a nastoupit kde chceme. Jedna ze zastávek je u Malé mořské víly. Tento symbol Kodaně nechal zhotovit v roce 1909 dánský pivovarnický magnát Carl Jacosen po shlédnutí baletního představení „Malá mořská víla“ na motivy H. Ch. Andersena. Rozhodně se nejedná jen o vyumělkovanou turistickou atrakci. Sedící dívka s ploutvemi na kameni v moři je opravdu moc pěkná. Škoda, že je neustále v obležení turistů. Na chvíli jsme si sedli na lavičku kousek stranou a dočkali jsme se i okamžiku, kdy u sochy nikdo nebyl. Pak si teprve může člověk vychutnat její krásu. Znovu se naloďujeme a doplouváme před Královský palác. Vlajka je vztyčená, královna je doma. Každý vstup do paláce hlídá přísná královská stráž. Pokouším se udělat detailní fotku nějakého vojáka, ale vždy když na ně namířím objektiv, divně zamlaskají a jako stroje změní pozici, nebo začnou pochodovat kolem zdí paláce. Chvilku se s nimi naháním, ale nakonec to vzdávám. Adam usnul a my chceme čas jeho spánku využít k obědu na nábřeží kanálu v Nyhavenu. Z jídelního lístku si vybíráme Dánský talíř. Ochutnáme tak kousek ze všech typicky dánských jídel. Pivo samozřejmě nevynecháme. Dánská kuchyně je úplně jiná, než na co jsme zvyklí u nás. Jedí se převážně ryby a to zejména sledi. Běžný dánský oběd je sendvič tmavého chleba se sleděm v omáčce a salátem, nebo smažené filé s bramborovou kaší. Stejným jmenovatelem všech jídel je lehkost a snadná příprava. Žádná dánská maminka by nevařila více jak 30 minut.
Po drahém, ale vydatném jídle procházíme, s pořád ještě spícím Adámkem, barevný Nyhaven a pokračujeme až do parku se zámkem Rosenborg Slot. Uvnitř se uchovávají korunovační klenoty. My si ale vystačíme parkem. U velké kašny v centrální části narazíme na rozvernou skupinku mladíků s vikingskými přilbicemi, kteří lehce posilnění alkoholem spolu rozevlátě bojují molitanovými meči. V kašně končí nejeden bojovník a to nemluvím o odlovu mladých slečen, které směřují tamtéž. Z dálky to je zábavné, ale obětí bychom se stát nechtěli. Závěr prohlídky metropole Dánska věnujeme Adámkovi. Kousek od Nyhavenu usedáme na lavičku a klučíka vypouštíme na dětské hřiště. Áďa chvilku prolézá malé domečky, pak zase řádí na prolízkách a dokonce se snaží skamarádit s dvěma malými Dánkami. On na ně česky oni zase dánsky. Nakonec to ale všechny tři přestane bavit a opět se rozeběhnou po prolézačkách.
Cestou zpět na nádraží se Adam vehementně dožaduje dánské vlajky. Nezbude nám nic jiného, než mu jednu koupit. Áďa se ve vozíčku veze jak paša a vlajkou hrdě mává na všechny strany. Nejeden okolo jdoucí Dán, nebo Dánka zůstane chladným. Jejich dánskému „šišlání“ sice nerozumíme, ale obsah si domýšlíme. „Paninko, vy máte ale rozkošného chlapečka“ (citace J. Hašek, Dobrý voják Švejk). Po chvilce máme do sbírky další dva nafukovací balonky. Ještě že už jsme na nádraží. Více pozornosti bychom už asi nevydrželi.
Po příjezdu do Roskilde se opět radostně setkáváme s našim Yeťákem a z nádraží jedeme přímo do kempu. Ono se to nezdá, ale nachodili jsme toho celkem dost a jsme hodně unavení. Vybírám proto z našich potravinových zásob kombinaci s rychlou přípravou a po večeří jdeme hned spát. Já usínám téměř okamžitě a i Adam usnul už během první pohádky.
3.9.
