Německo, Lucembursko, Belgie, Holandsko, 2009 - deník

1.8.
První den naší výpravy jsme pojmenovali dnem dálnic. Po dálničním peklu jménem D1 jsme se ocitli v ráji jménem německá dálniční síť. Kilometry ubíhali a s malou zastávkou na benzínce s dětským hřištěm, kde se náš třináctiměsíční Adámek dostatečně vyskotačil, jsme se v 18:00 ocitli před problémem, kde v Německu přespíme. Lenka začala studovat naší trasu v mapě a rozhodla, že městečko Bad Wimpfen je to pravé. Sjíždíme z dálnice a po osmi kilometrech vjíždíme do okouzlujícího světa hrázděných staveb obklopených hradbami. Nejprve zastavujeme v turistických informacích u historického nádraží, kde si z letáčku vybíráme penzion v centru a jedeme se ubytovat. Pokoj je pěkný, ale bohužel nemají dětskou postýlku. Nedá se nic dělat. Na hledání dalšího penzionu už nemáme čas. Přichází totiž doba krmení. Já jsem v mezičase trošku upravil ležení, aby se nám Adam v noci neskutálel, a po uspokojení našeho syna se jdeme společně najíst a prozkoumat městečko. Procházíme úzké uličky s barevnými hrázděnými domy až na náměstí s kostelem a vysokou věží. Celé město se nachází na vyvýšeném břehu nad řekou Neckar, na kterou jsou z městského opevnění pěkné výhledy. Škoda, že celkový pohled na krajinu ruší nedaleká továrna. Z hradeb se vracíme zpět do uliček a kousek od spodní brány neodoláme jedné z restaurací a v zahradním dvorku povečeříme místní specialitu. Šlo o tašky plněné směsí masa a koření podávající se s různou omáčkou, nebo přílohou. Lenka zvolila špenát se smetanou a já žampiony se slaninou. Moc jsme si pochutnali. Škoda, že místní pivo, které jsme podle barvy pojmenovali pomo-cimo (žlutá točená limonáda) podobně i chutnalo. Po dobu, co jsme večeřeli, náš klouček spokojeně usnul a můžeme ho v klidu transportovat do pokoje našeho penzionu. Jsme rádi, že vše proběhlo takhle rychle. Máme zítra před sebou ještě kus cesty.

2.8.
Vstáváme do pošmourného dne. Po snídani ještě jednou procházíme střed města, ale po chvilce nás zpět do auta zahání déšť. Ten nás provázel skoro celou cestu. Poslední zastávku v Německu jsme udělali v městě Trier, ke kterému nás zlákala cedule u dálnice s odkazem na památku UNESCO. Jde o římskou bránu do městského opevnění známou pod jménem Porta Negra. Ovšem, ještě než se dostaneme do centra, zastavujeme u restaurace rychlého občerstvení kde nakrmíme Adama i sebe. Zastávka, kromě zahnání hladu, byla užitečná i z hlediska deště. Konečně totiž přestalo pršet. Parkujeme v boční uličce kousek od centra a jdeme směrem k bráně. Už je nám jasný její název. Obrovská černá stavba vypadá mezi barevnými domy dosti strašidelně. Má několik pater a je možnost se podívat i dovnitř. Což nám kočárek s Adámkem nedovolil. Pokračujeme hlavní třídou až na náměstí. A protože jsme v kraji Moselských vinic, neodoláme malému stánku a jednu skleničku si dopřejeme. Víno je dobré, ale na náš vkus moc sladké. V centru Triéru stojí, kromě Porty Negry, za povšimnutí i bazilika, která byla přebudována z rodinného sídla matky Constantina, Heleny, která ho věnovala triérským biskupům. Z Trieru je to Lucemburska už je kousek. Stačí překročit hraniční řeku Mosel a vjíždíme do domoviny našeho otce vlasti. První zastavení je, jak jinak, než v hlavním městě Luxembourg. Všude se hlásá, že jde o město zapsané do seznamu UNESCO, ale při porovnání s Prahou jde pravděpodobně o protekci úředníků EU. Historický střed města se vypíná na vysokém ostrohu nad řekou Mamer. Jsou zde vidět zbytky opevnění s velkými klenutými mosty a strážními baštami. Za hradbami se nachází vnitřní město s upravenými domy a náměstími. Na nás metropole Lucemburska moc dojem neudělala až na absolutní čistotu a pořádek. Většinu času v Lucembursku však chceme strávit v Ardenách. Zamíříme tedy na sever a ubytováváme se na střeše Lucemburska ve vesnici Bourscheid, kde se nachází i stejnojmenný hrad. Lucembursko je z většiny stát farmářů. Tomu odpovídá i jejich kuchyně, která je velice podobná té naší. Jako typické místní jídlo nám bylo předloženo uzené, brambor a zelené fazolové lusky.

