Čína, 2006 - deník

22. 9.
Po brzkém budíčku odjíždíme v 6:00 autobusem ČSA do Prahy na letiště. Asi po hodině přijíždějí naši kamarádi, kteří letí do Pyrenejí. Podělíme se o jednu malou Plzeň a rozejdeme se každý ke svým letadlům. Let Praha - Moskva uběhl rychle, jídla bylo dost a bylo dobré. Zato letiště Šeremetěvo nestojí za nic. Naštěstí jsme měli do dalšího letu jen dvě hodiny, které jsme vyplnili ruským pivem Baltika 1€ (9% alk.). Let z Moskvy do Pekingu trval sedm a půl hodiny. Moc jsme se ale nevyspali, protože nás dost rušila partička Rusů, kteří si bohužel měli pořád co povídat.

23. 9.
V Pekingu jsme v šest ráno místního času. Po odbavení čekáme asi hodinu na otevření letištní banky pro výměnu peněz a potvrzení letenek. Při pokusu o dotaz, jak dlouho před vnitrostátním letem musíme být na letišti, mě málem posunuli letenku do Xianu o den později. Naštěstí jsem jim to rukama, nohama včas zarazil. V 8:00 jedeme prvním autobusem do centra Pekingu. Po půl hodině vystupujeme u stanice metra Benjing Zan, z které popojedeme do stanice Hepingmen. Odtud to máme asi kilometr k našemu hostelu v jednom z pekingských Hutongů. Rychle se ubytujeme, rezervujeme zítřejší výlet k Velké čínské zdi a hurá do města. Nejprve procházíme Hutongem, který nás vyplivne až na náměstí Nebeského klidu. Toto největší náměstí na světě plné lidí a honosných budovatelských paláců jen projdeme a slavnou bránou Tian Annmen vcházíme do Zakázaného města. Procházíme parkem, kde také poobědváme ještě z vlastních zásob a branou Wumen vcházíme do samotného města. Touláme se neskutečným komplexem paláců a náměstí na rozloze asi sto hektarů. Všechny budovy jsou zrekonstruované a krásně zdobené. Pocit císařského dvořana kazí jen masa turistů. Naštěstí se dají najít i nádvoří bez skupinek Číňanů obklopující průvodkyni s megafonem, do kterého vyřvává odborný výklad. Hned za branou na druhém konci Zakázaného města nás odchytl rikšák a tvrdil, že nás vyveze za 10 Yuanů až na Uhelný vršek, kde se nachází staré pagody a je tu krásný výhled na celé Zakázané město. Bohužel se z něho vyklubal průvodce Hutongem. Včas jsme ho, ale prokoukli a na zmíněný vršek se vydali po svých. Každopádně to stálo za tu námahu. Pagody se nachází v překrásném, čistém a upraveném parku. U té nejvýše položené Lenka neodolala, nechala se vyfotit v rouchu čínských princezen. Park opouštíme na severní straně a jako poslední památky tohoto dlouhého dne si vybíráme Bubnovou a Zvonovou věž. Tyto věže sloužily k ohlašování svítání a soumraku. Navštívili jsme jen věž Bubnovou, kde se každou hodinu předvádí ukázka bubnování (vcelku dramatické). Zvonovou věž si prohlédneme jen z ochozů na Bubnové věži. Za celý den toho už přece jen máme dost. Já se krom toho ještě necítím moc dobře, a proto jdeme na nejbližší stanici metra a do hotelu. Před spaním si dopřejeme dvě piva a po sprše okamžitě upadáme do komatu, z kterého nás jen na chvilku vyruší naše izraelské spolubydlící.

24. 9.
Dnes nás čeká výlet po Velké čínské zdi. Vybrali jsme si vzdálenější úsek z Jinshanlingu do Simatai, který není tak moc v obležení turistů. Vstáváme už v 5:00 a snažíme si objednat něco k snídani. V hostelové restauraci, ale teprve vstávají, takže jídlo nestíháme a v autobusu se dojídáme zbytky našich zásob z domova. Cesta k výchozímu bodu trvá asi tři hodiny. Samotný trek má 10 km a dá se zvládnout za 4 hodiny. Po nenáročném výstupu k jedné z věží pokračujeme nejprve částmi, které jsou celé zrekonstruovaná, a pak i vcelku obtížnými úseky, kde překonáváme rozvaliny stupňů a strážních věží. Když k tomu připočítáme impozantní výhledy a atmosféru historického místa, tak to byl jeden z našich nejsilnějších zážitků z celé Číny. Dříve na každé strážní věži bývali vojáci, kteří hlídali horkou hranici s Mongolskem a v případě nebezpečí zapalovali na ochozech takzvaná vlčí ohně. Dnes tyto věže okupují čínští dědečkové a babičky, kteří mají pro vyčerpané a dehydrované poutníky nachystané nápoje a něco málo k zakousnutí. Jsou vcelku milí a oproti jiným částem Asie nejsou nijak dotěrní. Výjimkou byl jeden stařeček, který nás asi kilometr přesvědčoval o nezbytné potřebě zakoupit si jeho ilustrovanou odbornou publikací, ale zdárně jsme ho přehodili na protijdoucí Angličany. Výlet končíme sjezdem po kladce a přeplutím řeky na loďce až do vesničky, kde nás čeká odvoz. Máme akorát tak čas trochu pojíst v jedné z restaurací a vracíme se zpět do Pekingu. Cesta zpět nám zabere podstatně více času kvůli zácpám a dopravnímu chaosu. K hotelu nás autobus přiváží až v 18:00. Spláchneme prach z cesty lahví piva a jdeme se najíst. První restaurace, která nás upoutá je bohužel korejská, což zjišťujeme až s jídelním lístkem v ruce. Systémem pokus omyl si statečně objednáváme jídlo a pití v očekávání výsledku. Již drobné úsměvy personálu po přečtení naší objednávky nám naznačují katastrofu. Korejská kuchyně se vyznačuje bizarností surovin, z kterých pokrmy připravují a vždy vynikají značnou pikantností. Po chvilce přichází kuchař, rozehřívá stolní gril a začne restovat, drůbeží srdíčka. Aspoň doufáme, že jsou drůbeží. Kousky masa po namočení do zvláštní sladkokyselé omáčky jsou překvapivě poživatelné. Pro jistotu vše zapíjíme rýžovou pálenkou. Když už si myslíme, že jsme vysvobození, přináší nám na stůl „zeleninový dort“. Jde o čerstvou zeleninu smaženou v těstíčku. To už okolní hosté nevydrží a s úsměvem se nás ptají, odkud vlastně jsme. Už tak dost přejedení zkonzumujeme pár kousků mrkví a brokolice, zaplatíme a obrovitý patison necháme osudu. Po večeři chvilku posedíme na dvorku s ostatními osadníky našeho hostelu a jdeme na kutě. Musím se také zmínit i o překvapivé čistotě ulic a přírody. Dokonce na jedné z věží velké čínské zdi službu držící dědeček vybíral nedopalky především zahraničních cigaret a odnášel je s ostatními odpadky dolů do vesnice. To se nedá například s Indií vůbec srovnat.