Znovu balíme stan a dáváme se na další cestu napříč Dánskem. Ovšem ještě, než opustíme Roskilde, zajedeme do centra ke katedrále Domkirke. Tato dominanta města z 12 století je na seznamu světového dědictví UNESCO, ale hlavně jde o královské mauzoleum. Obsahuje hrobky 37 králů a královen. 800 let přestaveb a rozšiřování z ní udělali spíše pomník dánské architektury než architektonický skvost a ani na nás nijak zvlášť nezapůsobila. Ještě ke všemu je dnes pro konání nějaké významné svatby zavřená. Podařilo se mi však přemluvit paní u vchodu a ta nás na chvilku pouští nahlédnout do hlavní lodi a několika kaplí s hrobkami dánských panovníků.
Z Roskildu jedeme severozápadním směrem až na úzký poloostrov Odde, odkud nám vyplouvá trajekt do Arhusu. Času máme dost, tak se snažíme z mapy a průvodce najít cestou něco zajímavého. Jediným typem je malý vodní mlýn u Holbeaku. Nejde o nic světoborného, ale je zde pěkně a pro oběd v přírodě je to místo přímo ideální.
Ještě, než se nalodíme, stačíme provětrat sebe i Adámka na krásné plážičce v zálivu Bugt. Hra na házení kamínků do příboje nás uchvátí tak (hlavně Adama), že po jejím skončení musíme kluka nejen přezout, ale i převléct. No co, jsme na dovolené u moře? Jsme. Tak se kluk trošku vykoupal.
Trajekt je moderní bez venkovní paluby, takže hodinovou plavbu tráví Adam v herně a my u kafe.
Původně jsme chtěli Arhusem je tak projet až do Silkenborgu. Lenka ovšem v průvodci objevila, že je ve městě velmi zachovalá čtvrt, ze které Arhusané udělali skanzen. Platí se tam sice vstupné, ale stálo to za to. Hezčí hrázděné stavby jsme v celém Dánsku neviděli. A kolik tady bylo vyžití pro dětí. Absolvujeme prohlídku muzea plechových hraček, které se v Arhusu v historii vyráběli. Na náměstí s měšťanskými domy nás zase nemine starý kolotoč. A mohl bych se tu rozepisovat na několik odstavců. Skanzen je stejně tak zajímavý i pro dospěláky. Malá zákoutí a náměstíčka jsou prudce fotogenické.
Do kempu u Silkemborgu dorazíme až po šesté. Na recepci už nikdo není, takže místo pro náš stan si vybíráme sami. I tento kemp nás nezklamal. Má perfektní zázemí. Dětské hřiště a hernu nevyjímaje. Večeři vaříme ve venkovní kuchyňce a na čerstvém vzduchu také povečeříme. Adámka sice musí Lenka nahánět se lžičkou a talířem po celém dětském hřišti, ale tentokrát mu to tolerujeme. Přece jen dnes strávil skoro celý den v autě.
4.9.
Je čas zase protáhnout naše těla a kolo je k tomu nejlepší prostředek. Oblast kolem města Silkemborg je něco jako u nás Vysočina. Na Dánsko netypicky zvlněná krajina protkaná řekami a jezery přitahuje nejen milovníky všech vodních sportů, ale i cyklisty a turisty snad z celé země.
My se vydáme po cyklstezce vedoucí podél řeky Gudena. Řeka propojuje několik jezer a našim cílem je jezero Julso, které překonáme lodním MHD a necháme se vysadit pod největší horou oblasti – Himmelbjerget (147 m). Toto vyhlídkové místo „vysoko“ nad okolní krajinou chceme dobít na kolech, ale zákazová značka nás trápení ušetří. Cesta prudce stoupá a Adámek rozmlsaný vozíčkem začíná protestovat a chce vzít na koně. My jsme však přísní a řvoucího chlapečka vytáhneme téměř smykem až na vrchol. Tam teprve, asi pod dojmem vrcholového vítězství, přestane brečet a únava z něj taky padá, jako když mávne kouzelným proutkem. Dokonce se mnou podnikne i výstup na vyhlídkovou věž. Z ochozu je překrásný výhled po cele jezerní oblasti.