3.8.
Dost bylo motorizmu. Hurá na kola. No vlastně, ne tak doslova. Jelikož se náš penzion nachází až na vrcholcích Arden, tak by nás cyklonávrat do penzionu asi zahubil. Sjíždíme tedy ještě kousek autem do vesnice Brandenbourg. Cestou si ovšem neodpustíme návštěvu vcelku zachovalého hradu v Bourscheidu. Interiéry síní nejsou sice vybavené tak, jak to známe z našich hradů a zámků, ale jako celek na nás hrad udělal dojem. Zejména rozsáhlé opevnění se strážními baštami a rondely. Zajímavé bylo i zjištění, že jednou z rodin, která hrad vlastnila, byl i známý rod Metternichů. Brandenbourg nás přivítal také výhledem na zříceninu hradu. My však máme v plánu navštívit jinou větší a zachovalejší středověkou stavbu. Hrad ve Viandenu. Vykládáme kola, připojujeme vozíček pro Adámka a bez mapy, vybaveni pouze instinktem a navigací vyrážíme do kopců. Snažíme se vyhýbat frekventovaným silnicím tak důkladně, až se ocitneme uprostřed polí. Nejprve se nám daří držet vytýčený směr po polňačkách. Nakonec nás však offroadová vložka nemine. Zázrakem se po překonání několika polích (naštěstí již sklizených) a několika mezí dostáváme opět na silnici. Ztrácíme sice těžce vydobytou nadmořskou výšku, ale směr máme dobrý. Ve Feuhrenu se napojujeme na cyklostezku, která nás dovede bezpečně až do kýženého Viandenu. Hrad je, jak jinak, než na kopci. Takže po příjemném sjezdíku nás čeká opět vrchařská prémie. V půlce stoupání se lehce občerstvíme a po chvilce již jako rytíři na hliníkových koních vjíždíme branou na první nádvoří. Opevnění je plné vojáků v dobových kostýmech doprovázených dvorními dámami a panoši. Jaké je ale naše překvapení, když z jejich ležení slyšíme češtinu. Pro letošní sezónu se o zábavu turistů starají historické soubory snad ze všech koutů naší vlasti. U stanu pruských vojáků neodolám a kluky česky pozdravím. Soubor bude za okamžik vystupovat, tak se jdeme podívat, jak jim to půjde. Sál je naplněn k prasknutí, ale my máme díky českému občanství VIP místa v první řadě. Díky kluci. Kromě šermířských soubojů zde vystupují i tanečníci a hudebníci. Zejména dudáci z Plzně to uměli pořádně rozbalit. Doba pokročila. Loučíme se s kumštýři a opět osedláváme naše oře. Nechce se nám vracet se stejnou cestou a hlavně sjíždět do údolí, takže míříme zase vzhůru. Odměnou jsou nám krásné výhledy po kopcích a údolích. Následný osmikilometrový sjezd nás už přivádí neomylně až k našemu autu. Je čas krmení a malé hřišťátko se samo nabízí k provedení tohoto každovečerního rituálů. Když už jsme v tom, povečeříme taky. Aspoň jsme na čerstvém vzduchu. Dnešní cyklovýlet se nám moc líbil. Nikdo z nás v Lucembursku nečekal takhle krásnou krajinu. I když musím říct, že pro cyklistu s vozíčkem je to teda záhul. Jede se buď do kopce, nebo s kopce. Rovinku by člověk pohledal. Ne nadarmo sem jezdí trénovat národní týmy z Holandska, Francie i Belgie.