25. 9.
Dnes máme na programu přelet do Xianu. Bývalého hlavního města Říše středu. Cestou na letiště posnídáme placky u stánku nedaleko našeho hostelu a letištním autobusem se přesouváme k odletové hale. Při vykládání batohů mám smůlu. Spadl mi foťák a rozbil se mi filtr. Ještě, že to neodnesl objektiv. Dobu před odletem vyplňujeme dopisováním deníku a studování průvodce. Let trval asi jeden a půl hodiny a zpříjemňovali nám ho malí Korejci svými lumpárnami. V Xianu na letišti si u cestovní agentury kupujeme lísky na vlak do Chengdou a letištním autobusem jedeme do města. Je trošku pošmourno, ale neprší. Autobus nás vysadí v centru opevněné části města u hotelu Melody. Ujímají se nás pracovnice cestovní agentury, zdarma nám rezervují námi vybraný hotel a zajišťují bezplatnou přepravu. Ubytováváme se v hotýlku, který je součásti živé čínské vývařovny, kde hned povečeříme. Pro večerní procházku jsme si vybrali muslimskou čtvrť, kousek za náměstím s tradiční Zvonovou a Bubnovou věží. Vcházíme do úzkých uliček plných krámků a jídelen. Potkáváme muže s čepičkami a zahalené ženy. I každý krámek má na vývěsní tabuli malý nápis v arabštině. Pozorujeme i drobné odchylky v rysech tváří oproti Hanským obyvatelům Xianu. Asi po půlhodině proplétáním se uličkami a krámky přicházíme k unikátní Velké mešitě z roku 742 nl.. Největší v Číně. Je ještě přístupná, což také hned využíváme. Oproti mešitám, co sem viděl například v Maroku, ta xianská nemá minaret a nezapře si čínské architektonické rysy. Zbytek večera už jen bezcílně bloudíme uličkami, až se ocitáme zpět u dvou věží. Jsou nasvíceny a krásně podtrhují atmosféru večerního Xianu. V obchodním domě na náměstí se neúspěšně pokoušíme koupit filtr k našemu fotoaparátu, ale bohužel zrovna nemají naši potřebnou velikost. Vracíme se k hotelu a ochutnáváme různé dobroty, které smaží v naší jídelně na špejlích. První pokus, chobotničky, dopadl dobře. To nám dodalo odvahu a kupujeme další špejli. Na dotaz zvukovými posuňky „jaké je to zvíře“ nám na všechno s úsměvem odpovídají „chicken“. Po prvním soustu jsme, ale přesvědčeni, že v tomto případě se o kuře určitě nejedná. Nebylo to úplně špatné, ale raději to jdeme spláchnout pivem. Celkový dojem z Xianu je velmi dobrý. Dalo by se tu určitě strávit více jak jeden a půl dne.

26. 9.
Vítá nás deštivé ráno. Po snídani si kupujeme pár dobrot na oběd pro dnešní výlet do muzea Terakotového vojska, které se nachází asi hodinu jízdy autobusem 306 od vlakového nádraží. Projíždíme bývalými císařskými lázněmi až k areálu samotného muzea. Jsme tady dosti brzo, ale i tak nás unáší proud návštěvníků. Nejprve vcházíme do sálu s videoprojekcí o historii budování a objevení hrobky s posmrtnou armádou. Další prohlídku začínáme hrobkou číslo jedna. Jedná se o největší a nejvíce odkrytou ze všech tří hrobek. Hned po vstupu se nám zatajil dech. Ocitáme se tváří v tvář tisíce hliněných vojáků, důstojníků a jejich koní seřazených do bojového šiku, kteří měli sloužit k posmrtné ochraně císaře Quin Shihuangdiho. Je jen škoda, že v přítmí se obtížně fotografuje. Stativ nemáme a blesk je používat zakázáno. Ve zbývajících dvou hrobkách se nachází ještě neodkrytá „kasárna“ a ukázky postupného odkrývání. Dva malé vojáčky si kupujeme na památku a vracíme se stejným autobusem zpět do Xianu. Pro zajímavost musím uvést, že každý voják je originál a dva stejní nebyli ještě nalezeni. Déšť neustává, ale i tak jsme se rozhodli navštívit Velkou husí pagodu, která se nachází kousek za městskými hradbami. Pagoda původně sloužila jako ohnivzdorná úschovna drahocenných súter. Dnes je v okolních chrámech muzeum umění. Dostáváme se k ní celkem pohodlně sítí městské hromadné dopravy. Těsně před ní ovšem neodoláme a jdeme se trošku ohřát a usušit do kavárny. Jedná se zřejmě o luxusní podnik. Odpovídá to jak cenově, tak i kvalitou služeb. Já si objednávám růžový čaj a Lenka kávu. Výhodou, na Čínu, vyšší ceny je neustálé dolévání horké vody do konvice s čajem. Vzpruženi horkým nápojem se opět vydáváme do deštivého dne. Obcházíme Velkou Husí pagodu a vracíme se autobusem č. 5 do centra města. Cestu jsme přerušili jen zastávkou v prodejně fotopříslušenství a zakoupili si filtr pro náš Nikon. Lenka se v průvodci dočetla, že se kousek od centra nachází starý buddhistický klášter, kde vám na žádost některý z mnichů napíše tajné přání na kousek pergamenu a obřadně ho spálí. Z autobusu vystupujeme do pořád ještě vydatného deště a snažíme se najít vchod. Po několika dotazích a bloudění to promoklí už, už, chceme vzdát, když náhle klášterní komplex schovaný mezi výškovými budovami konečně nacházíme. Asi to dělá počasí, ale žádného ochotného mnicha vyplnit naše přání nepotkáváme. Projdeme si komplex a alespoň využíváme mnišských toalet. Malou Husí pagodu pro nepřízeň počasí vynecháváme a jedeme zpět k našemu hotelu se najíst. Vybrali jsme si malou útulnou čínskou vývařovnu. Po usednutí ke stolu se nám ochotně věnuje mladá servírka a podává nám jídelní lístek. Je bohužel jen v čínštině. Objednat pivo nám nedělá problém, ovšem potíže nastanou až při objednávce jídla. Nakonec musím zajít až do kuchyně a ukazovat na jednotlivé suroviny, které chceme připravit. Výsledek byl, ale stejně poněkud jiný. Nudle sice dostáváme, ale v polévce. Byla ovšem hustá, vydatná a hlavně horká, což nám přišlo po propršeném dni vhod. Po jídle si jdeme vyzvednout batohy do hotelové úschovny a přesouváme se na vlakové nádraží. Cestou jsme svědky obvyklého čínského dopravního kolapsu. Jezdí se po chodnících, neustále se troubí a někdy do srážky chyběli opravdu jen milimetry. Nádraží: Jedná se vždy o obrovskou budovu s nepředstavitelným mumrajem lidí zavazadel a personálu. Každý cestující musí projít kontrolou a zavazadla rentgenem. Podle znuděné ochranky u obrazovky pochybujeme, že by případně vůbec něco závadného objevili. Následuje vyhledání brány s číslem požadovaného vlaku a to už vás nekontrolovatelně unáší řeka lidí. Otevřením brány na perón začíná litý boj, který vrcholí obsazením stejně již předem rezervovaných míst. Nakonec i my šťastně nacházíme svůj vagón a lůžko. Házíme zavazadla na odkládací plochy a uleháme na palandy. Vlak se dává do pohybu na minutu přesně. Život ve vlaku: Vagóny jsou rozděleny na místa k sezení a lůžkové vagóny. Ty se ještě dělí na I a II třídu. V první třídě jsou kupé po čtyřech lůžkách vždy dvě a dvě nad sebou. V třídě druhé jsou to jen takové kóje po šesti palandách po třech nad sebou. Čím spíte níž, tím je to s dražší. To, ale nechápeme proč, protože většinou na spodních palandách neustále posedávají pasažéři z horních míst. Naše místa jsou naštěstí až u stropu. Chodbičkami neustále pobíhají Číňané s instantními polévkami, jejich děti, pokřikující prodejci různého zboží a do toho hrají nám již známé melodie čínského popu z mobilních telefonů. I přes tyto okolnosti proběhla noc vcelku poklidně. Děkujeme Aeroflotu za klapky na oči a špunty do uší.

27. 9.
Probouzíme se v 8:00. Vlak jede údolím Žluté řeky. Po okolních, hustou vegetací, porostlých kopcích se váli cáry mračen. Celkově je za okny jaksi pošmourno. Každou chvíli už musíme přejet do provincie Sichuan. Cestu si pokoušíme krátit konverzací se dvěma suchary z Dánska, ale pánové pořád jen poslouchají MP3, nebo spí. Zato Číňané by konverzovali rádi, ale tady to ztroskotává na jazykové bariéře. Krátce po obědě (Čínská nudlová polévka) přijíždíme do Chengdou. Na nádraží si pokoušíme koupit lístky do Panzhihui, ale obrovské fronty k pokladnám nás odradí. Přecházíme proto na nedaleké autobusové nádraží a odjíždíme do Leshanu. Asi hodinovou cestu strávím kostrbatým rozhovorem s mladým Číňanem sedícím vedle mě. Lenka pospává. Z Leshanu si na doporučení našeho souseda z autobusu bereme taxi a jedeme se ubytovat do vytipovaného hotelu na nábřeží. Po večeři se chvilku procházíme po břehu řeky a jdeme spát. Těsně před tím si však v hotelové recepci ještě stačíme zajistit vlakové lístky na další cestu.