Znovu nasedáme na kola a pokračujeme směrem k největšímu z jezer oblasti - Mosso. Trasa má několik zajímavostí. Když vynechám zastávku ve starém zájezdním hostinci (kro) v Gammel Rye, kde proběhlo malé sladké obžerství u moučníkového bufetu. Musím zmínit krásný větrný mlýn holandského typu ve stejném městečku jako kro, ruiny středověkého kláštera Om kloster s prosklenými hrobkami opatů a půvabnou vesničku Boes plnou barevných hrázděných domků s rákosovými střechami. Projížďku končíme ve městě Alken rozprostírajícího se na východním břehu jezera Mosso. Zpět do Silkenborgu chceme jet vlakem a máme štěstí. Souprava přijíždí asi pět minut po našem příjezdu na zastávku. Tady musím zmínit perfektní systém prodeje lístků. Dáni si nedělají starosti s budováním velkých nádraží. Na nástupišti je jen prosklená budka a automat na lístky. Cestující si naťuká cílovou destinaci a buď hotově, nebo kartou jízdné zaplatí. Kola jsou samozřejmě zdarma. Průvodčí neexistuje, nikdo si nedovolí jet na černo. Je neděle odpoledne, takže je vlak celkem nacpaný. Jen tak, tak se do jednoho z vagonů dostaneme. Aďula vše prospal a vzbudil se až na nádraží v Silkemborgu. Do kempu přijíždíme s prvními dešťovými kapkami. Najeli jsme 43 km a vyjížďka se nám moc líbila. Pokud bude ještě některý z příštích dnů hezky, někam se kole určitě znovu vypravíme.
Déšť naštěstí trval je krátce. Nevýhodou bylo, že než jsme stačili zasáhnout, utřel Adámek mokrou klouzačku svým zadkem. Asi už se, ale adaptoval, protože po vzoru dánských dětí si z toho vůbec nic nedělal. Dánské děti se totiž vyznačují tím, že jsou vodě, větru a dešti odolné. Běžně jsme viděli vesele si hrající děti v dešti jen v šortkách a tričku, když našinec by si vzal už i čepici.
V kempu jsme téměř jediní a tak se po večeři bez výčitek stěhujeme do dětské vytápěné herny a dopřejeme si jedno pivko na slehnutí (které ani nemusíme chladit – to je hlavní výhoda Skandinávie) a jdeme na kutě.
5.9.
Legoland – tento ráj všech dětí (a nejen jich) se nachází u města Billund a z našeho kempu je to asi 50 km. Cestou projíždíme romantickou krajinou vřesů a jezer až dorazíme na k nezaměnitelné bráně světa dětí a hlavně světoznámé stavebnice LEGO. Auto parkujeme za 50,- Dk (parkování není v ceně vstupného) a přicházíme k pokladnám. Legoland má jednoznačně nejdražší vstupné ze všech dánských dětských parků. Zadostiučinění je, že všechny atrakce uvnitř, a není jich málo, jsou již zdarma. Hned za branou se nachází Miniland. Modely dánských a evropských měst a dominant jsou postaveny výhradně z kostiček Lega. Městy projíždí vlaky, po řekách plují lodě a po silnicích se prohání auta, která řídí stavebnicové figurky. Ani jsme nečekali, že to Adámka takto uchvátí. Běhal od jednoho města k druhému, pronásledoval projíždějící rychlíky a div že nespadl „moře“ u švédského Stockholmu. Odtrhne ho až příslib projížďky safariparkem v teréňáku. Lenka se nejprve chtěla do autíčka nasoukat také, ale přesvědčil jsem ji, že to Adam určitě zvládne sám. Podobných drah a okruhů jsme v parku absolvovali několik. V krátkosti vyjmenuji je na pár: plavbu lodí kolem světových dominant, pirátskou bitvu s vodními děli, několik vláčků a také jednu dračí horskou dráhu. Z počátku jsem měl strach, že se Adámek bude bát, ale nakonec ječela jen Lenka. Park má také několik tématických atrakcí volených podle aktuálního sortimentu stavebnic. Nám se nejvíce líbila, kromě světa „Pirátů z Karibiku“, země faraónů a divoký západ. Jedna z atrakcí byla určena i speciálně pro tatínky. Šlo o imitaci požárního poplachu s výjezdem k požáru. Tatínci se svými dětmi postaví do hasičské zbrojnice a po zaznění poplašné sirény naskáčou do auta a pomocí pumpování jako u drezíny se přesunou do místa požáru. Tam musí ručně čerpat vodu a současně se jejím proudem trefit do hořícího okna, až oheň udolají. Jelikož moje posádka byla jen Adámek, který proudnicí stříkal všudemožně, jen ne do ohniska požáru, jsem po absolvování této atrakce skoro zkolaboval. Maminka vše zuřivě dokumentovala, ale vlivem jejího záchvatu smíchu je dost fotek rozmazaných.