4.8.
Až teprve teď zjišťujeme, že dvě noci byly na Lucembursko málo. Proto, ještě než překročíme hranice do Belgie, zajedeme se podívat do města Clervaux. V mapě je označeno, jako turisticky zajímavé, tak jsme zvědaví, čím nás překvapí. Už při příjezdu do údolí poznáváme, že žlutý rámeček u jeho názvu v mapě nebyl nadarmo. Dominantou města je krásný sněhově bílý hrad. Škoda, že se uvnitř nachází jen muzeum fotografií. Prohlídku tak končíme už na nádvoří. Škoda. Projdeme si aspoň podhradí a odjíždíme, směr Brusel. Do belgické metropole přijíždíme zrovna v poledne. Auto parkujeme v podzemních garážích v centru a spěcháme k prvnímu stánku s frity. Toto typické jídlo Belgičanů podávané v kornoutu s omáčkou dle výběru nám zahání ten největší hlad. Co jsou to frity? Nic jiného, než bramborové hranolky. Belgičané jsou na ně a stánky, kde se prodávají náležitě hrdí. Dokonce se traduje, že hranolky a faast - foody pochází právě z Belgie. Lehce zamaštění se vydáváme na první seznamovací prohlídku Bruselu. Náměstí Grand Place, původně městské tržiště, z 12 století, je považováno za nejskvostnější v Evropě. Lemují ho překrásné domy s pozlacenými štíty a malovanými fasádami. Hlavní dominantou náměstí je však gotická radnice z 15 století zabírající celou jednu jeho stranu. Z Grote Marktu, jak ho nazývají Bruselané, je to už jen kousek k slavnému čurajícímu chlapečkovi (Manneken pis). Celá socha je dosti malá a nenápadná. Nebýt davu turistů, tak bychom ho lehce minuli. Pořizujeme si dokumentární fotografii a chvilku se touláme v úzkých uličkách plné kaváren, obchůdků a bohužel i turistů. Opouštíme proto centrum a míříme do muzea komiksů, kde chceme pořídit Adámkovi plakát slavného Tintina do jeho dětského pokoje. Cestou náhodou procházíme kolem vyhlášené kavárny Mort Subite (náhlá smrt). Čtvercové sloupy od stropu k podlaze, mosazné věšáky, masivní zrcadla dělají z této hospůdky s morbidním názvem jedinečné místo, kde si můžeme dopřát vyhlášené belgické pivo s ovocnou příchutí. Lenka si objednává malinové (framboise) a já třešňové (kriek). Jako ochutnávka dobrý, ale příště raději zůstanu u klasiky. Lence naopak náramně chutná. Národní belgické komiksové muzeum je situováno kus od centra. Nacházíme ho však bez větších problémů. Kupujeme plakát a odtrháváme Adámka od regálů plných knížek a časopisů. Škoda, že všechny výtisky Tintinových dobrodružství v češtině jsou již vyprodané. Našli jsme jen posledního Mohykána ve slovenštině a to není to pravé ořechové. Brusel na nás zanechal smíšené pocity zástavba jako by postrádala pevnou ruku městského architekta. Kousek za historickým centrem se nekontrolovatelně mísí staré domy s novými, velké s malými, ale to je prý právě pro Brusel typické. Ještě, než se přesuneme do Gentu neodpustíme si zastávku u Atomia. Povinná fotečka a pokračujeme do již předem rezervovaného kempu asi pět kilometrů od centra studentského Gentu. Výhodou je i poloha u jezera Blaarmeersen, které sem přitahuje davy koupání chtivých Genťanů. Stavíme si stan a připravujeme večeři. Mezi všemi karavany a mega stany působí naše horolezecká kulička spíše jako příbytek pro psy. Tak jsme náš stan také pojmenovali. Naši sousedé jsou holandská a francouzská rodina. Snažíme se skamarádit, ale jsou to studení čumáci. Zahlásí je hi, úsměv a jdou si po svých. No nic, dojíme večeři a jdeme se projít k jezeru. I když je už skoro večer, je stále v obležení. Veškeré naše pokusy uspat Adama tedy ztroskotají. Chvilku posedíme nad belgickým pivem a jdeme připravit našeho syna na první stanování.

5.8.
První stanování proběhlo překvapivě bez problémů. Jen Lenka si stěžuje, že se při každém Adamovu pohybu budila a kloučka kontrolovala. To mělo i vliv na náš odjezd do Gentu. Nechal jsem Leku dospat noc a i když jsme šlápli do pedálů, tak jsme půvabného gentského nábřeží dosáhli až v pravé poledne. Vyhlédli jsme si příjemnou zahrádku a objednáváme si belgické speciality – Waterzooi (krémový kuřecí pokrm se zeleninou) a Slávky jedlé vařené ve víně. Požitek z jídla nám kazil jen Adámek deroucí se z vozíčku a dožadující se naší pozornosti. Za první památkou v Gentu zamíříme do vodou obklopeného sídla gentských hrabat, hradu Gravensteen z 12 století. Ale i zde dosáhneme jen prvního nádvoří. Adámek totiž právě usnul. Je nám ho líto budit, takže za dalšími zajímavosti Gentu pokračujeme s šípkovou Růženkou ve vozíčku. Kroužíme kolem věže Belfort (UNESCO) a katedrály St – Baafskathedraal (uvnitř se nachází slavný obraz Klanění se beránkovi) až se spletí uliček dostáváme zpět na nábřeží s těmi nejhezčími domy z celého Gentu. Usedáme do jedné z hospůdek a pozorujíc hemžení kolem, testujeme širokou škálu belgických piv. Gent leží na soutoku dvou řek ve středu trojúhelníku Brusel, Antverpy a Bruggy. Zvláštní ráz tomuto středověkému městu však dává přítomnost studentů. Odpoledne, až odjedou poslední návštěvníci, ožívají ulice živou hudbou, plní se kluby a hospůdky. Gent, jako by omládl. Každý večer je vlastně večírkem, který končí až příchodem prvního památek chtivého turisty. My opouštíme Gent také. Vracíme se do kempu. Lenka připravuje Adama na spaní a já vařím večeři. Neodhadl jsem množství těstovin, takže se lehce přejídáme. Bohužel pro Lenku to má za následek lehčí žaludeční nevolnost. Do rána je naštěstí vše v pořádku.