28. 9.
Dnešní dopoledne chceme navštívit klášter s největší sochou Buddhy vytesaného ve skále na světě. Vstáváme již v 6:30, abychom stihli již první výletní loď. Snídáme plněné knedlíky a jakýsi obrovský citrus z pouličního stánku za rohem. Samotný výlet lodí nás dost zklamal. Za 50 Yuanů nás asi na 15 minut zavezli si udělat pár fotek před obrovského Dafu a hurá zpět do přístavu. Naštvaně nasedáme do autobusu místního MHD a za jeden Yuan se přesouváme do chrámového komplexu na druhém břehu. Ovšem při procházkách po zarostlých kopcích, starých chrámech s jezírky a vodopády se nám zase vrátila dobrá nálada. Samotná socha z blízka působí snad ještě monumentálněji než z hladiny řeky. Jen samotné ucho měří přes dva metry. Hned po Dafu nás nejvíce přitahuje vysoká pagoda, která vykukuje nad hustou vegetací. Nachází se na kraji útesu a z její základny je pěkný výhled na město a soutok tří řek. Na závěr sešplháme po schodech vytesaných v útesu až k nohám obrovské sochy. Doufáme, že nás nějaká loďka převeze na druhou stranu, ale marně. Jsme nuceni se vrátit zase stejnou cestou. Po návratu do hotelu si balíme věci, vyzvedáváme lístky na vlak, obědváme ve vedlejší restauraci a odjíždíme taxíkem do městečka Babuo. Odkud chceme podniknout výstup na posvátnou horu Emei. Část věcí si ponecháváme v hotelu Teddy Beer. Autobusem popojíždíme kousek výš ke stanici lanovky. Ovšem její služby nás nechávají chladnými, naopak začínáme stoupat po starobylých schodech, bujnou vegetací až k cíli dnešního dne, buddhistickému klášteru Wannian Si. Ubytujeme se ve skromném pokoji pro poustevníky a jdeme se porozhlédnout po areálu. Uprostřed se nachází stupa s velkým bílým slonem se šesti kly a v okolí je rozeseto několik klášterních budov obklopených udržovaným parkem, po kterém se prochází mniši ve žlutých rouších. V 17:30 se ozve gong. To se podává večeře. Jídlo je striktně vegetariánské, ale přesto velmi chutné. Rýže je k dispozici, co hrdlo ráčí a ceny jsou velmi mírné. Po večeři se klášter uzavírá. U jednoho z mnichů si kupujeme čaj s termoskou horké vody a trávíme velmi příjemný podvečer na jednom z nádvoří kláštera. Na chvilku se k nám připojí i mladý izraelský pár a klábosíme o všem možném. Hlavně o cestování. Na zážitky bohatý den zakončujeme zdravotní procházkou před spaním po klášterním parku.

29. 9.
Klášterní život v horách začíná brzo. Snídaně se podává jen do 7:00. Nám to ale nevadí. Dnešní den je ve znamení stoupání, a tak chceme vyrazit brzo. Opouštíme přívětivý klášter a vydáváme se po nekonečných schodech vzhůru do hor. Obklopuje nás souvislý vlhký podrost, po kopcích se válí mlha a vše vypadá tajuplně. Sem tam potkáme mnichy sestupující dolů do údolí. Po chvilce nás dohání Izraelci ze včerejška. Až do kláštera Jiuling jdeme více méně společně. Tam se zastavujeme na jídlo a čaj a oni pokračují dále. Chtějí za každou cenu ještě dnes dosáhnout vrcholu. Po obědě stále stoupáme do mlhy. Poutníci, které potkáváme v protisměru, nás varují před tlupami agresivních opic. Zatím jsme, ale žádnou ani nezahlédli. Pro každý případ uříznu Lence hůl na posílení odvahy a případnou obranu. Procházíme i kolem několika klášterů. Žádný není tak kouzelný, jako ten, ve kterém jsme strávili předešlou noc. Pojednou stezka přestane stoupat a po pár minutách vykouknou z mlhy budovy a parkoviště, z kterého jsme se chtěli zítra vrátit do Hotelu Teddy Beer. Padne rozhodnutí přece jen dobít vrchol hory Emei (3099 m.n.m.) a prožít svítání nad Emei Mountains. Pro pěší výstup je již pozdě, a tak zbaběle využíváme lanovku. Na horní stanici zahazujeme hůl na opice a stoupáme k Zlatému vrcholu. Už po pár metrech odhozené hole litujeme. Opice jako by věděli, že jsme se zbavily zbraně a začínají dotírat. Naštěstí se toto sekání s čínskou faunou obešlo beze ztrát. Samotný vrchol nás nijak zvlášť neoslovil. Všude se staví přístupové cesty a betonové schody. Uprostřed vydlážděného prostranství stojí obrovská zlatá dutá stupa a po straně buddhistický klášter. Pokoušíme se v něm ubytovat, ale jsme odmítnuti. V naději zlepšení se počasí a prožití zítřejšího, prý neodolatelného, svítání nad celým pohořím se ubytováváme v hotelu kousek pod vrcholem a jdeme se najíst do hotelové restaurace. Tam také strávíme u piva a plánováním další cesty zbytek večera.

30. 9.
Vstáváme v 5:00 v naději, že se počasí přes noc zlepšilo. Marně. Prožitek ze svítání nad Emei mountains nám byl odepřen. Půlhodinu marného čekání jsme strávili pouze rozhovorem s japonskými důchodci. Po návratu si sbalíme věci, a jelikož začíná pršet, sjedeme lanovkou a následně mikrobusem až do hotelu Teddy Beer. V hotelové restauraci se okamžitě vrháme na jídelní lístek. Po obědě si telefonicky rezervujeme hotel v Lijiangu. Začíná totiž celostátní volno zvané Zlatý týden a celá Čína se rozjede po svých rodinách a pamětihodnostech své velké a krásné země. Čas do odjezdu vlaku trávíme prohlídkou kláštera Baoguo Si. Má několik nádvoří a je řešen terasovitě. Součástí komplexu jsou i pečlivě udržované zahrady. U oltářů se střídají věřící a rituálně obětují velké zapálené vonné tyčinky, které zapichují do speciálních nádob umístěnými před svatyněmi. I přes poměrně snadnou dostupnost a oblíbenost u turistů jsou objekty kláštera příjemné místo pro odpočinek a relaxaci. Těsně před odjezdem na nádraží ještě chvilku mailujeme domů a opět se setkáváme s našimi známými z Izraele. Po našem rozchodu se pro mlhu rozhodli vzdát výstup na vrchol a sešli jižní cestou dolů. Noc strávili v klášteře Zongling Si. Byl prý také pěkný, ale atmosféru Wannian Si neměl. Škoda, že se naše cesty rozcházejí. Byli to velmi příjemní společníci. Nádraží v Emei leží na kraji města je poněkud omšelé a špinavé. I mumraj zde nedosahuje Xianských rozměrů. I možná proto se do vlaku dostáváme bez adrenalinového vzrušení. O to se v uvozovkách postarají až Lenčiny střevní a žaludeční potíže. Místo noci na palandě ji stráví více méně na toaletě. Já se ale, také moc nevyspím. Monitoruji každý Lenčin pohyb. Jen doufám, že to nebude nic vážného.