Vyvrcholením návštěvy Legolandu je shlédnutí 4D filmu (kromě 3D efektů, se přidají i efekty pocitové – voda, pára, vítr atd.) a návštěva akvária se žraloky, želvami a rejnoky. Samozřejmě, jsme nemohli vynechat ani Legostore. Adámkovi jsme dali volnou ruku a do naší domácí legosbírky přibývá - policejní kamión.
Ve městě Billung ještě dokoupíme čerstvé potraviny a vracíme se do kempu stejnou cestou.
Zbytek dne trávíme nad návodem při sestavování policejního auta, se kterým si Adam vydrží hrát až do večera. Málem jsme ho ani nedostali k večeři.
5.9.
Protože odpoledne má přijít déšť, využijeme dopolední sluníčko k plavbě po řece Gudena. V kempu si půjčíme vesty s pádly (včetně Adámka) a jdeme do loděnice pro kánoi. Proud není nijak prudký a tak musíme trošku zabrat. Nejprve plujeme do centra Silkemborgu, kde se otočíme a proti proudu vyrážíme až na okraj jezera Brasso. Řeka Gudena není typickou vodáckou řekou, které známe z naši vlasti, ale plavba po ní je velmi příjemným zážitkem. Břehy lemují husté lesy s rákosovými zálivy, kde sem tam vykouknou, kromě divokých kachen, také dlouhonohé volavky. Plavbou strávíme celé dopoledne a dovedeme si představit prožít na řece i celý den. I když Adámka romantická plavba moc nebaví a jedinou jeho kratochvílí, k velké radosti tatínka, je brzdit loď svým malým pádýlkem. Dánská předpověď počasí je přesná. Úderem jedné hodiny se zatáhne a začne prudce pršet. Tento stav prý má vydržet až do večera. U oběda, za pomocí průvodce, vybíráme pro odpolední program návštěvu Regnskov u města Randers. Zde se chystáme pod třemi obrovskými kopulemi objevit jihoamerický, africký a asijský deštný prales. Expozice je moc pěkně připravená. V jednotlivých „světadílech“ volně poletují ptáci, motýly a dokonce i netopýři, doslova po hlavách vám skáčou opice a téměř z nebe se valí několik vodopádů do tropických lagun s krokodýly, želvami a zubatými piraňemi. Škoda, že se mi po příchodu do skleníku okamžitě zamlžil objektiv a už se mi ho nepodařilo očistit. Adámek se z počátku trošku bál, ale po chvilce jsme měli co dělat, aby nám nespadl do výběhů kapibar, nebo mravenečníků.
Pro deštivý den je tento tropický svět výborná alternativa a jsme rádi, že jsem něco takového viděli. Do kempu přijíždíme akorát na večeři a jelikož z nebe pořád padají provazy vody jdeme dnes spát rekordně brzy.
6.9.