6.8.
Gent se nám moc líbil, tak s napětím čekáme, čím nás překvapí Bruggy. Než ale navštívíme tuto gotickou perlu Beneluxu. Dopřejeme Adámkovi premiérové setkání s mořem. V Oostende zaparkujeme auto u pobřeží Severního moře a zamíříme k nejvyhlášenější pláži v Belgii. Jsme sice trošku zklamaní z hotelových komplexů a dlážděných promenád, ovšem Adámek tuto betonovou džungli zřejmě vůbec nevnímá. Jako v hypnóze zírá směrem k vlnám příboje. Tak, tak stačíme vyprostit našeho kloučka z bodýčka a už se cachtá ve vlnách. Takové nadšení jsme u něho ještě nezažili. O to horší byla snaha Adámka od příboje odpoutat. Nepomohlo ani rozhození hraček do písku, ani terénní vsuvky v kočárku po pláži. Náš klouček má jen jeden zájem. Moře, moře a moře. Srdce rvoucí pláč neustává, ani když Oostende opouštíme. Naštěstí ho jízda po dálnici spolehlivě uspala. V Bruggách parkujeme kousek od centra, což je super, ale maximální doba stání je jen tři hodiny. Doufáme, že nás neodtáhnou. Od Brugg jsme čekali hodně, ale realita byla snad ještě překvapivější. Člověk jako by vstupoval do obrovského muzea. Harmonická gotická architektura, loukami lemované kanály a náměstíčka zaplněné trhy vypadají až neuvěřitelně starobyle. V ulicích se prohání kočáry tažené koňmi a kanály zaplňují čluny s  turisty. My začínáme prohlídku v Begijnhofu což byl a vlastně ještě je takový domov důchodců pro vysloužilé jeptišky a svobodné dámy. Zvenku drsné a nedobytné, uvnitř však poklidné a zelené místo s  malými domky v kruhu jako by ani do rušných Brugg nepatřilo. Dámy v černém zde můžou opravdu prožít spokojené stáří. Kousek od mostu do Begijnhofu ochutnáváme další belgickou kulinářskou specialitu, vafle. Já osobně moc na sladké nejsem, ale to co jsem právě ochutnal, byla pohádka. Když Lenka viděla, jak se mi dělají boule za ušima, pustila se do vaflí z druhé strany a bylo po pohádce. Při pokusu dosáhnout hlavního náměstí jsme se unášení proudem lidí rozhodli, že takto si vychutnávat historii nebudeme. Po prohlídce náměstí Markt, které bylo snad ještě krásnější než to v Bruselu a okolních památek (věž Belfort, pivovar Brouwerij de Halve Maan) utíkáme do uliček lemovanými kanály kavárnami a hlavně čokoládovnami. Nejprve vydržíme jen tak pokukovat po výlohách, ale nakonec stejně podlehne. A jelikož je dnes dosti pekelné vedro, tím pádem nákupem této kalorické bomby naši prohlídku Brugg končíme. Stejně už nám za chvilku vyprší doba povoleného parkování. Po návratu na naše místo v kempu se jako šílení vrhneme na sladký balíček a nekřesťansky zhřešíme proti všem pravidlům zdravé výživy. Belgická čokoláda je opravdu bomba. Po večeři se procházíme kolem jezera a bláhově doufáme, že náš andílek usne spánkem spravedlivým. Po dnešním, zážitky nabytém dni to bude asi problém.