1. 10.
V 5:15 nás budí pikolík a vystupujeme ve městě Panzhihua do deštivé noci. Lenka není ještě úplně v pořádku, ale aspoň už jí částečně zabraly léky. Hned na nádraží nasedáme do autobusu a přejíždíme na západní autobusové nádraží. Autobus do Lijiangu odjíždí v 7:00. Podařilo se nám koupit jedny z posledních míst. Bohužel až na zadní pětce. Máme před sebou cca. 10 hodin jízdy. Tak to se máme na co těšit. Z počátku se pokoušíme usnout, ale právě puštěný čínský film nám to moc nedovoluje. Je to jakási komedie o hráčích čínského domina. Je samozřejmě v původním znění. Projíždíme krajinou plnou bujné vegetace a rýžových políček, kde se Tu a tam krčí shluky stavení. Jsou stavěny do čtverce s dvorky uprostřed a uzavřeny masivní zdobenou branou. Působí dojmem malých tvrzí. Je to asi pozůstatek dávných neklidných dob. Po zastávce na oběd, Lenka má ovšem jen misku suché rýže. Zřejmě jí už otrnulo, protože dělá otrávený ksichty. Začínáme stoupat až do sedla, kde se nám otvírá výhled do překrásného, zeleného kaňonu s divokou řekou. Do Lijiangu přijíždíme po patnácté hodině. Na nádraží si kupujeme lístek do Dali a jedeme se ubytovat. Zastavujeme taxík, ale řidič nás ujišťuje, že se s autem do starého města nedostane. Naštěstí se nás ujímá mladý čínský pár, který s námi přijel autobusem, a s jejich pomocí nacházíme náš hotel celkem snadno. Je to jeden z deseti památkově chráněných tradičních domů etnika Naxi s typickou branou a dvorkem. Náš pokoj je v horním patře. Máme i vlastní koupelnu a překrásný výhled na střechy starého města s vrcholky hor v pozadí. Vybalujeme si věci a podrobujeme se celkové očistě. Po dvouhodině posilujícího spánku vyrážíme do města. Atmosféra starého Lijiangu je nepopsatelná. Jedná se o spleť uliček a mostků přes protékající říčku s několika rameny. Původně sloužila zřejmě i jako kanalizace. V jedné z ulic plné hospůdek se zastavujeme na večeři. To už se začíná stmívat. Večer je Lijiang snad ještě kouzelnější. Všude visí červené lampióny a ulice jsou plné lidí. Na krásně osvětleném hlavním náměstí se tančí kruhové tance Naxiů v tradičních krojích. Občas usměvavé babičky vtáhnou do kruhu i některého z přihlížejících turistů. Etnikum Naxi, které jako jedno z mála v Číně ještě v nedávných dobách udržovalo matriarchát, bylo původně součástí Naxijského království s vlastním náboženstvím Dongba. Což je směsice tibetského bonu, animismu a taoismu. Měli dokonce i svoje vlastní znakové písmo. I v současné době mají částečnou autonomii v rámci Čínské provincie Yunnan. Pomalu se vracíme na hotel. Škoda, že jsme po dlouhé cestě tak unavení. Jinak bychom určitě zůstali v ulicích déle.

2. 10.
Dnešní den věnujeme podrobnější prohlídce Lijiangu a okolí. Pro začátek jsme si vybrali park Černého draka. Nachází se na sever od centra a obklopuje ho pásmo hor někdy i přes 5500 m vysokých. Dominantou parku je stejnojmenné jezero s pavilonem uprostřed, který je s břehem spojený krásným obloukovým mostem. Z jezera vytéká říčka, která později napájí kanály ve starém městě. Park je značně rozlehlý a skýtá řadu možností k odpočinku v některých z pavilonů a altánů. Součástí parku je i muzeum kultury Naxi. Měli jsme štěstí a u jednoho z altánů zastihli známý Naxijský orchestr při cvičení na večerní vystoupení, které se koná každý večer v divadle Naxi. Právě doprovázeli nácvik tanců folklórního souboru. Park Černého draka je velmi příjemné místo k odpočinku od přelidněného Lijiangu. Vydrželi jsme se kochat a poslouchat dobré dvě hodiny. Cestou z parku se zastavujeme na oběd. Zmiňuji se o něm především proto, že jsme ochutnali místní specialitu bambus plněný masem a rýží. Dalším význačným místem je Lví kopec, na jehož vrcholu je třípatrová pagoda. Je z ní překrásný výhled na Staré město a palác vládnoucí rodiny Mu. Uličky Lijiangu jsou tak úzké, že je z vršku vidět jen moře střech a stříšek. Uvnitř pagody jsme potkali čtveřici veselých babiček v naxijských krojích. Pořád si prozpěvovali a dokonce si v horním patře i zatancovali. Z Lvího kopce scházíme přímo do paláce rodiny Mu. Má poloviční rozlohu jako Zakázané město v Pekingu a působí velmi vzdušným a prostorným dojmem. Hned při vstupu nás oslovil malý palácový orchestr a pozval Lenku, aby se na chvíli stala jeho součástí (činelky). V areálu obehnaném zdí se nachází několik dvou až třípatrových, dřevěných, malbou zdobených budov s prolamovanými střechami s dřevořezbou. Uvnitř je dobová sbírka starého nábytku, kaligrafií a porcelánu. Samotné město si necháme na závěr. Na prvním náměstí obdivujeme dvě dřevěná kola, která slouží k přečerpávání vody z řeky do systému kanálů. Pokračujeme dále ulicemi plných krámků a hospůdek až k hlavnímu náměstí Sifang. V jeho čele nás zaujala velká budova s vikýřem uprostřed. Uvnitř byla umístěna kovová trouba sloužící k svolávání obyvatelstva. Jedná se zřejmě o radnici. Lenka je stále ještě po prodělané viróze slabá a proto se pomalu vydáváme k našemu hotelu. Nakonec podlehnu i já a na hodinku si zdřímnu. V šest hodin máme sraz s našimi známými ze včerejška a chceme jít společně na večeři. Zatímco Lenka ještě spí, já využívám času do šesté a toulám se civilní části historické části města. Je zajímavé pozorovat běžný život Naxiů, bez přítomnosti turistického blázince. Musím podotknout, že turisty mám na mysli především Číňany. Cizinců moc nepotkáváme. Naši přátelé jsou přesní. Přivádí sebou i dva kluky, kteří jedou na kolech z Lhasy do Pekingu. Cesta není asi žádný med, což pozorujeme na jejich odřeninami posetých loktech a kolenou. Bohužel pořádně anglicky umí jen náš známý pár ze včerejška. Restauraci vybírají naši přátelé. Z venku vypadá nenápadně. Kromě nás jsou uvnitř jen Číňané. K jídlu si objednáváme tzv. Mongolský kotlík. Jedná se o kotel polévky, který neustále vaří na specielních stolech se zabudovaným plynovým vařičem. Uvnitř klokotá směs koření, masa a zeleniny. Každý si s kotle vytahuje na co má chuť a namáčí si kousky do dalších mističek s různým kořením. Obsluha restaurace stále do kotle přilévá vodu. Po chvilce servírka přivezla vozík s dalšími surovinami, které jsme si předem vybrali a na specielní kartě označili. Postupně je vaříme ve vývaru a pojídáme. Vše zapíjíme pivem a povídáme si o odlišnostech našich v minulých dobách tak blízkých zemích. Po večeři ještě přijímáme pozvání do jednoho z barů, kde pokračujeme v noční jízdě. Lenka dokonce ochutnává i místní kořalku. Spát jdeme až kolem půlnoci lehce rozdivočelí. Byl to velice nenásilný, příjemný večer.

3. 10.
Autobusem, na který nám sehnali lístky naši domácí, se přesouváme do městečka Quaitou. Odkud vyrážíme na trek soutěskou Tygřího skoku. Nejhlubšího kaňonu na světě. Začínáme stoupat až do vesničky s ubytovnou Naxi Family, kde s dvěma Holanďany, Švédkou a Číňanem společně poobědváme. Posíleni obědem, nás čeká nejnáročnější úsek dnešního ne. Výstup do místa Tygřího skoku. Cestou odmítáme nabídky podnikavých Číňanů svést se úzkou pěšinou na ponících. Výstup byl sice náročný, ale výhled na řeku a masiv hory Pěti prstů nám dal hned zapomenout. I když podle nás to byla spíše stěna Pěti prstů. Tento výhled nás doprovázel až do ubytovny Hafwey. Naštěstí jsme přišli mezi prvními a obsadili čistý pokoj s nádherným výhledem na skalní stěnu soutěsky. Celkově na nás Guest House udělal velmi příjemný dojem. Čisté pokoje, sprchy a velmi chutné a levné jídlo. Jednu chybu, ale přece jen měl. V řadě vlajek snad všech států světa měla ta naše obrácené barvy pruhů. Ostuda. (6 hod. čisté chůze)

4. 10.
Po snídani odcházíme do vesnice s názvem Ořechová zahrada. Cesta vede nejprve po vrstevnici, kolem nesčetných přítoků horských řek a vodopádů. Asi po hodině chůze začínáme klesat až k silnici, která protíná zmiňovanou vesnici. Je velmi malebná. Poskytuje řadu možností ubytování a občerstvení, ale pomalu sem začínají přijíždět turistické autobusy. S procházkou v horách se to nedá srovnat. I když výhledy a krajina kolem je také pěkná. Najímáme si mikrobus, který nás odváží zpět do městečka Quaitou, odkud pokračujeme autobusem do Lijiangu. Necháváme si věci v našem Naxi domě a letíme se najíst. Jsou tři odpoledne, tak si k obědo - večeři dopřejeme, šunku na víně, jačí maso se zeleninou a ovšem také pivo. Čas po jídle věnujeme nákupům. Nákupní horečku zastavuje až náhlý prudký déšť. Schováváme se v kavárně Prague café. Z celé Prahy tu mají jen tři fotografie a Tatranku. Využíváme připojení na internet a dopisujeme deník. Dnes už toho máme vcelku dost, a proto se vracíme nejkratší cestou na hotel. Balíme věci na zítřejší přesun do Dali a jdeme spát.