Déšť nás zřejmě nemíní opustit ani ráno. Tak se mu pokusíme ujet. Náš dnešní cíl, město Skagen, se nachází na nejsevernějším výběžku Dánska. K samotnému mysu Grenen popojedeme z města ještě více na sever. Auto parkujeme na placeném parkovišti u infocentra a skládáme náš offroadový kočárek. Ovšem, než se dostaneme k moři, musíme překonat hradbu z písečných dun, kterou na vrcholcích lemují opuštěné vojenské pevností. Z dun pak scházíme na pobřeží a po hraně přílivu pokračujeme až na úzkou kosu, kde se jako dva dávní přátelé potkávají Baltské a Severní moře. Skandinávské počasí nás nešetří ani zde. Obloha je hrozivě tmavá a prudké poryvy větru k nám sem a tam přinášejí spršky dešťových kapek. Ne nadarmo je tady zakázáno koupání. Vysoké a divoké vlny se pravidelně přelévají přes písčitý břeh a slanou vodou zásobují mělká jezírka mezi dunami, které vyhledávají různé druhy brodivého ptactva. Na samotném severním cípu Grenenu se konečně dočkáme sluníčka. Mraky jsou rozfoukány a měkké světlo nabízí ideální podmínky pro fotografování. Využívám chvilky, kdy jsme na mysu sami a snažím se ulovit co nejhezčí záběr. V dálce se sem totiž blíží „písečný traktor“ s vlečkou plnou zhýčkaných turistů. Dáváme se na ústup k autu. Brodím se příbojem a jsem překvapen, jak je moře příjemně teplé. Procházku si užívá i Adámek, který při každé vlně z kočárku radostně piští a křičí „ještě, ještě“. Před tím, než se vrátíme do Yeťáka, pokusíme se s Adamem o průzkum opuštěných bunkrů. Do jednoho se dostáváme oknem se střílnou, ale druhá pevnůstka byla zabezpečena lépe a i přes Adámkovy prosby jsem se dovnitř neodvážil. Malé zklamání Aďulovi kompenzujeme návštěvou krásného majáku tyčícího se přímo na pobřežním útesu.
Skagen a jeho okolí je doslova nabytý i dalšími zajímavými místy. V pobřežních dunách se vine nekonečná spleť stezek, kde se můžete prohánět na kole nebo se jen tak toulat pěšky. My jsme tentokrát z časových důvodů kola nevytahovali, ale vydali se na krátkou procházku k pískem zpola zavátému kostelíku bizarně se tyčícího uprostřed dun. Za návštěvu také stojí i centrum Skagenu. Nám se líbila hlavně stará část přístavu s červenými přístavními boudami. Dnes už se zde sice zboží z dalekých krajů neskladuje, ale jsou z nich příjemné restaurace s rybími specialitami. Podle průvodce má také Skagen svůj skanzen. Nacházíme ho kousek za středem města, ale už je bohužel po návštěvní době. Z poza plotu vykukují staré hrázděné domky, větrný mlýn a typické barevné garáže pro lodě rybářů, jejíchž modernějších sester jsme již viděli na sgagenském pobřeží několik. Čas se chýlí a protože návrat do Silkerborgu nám zabere tři hodiny, je nejlepší čas vyrazit, abychom stihli připravit večeři a nachystat se na zítřejší odjezd směrem k německým hranicím.
„Výlet za sluncem“, jak jsme dnešek pojmenovali se nám moc líbil a i za cenu dlouhého přesunu autem jsme si ho moc užili.
7.9.
Po čtyřech dnech opouštíme zázemí příjemného kempu v Silkenborgu a přesouváme se na poslední místo našeho dánského putování – Ribe. Toto bývalé královské město bylo založeno již v roce 869 což z něj dělá nejstarší město v Dánsku. Královská rodina se odstěhovala po obrovském požáru v roce 1580. Po tomto roce začala prestiž města pomalu upadat a tím se paradoxně zachránilo. Vyhnulo se veškerým přestavbám, modernizacím a zachovalo si svůj středověký ráz. Úzké dlážděné ulice s pokřivenými hrázděnými domy a stružky vodních kanálů nadchnou každého cestovatele. O fotografovi ani nemluvím. My však, než vyrazíme do ribských uliček a zákoutí, se zastavíme ve vikingském muzeu v přírodě. Myslíte si, že už jsme takových muzeí viděli dost, ale nám se Vikingové nikdy neomrzí. Muzeum je vlastně replika staré vesnice. Nejsou to jen prázdné a neosobní domky s informačními tabulkami, ale jedná se o živou vesnici s dobově oblečenými obyvateli vykonávající běžné vikingské práce a nechybí ani domácí zvířectvo. Jako první nás upoutá srocování lidí na plácku za vesnicí. Bude tady totiž probíhat výcvik vikingské armády. Staří zkušení válečníci začali už s verbování nových bojovníků z řad dětského obecenstva. Adámek samozřejmě nemohl u takovéto akce chybět. Spolu s ostatními vyfasoval dřevěný meč, štít a nastoupil do řady před divoce vypadajícího velitele. Jako nejmladší nemohl sice absolvovat výcvik celý, ovšem držel se statečně. Před obědem ještě navštívíme pár dlouhých vikingských domů. Kromě řezbářů, hrnčířů a zbrojířů jsme narazili i na paní, co na otevřeném ohništi pekla chleba. Moc jsme se jí líbil a tak nás nechala upéct si svůj vlastní vikingský chléb. Ne že by nebyl dobrý, ale k obědu si dáme asi něco jiného. Návštěvu muzea zakončíme přehlídkou výcviku dravých ptáků. Adámek vše zpočátku pozoroval z respektem. Nicméně po chvilce se odhodlal a nechal si na své ruce přistát malého Puštíka.