7.8.
Dnešní den strávíme převážně v autě. Opouštíme zemi hranolků, vaflí a čokolády a míříme k severnějšímu sousedovi do země tulipánů, sýra a dřeváků. Projíždíme skoro celým Holandskem až do provincie Frieseland. Příštích několik dní bychom chtěli strávit v okolí jezera Sneekermeer (Snitser Mar). Ubytováni nejprve hledáme v městečku Terherne. Bohužel neúspěšně. Všechny penziony jsou plné jachtařů a lodníků. Naštěstí v jednom přístavu narážíme na starší paní, která nám prostřednictvím telefonu zajistí ubytování na farmě její přítelkyně u Goingarijpu. Zde si pronajímáme apartmán s pokojem, kuchyňským koutem, ložnici a hlavně vstupem na překrásnou zahradu s posezením. Místo nás nadchlo. Z oken máme výhled na pastviny s jezerem v pozadí a kousek od budovy vede i kanál propojující jezero Sneekermeer a Langwarder Wielen po kterém sem a tam propluje i plachetnice, nebo motorová loď. Pozítří máme také v plánu si nějaké to plavidlo pronajmout a prozkoumat obě jezera s přilehlými kanály. Hned po vybalení našich věcí sedáme na kolo, připojujeme vozík a jedeme do pěti kilometrů vzdáleného městečka Joure doplnit zásoby potravin. Ve městě se zrovna koná nějaká sláva. Hlavní ulice je plná lidí, všude se točí pivo a zrovna to pěkně od podlahy rozbalila místní rocková kapela. Poslechneme si pár fláků a vracíme se na farmu. Adámek usnul hned po krmení, takže máme pro sebe celý večer, který strávíme na terase. Sice trošku pofukuje, ale je nám fajn. Po několika dnech prožitých převážně ve městech jsme návrat k přírodě přivítali.

8.8.
Pro dnešní cyklistický den nám počasí vyšlo. Je lehce pod mrakem, takže nebude žádný pařák. Chystáme se na kole objet celé jezero. Nejdříve si však u maríny kousek za farmou zamluvíme loď na zítřejší výlet po jezerech. Další naší zastávkou je městečko Terherne. Je to spíše město jachtařů, ale má své kouzlo. Je zde více křižovatek vodních, než těch suchozemských. U jednoho ze zdvihacích mostů přes vodní kanál neodoláme lákadlu ranní kávy z vývěsního štítu. Adámek ve vozíčku usnul, tak toho musíme využít. Holandské cyklostezky nemají chybu. Po hladkém povrchu svištíme jak o závod. Vpravo pasoucí se krávy, vlevo předjíždíme plachetnice plující po kanálu princezny Margriety na otevřené jezero. Na oběd se zastavíme v jedné marině, kterých je kolem jezera plno. Kousek dál za restaurací pak narazíme na ruční zdymadlo, kde se právě dva chlapi, podporování křehkými slečinkami, snaží zaplavit komoru. Ochotně jim pomůžeme s uzavřením vrat. Je to celkem fuška, ale vše se zdařilo. Obě lodě proplouvají a my už zase můžeme uhánět směrem k městu Sneek. Až do centra to jde na kole. Na hlavní třídě a okolí je ovšem cyklistika zakázána. Není se čemu divit. Mezi proudy holandských rodinek užívající si sobotní odpoledne se jet stejně nedá. Nejhezčí část města je v okolí historické vodní brány, kde se v minulosti vybíralo míto u lodí, které chtěli vplout do Sneeku za obchodem. Cyklostezka nás vede dál kolem hlavního kanálu až k výpadovce ke městu Joure. Na náš vkus tu ale jezdí příliš aut, tak to riskneme a odbočujeme do nitra ptačí rezervace, kde tušíme naší farmu. Podle mapy bychom měli překonat kanál. Most však v mapě zakreslen není. Přesto to nevzdáváme a jedeme dál. Ale až po chvilce zjistíme, v čem je zakopaný pes. U jednoho jachtklubu narážíme na přívoz pro pěší a cyklisty. Je zde i malá restaurace s krásnou travičkou. Protože jedeme už dlouho, zastavíme se na polévku dle denní nabídky (výborná, krémová s cuketou) a necháme proskočit i Adámka. Po překonání vodní magistrály to je k naší farmě už jen pár šlápnutí do pedálů. Dnešní večer nám však štěstí nepřeje. Adámek se nějak nemá k tomu, aby usnul. Takže včerejší romantiku bohužel nezopakujeme.