5. 10.
Opouštíme příjemné město Lijiang a míříme do Dali. Autobus jede tři hodiny a město tří pagod nás vítá deštěm. Ubytováváme se v hotelu tibetského majitele a objednáváme si oběd (směs zeleniny, sýra a jačího masa). Sotva dojíme, déšť ustává a my vyrážíme na prohlídku města. Kousek za naším hotelem míjíme turistickou kancelář, kde si kupujeme jízdenky na vlak do Kunmingu a letenky do Guilinu. Jako první zajímavost ve městě navštěvujme slavné tři dálijské pagody Yita si, které se nachází kus za hradbami. Ta nejstarší uprostřed je až z devátého století. Vstup do komplexu je, ale hodně drahý. A ani průvodce jeho návštěvu nedoporučuje. Obcházíme areál a přibližujeme se k dominantám Dali ze zadní strany. Tady se nachází nově postavený buddhistický klášter, který je propojen s areálem pagod turistickým vláčkem. Zapomínáme na komerci a uchováváme si v našich vzpomínkách pohled na tři pagody v jemném mlžném oparu s horami v pozadí. Po cestě do centra si dopřejeme výhledy ze severní brány na město a zejména na blízké jezero Erhai, kam se chceme vypravit zítra. Prohlídku malebného města končíme u Západní brány, která umožňuje vystoupat do jejího druhého patra, odkud pozorujeme mumraj na ulicích a trzích pod námi. Je tu zachovalá i část městských hradeb po kterých se dá dojít až téměř k bráně Severní, kterou jsme navštívili před chvilkou. Kousek za hradbami se tyčí ještě jedna dálijská pagoda. Není tak zachovalá, jako její sestry, ale uprostřed hustého porostu vypadá tajemně. Samotné centrum je velmi malé, a proto zbytek odpoledne věnujeme spíše brouzdáním po obchodech a hospůdkách. Na jednom malém náměstí se starými dřevěnými domy, trošku stranou, nás přiláká zvláštní hrdelní zpěv dvojice Číňanů v národních krojích. Usedáme na zahrádku blízké hospůdky a chvilku posloucháme. Zpěv zní zajímavě, ale celý večer bych to poslouchat nevydržel. Cestou na večeří se zastavujeme v hotelu, kde odkládáme batůžek, a pokračujeme v hledání vhodného lidového stravovacího zařízení. Výběr spočívá v pokukování po stolech strávníků a hodnocení jednotlivých pokrmů, které si potom stylem popocházení po restauraci a ukazováním na jednotlivé chody objednáváme. Už se nám to osvědčilo několikrát. Po večeři si jdeme do hotelu původně jen na chvilku slehnout po vydatném jídle, ale z postelí se už do rána nevyhrabeme.

6. 10.
Po snídani, která je v ceně hotelu, se vydáváme na rybářskou výpravu s kormorány. Bohužel jakmile dojedeme k jezeru Erhai začne opět pršet. Každopádně nás to neodradí od našeho záměru. Nasedáme do loďky, kde posádku tvoříme my dva, jeden rybář a asi osm kormoránů. Rybář každému z nich podváže hrdlo rýžovou slámou tak, aby jim proklouzly jen malé rybky a ty větší zůstali ve voleti. Pár metrů od břehu dostáváme pokyn ke svržení ptáků do vody. Nejprve se ostýcháme, ale nakonec nás přesvědčí a jednoho po druhém je shazujeme do vln jezera. Ptáci se začnou okamžitě potápět a lovit ryby. Sotva náš rybář uvidí, že je některé vole plné, vtáhne ptáka do loďky a ryby vyvrhne do připravené nádoby s vodou. Křižujeme jezero a naši ptáci se opravdu činí. Je až s podivem, že se pořád drží nedaleko loďky a svému majiteli nepláchnou. Prší čím dál tím víc a na nechráněné kocábce jsme už notně promočení. Naznačujeme našemu kapitánovi návrat a ten to naštěstí pochopil. Nebýt nepřízně počasí plavbu bychom rozhodně protáhli. Po návratu do hotelu se převlékáme a v příjemné hotelové restauraci si sušíme u čaje svoje věci a dopisujeme deník. Po obědě se počasí umoudří. Využíváme příležitosti a vydáváme se ke čtvrté dálijské pagodě, kterou jsme včera viděli z hradeb. Je z desátého století našeho letopočtu a nachází se na pozemku již zaniklého mingského kláštera. U vchodu stráží opřený o bambusovou závoru postarší Číňan. Ale za drobný peníz nás bez problémů pouští dovnitř. Dostat se k samotné pagodě není zase až tak jednoduché. Musíme se vyšplhat do příkrého svahu porostlého bujnou vegetací a překonat dva stupně tvořící základnu samotné pagody. Stavby původně sloužili jako relikviáře a později jako orientační body v krajině. Ta naše měla jeden vchod otevřený. Vcházíme dovnitř, ale kromě pár odpadků je prázdná. Cestu zpět si zkracujeme po městských hradbách až k Západní bráně. Začínající déšť nás, ale zase zahání do restaurace poblíž našeho hotelu, kde se zdržíme až do odjezdu vlaku. Nádraží se nachází v tzv. Novém Dali, které se od toho starého notně liší. Všude jsou vidět vysoké budovy, široké bulváry s moderními obchody. I samotné nádraží je pojato megalomansky. Nasedáme do dvoupatrových vagonů, zřejmě první třídy a spíme až do příjezdu do Kunmingu.

7. 10.
V hlavním městě provincie Yunnan jsme v 6:20. Město se teprve probouzí a je na čínské poměry značně liduprázdné. Kupujeme si lístky do Shilinu (Kamenného lesa). První vlak nám ovšem jede až v 10:30. Tak nám nezbývá nic jiného, než si dát batohy do úschovny a vyrazit do ulic. Město je to moderní a ani podle průvodce tu mnoho památek nenajdeme. Vybízí nás především k návštěvě obchodních středisek. Držíme se jeho rady a po snídani v jedné malé vývařovně směřujeme do centra. Na jednom z náměstí natrefíme na právě se otevírající Carefour. Sortiment, aspoň co se týká elektroniky a drogérie, se velice podobá evropskému standardu. Nás, ale zajímají hlavně potraviny. Nakupujeme pár sladkostí a sušenek. Různé vakuované pařátky a ostatní neidentifikovatelné „dobroty“ přenecháváme raději Číňanům. Mezitím se zase rozpršelo, takže k návratu na nádraží využíváme taxíka. Nástupní taxa je 10 Yuanů a ta nám vydrží až do cíle. Vlak do Shilinu jede hodinu a půl. Naštěstí máme místenku, jinak bychom v tom mumraji asi nepřežili. Všudypřítomný déšť nás provází celou cestu. Z nádraží k bráně rezervace využíváme služeb místního podnikavce a po zaplacení poněkud drahého vstupného se ubytováváme v prázdném hotelu uvnitř parku. Hotel působí poněkud strašidelně, kromě nás a dvou recepčních jsme tu také nikoho jiného nepotkali. Odpovídá tomu i třetinová cena oproti oficiálnímu ceníku vyvěšenému v recepci. Pokoje jsou ale velké a čisté. Odpoledne chceme využít k seznámení se s okolím. Hned u vstupu se nachází jezero s bizardními, přírodními kamennými skulpturami. Další a poněkud větší útvary se rozprostírají všude kolem. Nikdy jsme nic takového neviděli. Samozřejmě jsme u nás navštívili Prachovské skály a Adršpach, ale tady se setkáváme s něčím úplně novým. Opravdu jako stromy se tu do nebe tyčí vápencové jehlany seskupené do neuvěřitelného bludiště s vyhlídkami a skrytými jezery. Ještě, že se čínští turisté jen projíždí ve vláčku kolem dokola. Turista objevitel se může nerušeně proplétat sítí uliček a průlezů zcela sám, což v přelidněné Číně hned tak nezažije. Dnes jsme si vybrali k prozkoumání menší část. Těsně před vstupem stačíme shlédnout i taneční vystoupení místního folklórního souboru. Bylo v celku pěkné, ale poněkud komerčně založené. Po produkci se začínáme ponořovat do útrob skal. Asi ve dvou třetinách okruhu zase začíná poprchávat. Jelikož kameny i bez vody dosti kloužou, přidáváme do kroku a na konci labyrintu se schováváme pod stromy. Déšť bohužel vypadá vytrvale. Balíme se do bund a vydáváme se zpět do hotelu, kde zapínáme televizi a snažíme se dozvědět něco o počasí na příští dny. Ale jak zpívá brněnská Helmutova Stříkačka „zprávy, zprávy, samý zprávy, žádnej pěknej film“, v našem případě počasí, nás donutí jít spát v nevědomosti. Naděje, ale umírá poslední.