Kemp v Ribe je velký a moderní. Stavíme rychle stan a jdeme se projít do města. Využíváme Adámkův výtuh a v jednom hrázděném domečku ochutnáme pivo z místního minipivovaru. Je trošku zvláštní a pěkně silné. Raději si už další nedáme a pokračujeme v prohlídce uliček historického centra. Začínáme u kostela Domkirke a hodinový okruh zakončujeme u městského přístavu. Město leží na řece Ribe A, která mu při jarních povodních dělá velké starosti. Nejednou se rozlila i do ribských ulic. Cestou zpět do kempu využijeme přítomnosti supermarketu, kde dokoupíme potřebné potraviny na zítřejší snídaní a cestu domů. Večeři vaříme v perfektně vybavené kuchyňce v areálu kempu a před spaním si ještě s Adámkem zajdeme trošku pohrát na dětské hřiště.
8.9.
Opouštíme Dánsko a míříme k domovu. Cestou ještě plánujeme návštěvu německého Hamburku. Ve městě máme trošku potíž s orientací a zaparkováním. Nakonec se nám nějakým zázrakem podaří najít volné místo v parkovacím domě poblíž náměstí Grossneumarkt. U kostela St. Michael na lavičce poobědváme a vyrážíme do přístavu. Procházíme se po přístavní promenádě, pozorujeme velké výletní plachetnice a zámořské nákladní lodě mířící do doků mamutích rozměrů a užíváme si příjemného odpoledne. Promenáda nás zavede až do čtvrti Speicher stadt protkané mosty a kanály. Historické sklady jsou přebudovány na luxusní kanceláře, obchody a noční podniky. Hemží se to tu mladými lidmi a turisty. Není se co divit. Je přece sobotní odpoledne, tak je čas vyrazit do víru velkoměsta.
Návštěvu další známé hamburgské čtvrti St. Pauli vzhledem k přítomnosti Adama raději vynecháme a kolem krásné historické radnice se vrátíme zpět do auta. Ještě nás čeká dlouhá cesta, tak jsme prohlídku Hamburku vzali jen tak letem světem.
Vymotáme se z města a po dálnici jedeme prakticky až do Brna. Večeři odbýváme v restauraci na odpočívadle a úderem půlnoci jsme už teple domova.
Nebál bych se tvrdit, že Dánsko je jedna z nejdražších zemí Evropy. Ovšem pro rodiny s dětmi, co je baví kempovat, je to země přímo ideální. Kempy jsou na velmi dobré úrovni a přístup Dánu k dětem je příkladný. Všechny muzea a turisticky zajímavá místa jsou pro děti přizpůsobena. A pokud se Váš drobeček během cesty začne dožadovat nějaké zábavy, vždy po chvilce určitě narazíte na nějaké dětské hřiště, nebo aspoň klouzačku. I sportovně založení dospělí si přijdou na své. Sice nečekejte žádné velehory, ale při projížďkách na kole dánskou krajinou se taky pěkně zapotíte.
Sepsal: Marek Schauer
Přihlásit se k odběru:
Příspěvky (Atom)