9.8.
„Pane kapitáne“. Tak si nechám dnes říkat celý den. Náš škuner je již připraven, ták vzhůru na palubu. No, zas tak jednoduché to nebylo. Před vyplutím jsme absolvovali zkušební plavbu s nácvikem přistání a ukázkou hlavních vodních značek. Všechno se zdálo být jasné, tak teď už doopravdy. „Plnou parou vpřed“! Po překonání úzké přístavní vpusti se konečně ocitáme na otevřené hladině jezera Snitser Mar. Nejprve nejistě, po chvilce však už naplno zkouším, co naše loď dovede. Naftový motor skučí na plné otáčky, za zádí se dělají vlny, až plavidla parkující u břehu nadskakují, ale nějakou závratnou rychlost nepozorujeme. Pro vodní dopravní prostředky platí asi jiná rychlostní měřítka. Útěchou nám je aspoň to, že ostatní „kocábky“ zůstávají daleko za námi. Jezero nás už nebaví, takže otáčím kormidlem a zamířím do kanálu Noarder Alde. Je to právě ten kanál, který jsme včera překonali přívozem. U mola jachtklubu si trénujeme první přistání. Místa je tam dost, tak do toho. Trošku to bouchlo, pak taky škrtlo, ale ochranné vaky na bocích naštěstí vše zachytily, takže ke škodám nedošlo. Z pozice kapitána vynadám plavčíkovi a zase vyplouváme. Následující plavba je již bez dramatických okamžiků. Chvilku si to za kormidlem zkusí i Lenka a překvapivě jí to jde lépe než s volantem. Postupně proplouváme větší i menší laguny, až se znovu ocitneme na jezeře Snitser Mar. Kromě nás se však otrkal i Adámek. Začíná šubeřit po kajutě a stále častěji si to štráduje na záď. To by tak nevadilo, ale právě odsud je největší šance, že skončí ve své zamilované vodičce. Už, už chceme otočit loď a zamířit si to do přístavu, když se Lence konečně daří Adámka uspat. Hurá, na „otevřené moře“. Plavba po jezeře je fajn, ale kanály jsou daleko zábavnější. Proplouváme všemi možnými průplavy, podplouváme mosty a stavíme v marínách, tentokrát již působíme jako protřelí námořníci. I zakotvení v našem oblíbeném jachtklubu na polívku se nám podařilo excelentně. Na poslední plavbu si dokonce troufneme úzkým kanálem kolem naší farmy. Na sklonku dne vracíme v pořádku loď a slibujeme si, že tuto aktivitu rozhodně zahrneme do plánů na některou z našich dalších cest. Hlavní výhodou plavení se po holandských kanálech je to, že k tomu člověk nepotřebuje žádné osvědčení.

10.8.
Opět nastává čas přesunů. Loučíme se s paní domácí a z jezernatého Frieselandu zamíříme do města proslaveného sýrem – Gouda. Cestou si však neodpustíme návštěvu místa hrobu slavného Čecha, učitele národů, Jana Amose Komenského v Naardenu. Už samotné město stojí za návštěvu. Pevnost obehnaná hradbami s vodním příkopem z 18 století (půdorys najdeme i na naší dvousetkoruně) je perfektně zachovalá a to i včetně mohutných parkánů a bastiliónů. Jelikož je ale pondělí a muzeum J. A. Komenského je majetkem České Republiky, visí na vstupních dveřích česky psaná cedulka „ZAVŘENO“. Co se dá dělat. V pondělí je u památek v České Republice zavírací den. Procházíme úzké dlážděné ulice města s nízkým, úhlednými domy až nám pořádně vyhládne. Ale i tady nepochodíme. Sice je již notně po třinácté hodině, avšak všechny naardenské restaurace mají ještě zavřeno. Majitele teprve větrají, prostírají stoly a na naše hladové dotazy nám odpovídají, že máme přijít až ve tři. Tak dlouho čekat nechceme. Smutně opouštíme malé, ale pro Čechy historicky významné městečko. Náš hlad ukojíme (kroketten – nizozemská specialita z mletého masa) až v nedalekém a neméně pěkném Muidenu s vodním hradem z 15 století. Do hradu se však kvůli kočárku opět nepodíváme. Nevadí. I z venku je na něj nádherný pohled. Z Muidenu pokračujeme do Goudy již bez zastávek. Štěstí nás však opouští i tady. I po několika pokusech se nám nedaří najít ubytování. Až teprve na sklonku dne přijíždíme do kempu kousek za městem a stavíme stan a vaříme večeří. Tu však musíme dojíst v autě. Začalo totiž hustě pršet. Chtě nechtě musíme do stanu a snažíme se uspat Adámka. Naštěstí, a toto slovo dnes používám poprvé, se nám to daří rychle. Na závěr ještě Lenka zjišťuje, že v Naardenu pravděpodobně nechala svoji oblíbenou cestovatelskou mikinu. Už jdeme raději spát.