8. 10.
V 7:00 pořád ještě prší. Děláme si kávu a zvažujeme co dnes. V 8:30 se čínský Mrakomor nakonec smiloval a „sprchu“ vypnul. Jsme rozhodnuti jít do skal. Do bludiště vstupujeme u Lotosového jezírka a už po pár krocích našeho rozhodnutí nelitujeme. Včerejší okruh byl jen slabý odvárek toho co prožíváme dnes. Úzké chodby, průlezy, popínavé kořeny, jezírka, prudké sestupy a naopak výstupy na nejrůznější vyhlídky, a to vše bez turistů. U jednoho z jezírek uprostřed labyrintu jsme objevili i do skal vyryté nápisy v Čínštině. Podle průvodce byly některé i z doby dynastie Ming. Tři hodiny bloudění a objevování nám dokonale zvedlo naší včerejší špatnou náladu. Po vyzvednutí batohů z hotelu míří naše kroky do první sympatické jídelny, kde si dopřejeme výborný oběd. Následuje cesta taxíkem na nádraží a vlakem do Kunmingu. Jedeme sice III. třídou bez místenek, ale zase jsme středem pozornosti všech čínských spolucestujících. Dokonce jsme dostali i dvě hrušky. Z nádraží v Kunmingu jedeme do vybraného hotelu místní MHD. Bohužel neposlechnu Lenku a jednu zastávku přejedeme. Hotel je celkem fajn a v ceně je i snídaně. Na pokoji se stejně ale dlouho nezdržíme. Odhazujeme batohy a vyrážíme na prohlídku města. Lenka naplánovala výlet do parku Cuihu. Volíme dopravu MHD, ale po chvíli zjišťujeme, že je zle. Vůbec netušíme, kde jsme a kde vlastně máme vystoupit. Komunikace v autobuse ztroskotává na angličtině. Po řadě nedorozumění nakonec nacházíme anglicky mluvícího studenta, který nám k naší smůle sděluje, že jsme stejně už přejeli. Vystupujeme na nejbližší zastávce a přecházíme na druhou stranu. Naší bezradnosti u jízdního řádu si všimly dvě školačky a ochotně nám radí spoj i počet zastávek. Radost z dosažení cíle nám, ale trochu kazí obvyklý yunnanský déšť. Snažíme se ho ignorovat a vcházíme do parku. Je to kunminské centrum zábavy a odpočinku. Kdo si ale představí nějaký Disneyland s atrakcemi a cukrovou vatou, ten se mýlí. Park tvoří několik vodou obklopených ostrůvku s altánky propojených mostky. Každý z nich může kdokoliv obsadit a provozovat tam co se mu zachce. Hrají se tu divadelní představení, vypráví příběhy a nechybí i živá hudba a zpěv. Za nic se neplatí, všichni to dělají jen tak pro radost. U jednoho z ostrovů jsme si všimli podivných průhledných koulí, do kterých vzápětí obsluha vpustila dvě dívčiny, dofoukla vzduch, neprodyšně koule uzavřela a vpustila je na hladinu. Udržet se ve stoje na vodní hladině jim dělalo nepřekonatelné potíže. Krkolomné pády obou „kosmonautek“ bavili notnou chvíli široké publikum. Z parku odcházíme směrem ke starému klášteru, ale pro hustý déšť to vzdáváme a jedeme taxíkem zpět k našemu hotelu. Cestou do předem vytipované restaurace přemluvím Lenku k návštěvě jednoho obchodního domu se sportovním oblečením a doplňky. Je z toho jedno tričko a dva praktické nerezové hrnky. Po večeři, naladění předchozím úspěchem zavítáme i do sportu přes ulici. Tentokrát si úlovek odnáší Lenka. Zbytek večera zůstáváme u piva v hotelovém baru.

9. 10.
Dnes je první den, kdy nám „obvyklý yunnanský déšť“ nijak zvlášť nevadí. Máme přeletový den. Po snídani jedeme MHD do centra po nákupech. Opět neposlechnu Lenku, a musíme se jednu zastávku vracet. Tentokrát už slíbím, že se zapíšu do deníku. Navštívíme několik obchodních domů, ale už nám nic do našich batohů nepřibude. Zbytek času do odjezdu minibusu na letiště trávíme sledováním televize a dopisováním deníku. Let do Guilinu trval hodinu a půl a kromě nás a pěti Číňanů bylo letadlo plné Izraelců. Byli to sice samí důchodci, ale byla s nimi prča. V Guilinu jsme už dost pozdě. I proto si na letišti v cestovní agentuře vyřizujeme vše potřebné pro další dny. Kupujeme si lodní lístky na plavbu po řece Li, zařizujeme výlet na rýžové terasy Dračího hřbetu a platíme i hotel. Později zjišťujeme, že cena hotelu v agentuře byla nižší, než na recepci v hotelu samotném. Po ubytování se jdeme okamžitě najíst. Vklouzneme do první restaurace a proběhnou malé hody zakončené nejdražším pivem, co jsme zatím v Číně měli. Z celého dne jsme tak utahaní, že po zdravotní procházce po nábřeží, kde stojí i náš hotel, jdeme okamžitě spát. Nevadí nám ani hlasité pouliční karaoke na protějším břehu řeky Li.

10. 10.
Na dnešní den se obzvláště těšíme. Čeká nás výlet na horské rýžové terasy Dračího hřbetu. Jede s námi, kromě průvodkyně i mladý rakouský a izraelský pár a tři Číňanky. Asi po hodině a půl přijíždíme do vesnice etnika Yao, jež patří ke skupině Zhuang. Někteří příslušníci tohoto etnika se doposud živí lovem a ženy se vyznačují tím, že si nechávají narůst abnormálně dlouhé vlasy. Poprvé se ostříhají až v osmnácti letech, přičemž ustřižené vlasy si dále naplétají. Některým po rozpletení svých účesů vlasy dosahují až na zem. Tradice pochází z dávných dob, kdy délka vlasů znamenala zdraví a tím i bohatství. Charakter vesnice je úplně jiný, než jsme měli možnost zatím vidět. Dosavadní kamenné a hliněné stavby nahrazují domy výhradně dřevěné a někdy až třípatrové, stavěné ve svahu. Chybí i klasické prolamované střechy. Procházíme vesnicí a odoláváme náporu žen v krojích, které se nám snaží prodat různé šperky převážně náramky. Ze zkušeností z předchozích cest, jsme jeden za pár Yuanů koupili a zájem žen se hned přemístil k ostatním členům naší skupiny. A my můžeme v klidu vychutnávat atmosféru celé vesnice a kolorit okolní krajiny. Je období sklizně a všude panuje čilý pracovní ruch. Většina obyvatel je zaměstnána hlavně mlácením a sušením rýžových klasů. Z vesnice pokračujeme našim minibusem až na malé parkoviště, kde silnice končí. Dále do výše položených vesnic až k rýžovým terasám musíme po svých. Cesta vede do kopce, ale není nijak náročná. Přesně v poledne dosahujeme první vesnice. Zastavujeme se tu na oběd a chvilku si odpočneme. Ochutnali jsme místní specialitu. Směs rýže i masa pečenou v bambusu na ohni. Takzvané Bambu rizoto, jak jsme pokrm pojmenovali, je velice šťavnaté a má nasládlou chuť. Další specialitu, plněnou žábu, jsme ovšem vynechali. Pokračujeme dále, a těsně před další vesnicí potkáváme tři ženy etnika Yao. Po chvilce přesvědčování a malé finanční odměně nám ochotně ukazují své poklady, totiž vlasy. Začínají si rozplétat důmyslné účesy a k údivu nás všech nám odhalují husté a opravdu až na zem dlouhé havraní kadeře. Také nám s tlumočením naší průvodkyně vysvětlují jednotlivé rozlišení vdaných žen, vdov a matek podle šátků, kterými si účesy zakrývají a použití jednotlivých výšivek. Bez pokrývky chodí pouze ženy svobodné a složitostí výšivky nad čelem se rozlišují matky a vdovy. Na samotný hřeben je to z vesnice už jen kousek. Konečně se nám odkrývají překrásné výhledy na rýžová pole jako by vysoustružená do plastické mapy modelu pohoří s vrstevnicemi. Rýžové terasy dračího hřbetu jsou až 700 let staré a v každém ročním období skýtají jiný pohled. Na jaře odrážející slunce ve vodní hladně barví políčka do zlato-stříbrna, zelená je barva léta, žluté jsou na podzim v období sklizně a sníh vše barví do bíla. Usedáme na nejvyšším místě hřebenu a nemůžeme se na tu nádheru vynadívat. Je právě podzim, a tak naší barvou je zlatavě žlutá. Součástí výletu byla i malá exkurze do továrny na výrobu perel. Samotná prohlídka, snad kromě postupů chování perlorodek a zavádění zrníček písku budoucích perel, nestála zanic. Hlavním důvodem bylo nás asi nalákat k nějakému „výhodnému“ obchodu, ale zdvořile jsme se z toho vykroutili. Po návratu do Guilinu se jdeme projít do města a něco pojíst. Guilin je moderní město s překrásným okolím. Z pozoruhodností musíme zmínit hlavně dvě vodní pagody a Sloní vrch s pavilonem tyčící se nad městem. Jméno města bylo odvozeno od skořicovníků, které lemují celé nábřeží řeky Li protékající jeho středem. Hlavním lákadlem jsou, ale vápencové homole s řadou jeskyní tyčící se všude kolem. To je, ale téma až na zítřejší plavbu po zmíněné řece.

11. 10.
V 8:00 nás vyzvedává od hotelu autobus a jedeme k přístavišti na řece Li. Opět se setkáváme se dvěma Rakušany ze včerejška a společně se naloďujeme na jednu ze dvou desítek lodí připravených k vyplutí po čarovné řece, která kličkuje mezi kopečky a homolemi protkanými spletí jeskyní a chodeb této pohádkové krajiny kolem městečka Yangshuo. Samotná plavba trvala čtyři hodiny a součástí byl i oběd v klimatizované restauraci. Většinu času na lodi jsme ovšem trávili na horní otevřené palubě a pozorovali úchvatné přírodní scenérie, které doplňovaly skupiny vodních buvolů a vesničanů pracujících na svých polích. Čas od času k naší lodi přirazili i jednoduché bambusové vory a odvážní „vodáci“ se pokoušeli prodat něco ze svých výtvorů. Po přistání v Yangshuo se nejprve ubytováváme v hotelu na snad jediné hlavní ulici ve městě a odpoledne se věnujeme hlavně nákupu dárků a suvenýrů. V jedné boční uličce náhodou narazíme na naše přátelé z lodi, a domlouváme si společnou večeři v restauraci naproti našeho hotelu. Sotva si objednáme, přisedají si k nám naši další, společní přátelé z výletu na rýžové terasy. Vyměňujeme si zážitky a hlavně se seznamujeme se sympatickou Číňankou, která Izraelce provázela na cyklovyjížďce po okolní krajině. Chytáme se příležitosti a domlouváme si s ní rande u zítřejší snídaně. Izraelci se, ale moc dlouho nezdrží. Spěchají na večerní rybolov s kormorány. Po večeři se rozpoutala velice příjemná diskuze na téma výhod a nevýhod Evropské Unie a my jsme si aspoň procvičili naši němčinu. Kolem půlnoci jsme se rozloučili. Rakušané odešli do svého hotelu a ani nás pulzující noční život nezlákal. Přecházíme ulici a jdeme spát.

12. 10.
Přesně dle úmluvy se u snídaně, v protější restauraci, potkáváme s Lili. Naší průvodkyní. Půjčujeme si kola a vyrážíme mezi okolní kopce. Máme v plánu navštívit jednu z mnoha systémů vodních jeskyní. Jeskyni Měsíce. Nejprve prokličkujeme přes město, vyhneme se hlavním silnicím s chaotickou dopravou a zamíříme do okolních vesnic. Asfaltová cesta se změní v prašnou polňačku, ale nám to nevadí. Okolní scenérie všechny strasti venkovské dopravy zastíní. Proplétáme se rýžovými políčky a malými bazénky, sloužící jako rybí sádky, které napájí důmyslný systém zavlažování z nedaleké řeky. K té se dostaneme po chvilce a pomocí bambusového voru a převozníka ji i s koly překonáme. Opět nasedáme na kola a ponořujeme se hlouběji mezi krasové homole. Asi po půl hodině dosahujeme jedné staré vesnice. Od Lili se dozvídáme, že byla založena cca. před 700 let. Což byla doba velké prosperity tohoto regionu. Svědčí o tom i velikost staveb a nápaditého zdobení krovů a střech. Vše je stavěno z kamene a celá vesnice působí dojmem malé opevněné tvrze. Doba před 700 lety asi nebyla příliš poklidná. K našemu cíli, jeskyni Měsíce je to už jen kousek. Necháme kola a věci u Lili a míříme do podzemí. První část absolvujeme po vodě na úzké loďce. Teprve až se podzemní řeka zúží natolik, že dále neprojedeme, vysedáme a pokračujeme pěšky. Chodba je dosti nízká a nebýt přileb, které jsme dostali u vchodu společně se svítilnami, dost bychom si natloukli. Krápníková výzdoba nebyla sice tak bohatá, jako jsme zvyklí z punkevních jeskyní Macocha, ale dojem umocňovalo to, že kromě naší průvodkyně jsme byli v jeskyni úplně sami. Největší zážitky přišli až teprve na konci. Průchod bahenním bazénem. Lenka se raději převlékla do plavek a dokonce vyzkoušela i skluzavku. Já jsem byl v roli decentního fotografa. I když i já jsem nevyvázl úplně bez poskvrny. Ovšem oproti Lence, která, vypadala jako zápasnice v bahně jsem byl já jak ze žurnálů. Východ z jeskyně vyústil do rýžových polí a po chvilce se úzkou pěšinou dostáváme zpět ke vchodu, kde se hlavně prasátko Lenka uvede v přírodním bazénku tvořeného vytékající podzemní řekou do původního stavu. Nějak nám vyhládlo, a tak prosíme Lili, aby nám vybrala nějakou hospodu s místní kuchyní. Zamířili jsme na okraj první vesnice do takové malé nenápadné restaurace pod širým nebem. Jídlo bylo skvělé, a když připočítáme výhled na Měsíční horu, tak kam se hrabe Hilton. Cesta zpět do Yangshuo uběhla již rychle. Rýžová pole, vesničané ve slamácích, občas vodní buvol. Běžný život čínského venkova. Pro večerní program jsme si domluvili pravou čínskou masáž. Dali jsme na doporučení našich izraelských přátel a nelitovali jsme. Byli jsme po ní jak znovuzrození. Hlavně moje operované rameno se mi citelně uvolnilo. Cestou zpět na pokoj se Lenka zastavila na ulici u jednoho stánku s nějakou dobrotou. Vypadalo to jako puding a údajně se to vyrábělo z různých ořechů a květů rostlin. Ovšem podle Lenčiných slov to spíš připomínalo dehet. Jednu malou lžičku jsem ochutnal a musím přiznat, že nebyla daleko od pravdy. Chvilku s hmotou statečně bojovala, ale nakonec to stejně vše skončilo v záchodě.