11.8.
Ráno sice ještě trošku poprchává, ale i tak jsme rozhodnuti vyrazit kolmo do Utrechtu. Na kole vlastně pojedeme spíše zpátky. Do Utrechtu se totiž přemístíme vlakem z Goudy. Cestou do města sýrů nás kousek za kempem překvapí nádherný větrný mlýn. Ale i Gouda má své kouzlo. Historický střed je protkán kanály a hlavnímu náměstí vévodí překrásná radnice s červenými okenicemi a malým orlojem. Nádraží je kousek, takže využijeme příležitosti pro ranní kávu a malý dortíček. Holandské vlaky jsou, tak jako celé Holandsko, také přizpůsobeny potřebám cyklistů. Široké nástupní dveře, prostorné chodbičky pro uložení kol a, což jsme ocenili nejvíce, možnost sednout si k našim kolům a vozíčku s Adámkem. Utrecht nás přivítal obrovským a trošku nepřehledným nádražím, která nás po chvilce bloudění vyplivlo kousek od centra. Prohlídku města začínáme u chlouby města staré katedrály stavěné v letech 1254 – 1517. Zdobí ji 113 metrů vysoká věž, která byla až do moderní doby nejvyšší stavbou v Holandsku. Více než polovina katedrály se zřítila v roce 1674 následkem obrovského orkánu, zůstala stát jen věž a východní chór. Půdorys původní obrovské stavy je dodnes patrný v obrysech v dláždění vzniklého náměstí. Jelikož se ve městě nesmí jezdit na kole, zamíříme k zahrádce jedné z restaurací a střídavě se vydáváme na průzkumy okolí. Za zmínku stojí hlavně ulice s velkým kanálem, který se vyznačuje holandskou zvláštností a to hospůdkami, které jsou umístěny až dole u vody a původně sloužili jako skladiště místních obchodníků, kteří své zboží takto jednoduše přemístili z lodí přímo do svých krámků. Z Utrechtu zpátky do Goudy jedeme prakticky po břehu velkého spojovacího kanálu. Na chvilku sice zabloudíme do průmyslové části města, ale nakonec se ke kanálu zase vrátíme, abychom ho mohli v Bodegrávenu nadobro opustit a vydat se do nitra Reeuwijského jezera, které je protkáno úzkými cestičkami na vysušených poldrech. Jednotlivá jezera (čtyři) jsou vzájemně spojená průplavy se zdvihacími mosty. Okolí je asi, vzhledem k výstavním vilkám, velice dobrá adresa. Není se co divit, je tu klid, krásné výhledy a lodí přijedete až na zahradu. Dnešní den, ač to nevypadalo, se nám moc líbil. Ujeli jsme na kole cca. 45 km a hodně jsme toho viděli. I Adámkovi se to zřejmě moc líbilo. I když větší část dnešního výletu ve svém vozítku prospal.

12.8.
Noc nám opět propršela a ráno to nevypadalo o nic lépe. Balíme mokrý stan a jedeme, směr Delfty. Dnešního cyklovýletu se však nechceme jen tak vzdát. Z mých předešlých návštěv Holandska jsem si zapamatoval krásné místo nedaleko Rotterdamu. Romantická krajina okolo jezera s větrnými mlýny se sama nabízí k malé projížďce na kole. Nedbáme mrholení a vyjíždíme. Z původního plánu objet celé jezero však zůstalo jen k zajížďce k nehezčím z mlýnů a pak nás hustý déšť opět zahnal do auta. Stejně tomu bylo i v Delftách. Jen tak prolétneme historické náměstí a po obědě u pouličního stánku se přemístíme do Haagu. Tam pro déšť ani nevystoupíme a město si prohlédneme jen z auta. Moc nelitujeme. Kromě fantazy moderních budov je jedinou historickou památkou Královský palác obklopený vodním příkopem. Využíváme nepřízně počasí a přesouváme se na sever. Musím zmínit i úspěšnou záchrannou akci na vyzvednutí zapomenuté mikiny v Naardenu. Pršet přestalo až v Amsterdamu. My však pokračujeme dále až ke skanzenu větrných mlýnů u Zaansu. Na břehu jezera, ve vesničce s původními dřevěnými na zeleno natřenými domky je umístěno asi deset plně přístupných větrných mlýnů a statků s ukázkami lidových řemesel včetně výroby sýrů. Lenka navštívila jeden z těch největších, ve kterém se v minulosti k našemu údivu nemlelo obilí, ale barvy pro holandské mistry. Jedno stavení se nám však stalo osudné. Neodolali jsme nabídce holandských palačinek. Večeře však Lence neudělala dobře od žaludku. Hned po ubytování v Wormereru se u ní projevili podobné příznaky jako v Gentu. No uvidíme, co přinese ráno.

13.8.
Nevolnost jak rychle přišla, tak rychle odešla. Aspoň nás nepřipraví o návštěvu Amsterdamu. Auto necháváme u hotelu a do hlavního města Holandska jedeme vlakem. Po půlhodině pohodlně vystupujeme na nádraží v centru Amsterdamu a třídou Damrak míříme na náměstí Dam, kde se nachází mimo jiné i královský palác. Jako první pamětihodnost navštívíme Begijnhof. Podobně jako v Bruggách se jednalo o útočiště vdov a vysloužilých jeptišek. Kromě krásných domů je zde však hlavní turistickou atrakcí nejstarší dům v Amsterdamu, který jako jediný přečkal mnohé z požárů minulé doby. Zbytek dne trávíme touláním se okolo kanálů, procházíme ulice plné vysokých a úzkých domů (některé, vlivem měkkého podloží jsou již notně nahnuté a je s podivem, jak v nich můžou jejich majitelé vůbec žít) a posedáváme v kavárnách. Nevynecháme ovšem slavný květinový trh a ještě slavnější čtvrt červených luceren (ještě, že Adámek právě usnul), Rembrantův rodný dům a tržiště poblíž Nieuwmarktu. Amsterdam je jistě krásné město, ale nám připadal takový nějaký špinavý. Asi jsme už trošku zestárli. Z mých předchozích návštěv tohoto města jsem byl vždy nadšen. Amsterdam je město volnomyšlenkářů a mladých, kteří využívají takzvané marihuanové volnosti v místních coffeshopech si dopřávají této měkké drogy. To už pro nás „ novopečené rodiče“ není. Do našeho hotelu se vracíme celý ucaprtaní až pozdě odpoledne. Na dvorku si dopřejeme výborné jídlo a padneme do postelí.

14.8.
V posledním dni naší dovolené chceme skloubit kulturu s pohybem na zdravém vzduchu. Je pátek, takže v nedalekém městečku Alkmaar se koná historický, ale pořád ještě funkční sýrový trh. Náměstí před budovou zachovalých, původních městských vah je plné lidí, kteří se tlačí okolo zábran a sledují tuto tradiční podívanou. Hlavní atrakcí jsou statní chlapíci (někteří už opravdu v letech), kteří v dřevácích a různobarevných kloboucích (každá barva patří konkrétnímu nákupčímu) zvláštním houpavým pohybem nosí na speciálních nosítkách vybrané sýry k převážení a transportují je do přistavených kamiónů, který je už dopraví do patřičného obchodu, restaurace a dokonce i za hranice kontinentu. Aukce se totiž kromě Holanďanů účastní zástupci snad ze všech světadílů. Chvilku se tlačíme v davu, ale nakonec to vzdáváme. Procházíme si město (tradičně protkané kanály) a taky se věnujeme nákupu sýrů v okolních obchůdcích. Alkmaar však opouštíme s menší nepříjemností. V podzemních garážích jsem si nevšimnul bílého sloupu u výjezdu a lehce jsem upravil levý bok našeho auta. Jsme ale na dovolené, tak si s tím budu lámat hlavu až doma. Sportovní část dne začínáme nedaleko Bergenu. Vybalujeme kola a pouštíme se do spleti cest a cestiček zdejších pobřežních písečných dun. Je překrásný den, tak hned po obědě v restauraci poblíž pláže dopřejeme Adámkovi opět kontakt s mořem. Poučeni s předchozích patálií, dopřejeme Adámkovi raději jen radovánky v písku. Projížďkám v dunách věnujeme celé odpoledne. Je tu opravdu překrásně. Mírně zvlněná krajina porostlá trávou protkaná cestami a cestičkami je úplně něco jiného, než co jsme dosud v Holandsku zažili. Najezdili jsme tady dobrých 25 kilometrů. Cestou zpět k autu si dopřejeme pauzu i v Bergenu, kde už kvůli Adámkovi nemůžeme vynechat zastávku u malé obory s daňky poblíž centra města. Což taky Adámek ocenil vzrušenými pokřiky směrem do ohrady. Poslední noc v Holandsku strávíme v luxusním kempu v Heiloo. Ovšem k naší smůle se zde zrovna dnes koná nějaká důchodcovská párty s živou muzikou. Do půlnoci jsme jim to tolerovali, ale úderem dvanácté jsem se vypravil mezi křepčící staroušky a veselici jsem jim rázně ukončil.

15.8.
Končíme dovolenou, opouštíme Holandsko a s třemi zastávkami proletíme Německem a spíme už doma. Byla to úžasná cesta a i s patnácti měsíčním dítětem jsme ji zvládli bez větších problémů. Země Beneluxu nenabízejí žádné adrenalinové „atrakce“, ale pro nadšené cyklisty to je místo přímo ideální.

Sepsal Marek Schauer