13. 10.
Dnešní den strávíme opět v sedlech kol. Tentokrát se vydáme stezkami kolem Dračí řeky. Lili má dnes domluvené nějaké klienty, a tak nám přivádí jako průvodkyni svoji kamarádku. Krajina dnešního výletu je podobná té včerejší. Rýžová pole s postavičkami se slamáky, rybí sádky, zavlažovací kanály, vodní buvoli, kopcovité homole a tím vším se proplétající stužka průzračné Dračí řeky. Projíždíme i řadou starých vesnic. Jedna z nich, ale stojí za podrobnější popis. Už z dálky připomínala malou tvrz a z blízka dokonce rozeznáváme i střílny. Původně patřila celá vesnice jedné vážené rodině. Dokonce se v ní narodil i jeden z generálů Velké říše středu. V současnosti obývá každý dům jedna rodina. Se svolením vesničanů si můžeme projít i jednotlivá obydlí a dvorky. Hned na první pohled je vidět, že čas ve vesnici se zastavil někdy před sto lety. Hlavní obživou tu stále zůstává zemědělství a chov dobytka a ryb. Vybavení domků je velmi skromné a účelové. Největší a nejvíce zdobený je dům starosty. Je patrový s velkým vnitřním dvorem a malým ochozem sloužícím zřejmě k proslovům při srocování. Každý dům má i svoji studnu. Uličky mezi domy jsou velice úzké, tak akorát na šířku jedné krávy. Velmi bytelně vypadá i vstupní brána s vysokou obvodovou zdí. Opouštíme vesnici a pokračujeme úzkými, křivolakými pěšinkami, až k velmi starému kamennému obloukovému mostu přes Dračí řeku. To je polovina naší dnešní vyjížďky. Přestávka na pivo mi vnuknula nápad. Využít pro zpáteční cestu bambusový vor a splavit se zpět i s koly po řece. Lenku jsem nemusel dlouho přemlouvat a už sedíme v bambusových křesílkách a náš lodivod se odpichováním dlouhým bidlem dostává do proudu. Naše průvodkyně neumí plavat a bude nás čekat na konci naší plavby. Proud není silný, ale i tak zdoláváme pár peřejí a jezů. Vše, až na malé ošplouchnutí bezpečně. Plavba byla velmi příjemným zážitkem a dovolila nám vychutnat si okolní malebnou krajinu úplně z jiné perspektivy, než ze sedla kola. Hned po vylodění obědváme v jedné vzdušné hospůdce u přístaviště naše oblíbené menu lilek, maso s bambusovími stvoly a zvláštní nakyslou zeleninu, které místní říkali „pickels“. A to vše samozřejmě s obligátní rýží. Z restaurace je to již do Yangshuo jen kousek. Vracíme kola a máme asi jen půl hodiny na očistu a odjíždíme autobusem do Shangri-La. Zatím nevíme, co od toho máme čekat, ale ve všech hotelech návštěvu doporučují a slyšeli jsme o tom místu mluvit i hodně turistů. Po příjezdu jsme trošku rozčarovaní. Jedná se prakticky o skanzen s nádechem Disneylandu. Po zaplacení vstupného nasedáme do loďky a jakousi bažinou vplouváme do jeskyně. Ta jediná stála za to. Kormidelník musel plout snad po paměti. Protože nebylo vidět na špičku nosu a podle pískání jsme tušili kolonii netopýrů. Zvláště ženská posádka tuto skutečnost „velmi“ ocenila. Nevím, kdo byl více vyděšen, zda ženy nebo řevem dezorientovaní netopýři. Na konci jeskyně následovala atrakce „ala“ pravěk v Číně. Návrat do reality prožíváme u samotného skanzenu. Procházíme různá stavení vždy obývané jedním z etnik zastoupených v tomto kraji. Konkrétně Dongů, Miao a Zhuang. Předvádí zde své kroje a prodávají tradiční rukodělné výrobky, převážně výšivky a dřevořezby. Podle průvodce mají místní etnika v rámci provincie určitou autonomii včetně svého parlamentu. Den končíme večeří ve stylu, co dala ulice na balkonku našeho hotelového pokoje.

14. 10.
Opět nás čeká letecký přesun. Na letiště do Guilinu jedeme taxíkem a samotný let trval asi dvě hodiny. V Pekingu přistáváme v 14:30. Pokoušíme si potvrdit letenky pro návrat do Prahy, ale v letecké kanceláři nikdo z Aeroflotu zrovna není. Aspoň dostáváme číslo do centrály. Později vše po telefonu bez problémů vyřizujeme. Cestu z letiště do hotelu už známe, takže proběhne bez komplikací. Tentokrát nespíme v hostelu, ale vezmeme si pokoj v hotelu přes ulici. Po ubytování řešíme dilema co s načatým večerem. Rozhodujeme se mezi výletem rikšou po zákoutích Hutongu, nebo si zajít na vyhlášenou Pekingskou kachnu do nedaleké restaurace, kolem které chodíme na metro. Nakonec zvítězil mlsný jazýček. Po cestě neodolám a koupím si tričko s logem nadcházející pekingské Olympiády. Zařadí se tak do mé sbírky mezi Lillehammer a Salt Lake City. Zvolená restaurace byla dobrá volba. Objednáváme si kachnu, maso se zeleninou a lákavě vypadající závitky s omáčkou. Druhé dva chody byli vynikající, ale chuť kachny se nedá vůbec popsat. Musím se zmínit alespoň o kůrčičce, která byla medová a tak křupavá, že se sama při pouhém dotyku rozpadala na jazyku. Ke kachně se servírovaly ještě tenké placky a švestková omáčka. Vše jsme zapíjeli našim oblíbeným pivem Tsingtao. Po tomto kulinářském koncertu jsme se doslova odvalili do hotelového pokoje a zbytek večera spokojeně trávíme a blaženě odfukujeme.

15. 10.
Poslední den před odletem domů chceme navštívit zbývající památky Pekingu, které se nám nevešli do programu na začátku naší cesty. Po snídani u pouličního stánku, vycházíme z Hutongu a na hlavní třídě si zastavujeme taxík, který nás přiváží k jižní bráně Paláce nebes. Záměrně jsme si zvolili pro nás vzdálenější vstup, protože tudy vždy jednou ročně vstupoval sám císař, aby se pomodlil za dobrou úrodu na příští rok. Hned za branou míjíme skupinky cvičících a tančících Číňanů všeho věku. Zastavujeme se až u kruhového oltáře. Je třípatrový, stupňovitý a celý z mramoru. Na samotném vrcholu je kruhová vypouklá deska, která symbolizuje střed samotné Říše středu. Za další vnitřní branou se nacházelo pár budov sloužící k přípravě samotné procedury. Celou cestu absolvoval císař vždy sám bez doprovodu dvořanů a služebnictva. Samotný obřad se odehrával v modlitebně, kterou představoval dřevěný, malbou a řezbami zdobený kruhový palác na mramorové stupňovité podestě. Dovnitř nakukujeme jen přes hlavy tlačících se Číňanů. Interiér je celý dřevěný a krásně zdobený. Okolní prostranství lemovala skupina dřevěných budov, které také sloužily k přípravám významného aktu. Od Paláce nebes pokračujeme kombinací MHD, metra a taxi až k Letnímu paláci. Místa sloužícího k odpočinku císařské rodiny. Celý areál se nachází na pozemku o velikosti několika hektarů včetně jezera s ostrovem, který je spojen s pevninou klenutým, mramorovým mostem. Nejdříve se procházíme soukromými rezidencemi císařské rodiny, až přicházíme k jezeru. Od jeho břehů se nám naskýtají krásné pohledy na buddhistický palác na kopci. Škoda, že nám všudypřítomný opar, nebo spíše smog kazí skvělé záběry. Po obědě v lidové jídelně si u jednoho z nesčetných přístavů půjčujeme motorovou loďku a obeplouváme ostrov. Zastavujeme se také u mramorové lodi, kterou nechala postavit za peníze na císařské loďstvo rozmařilá císařovna Cixi. Po vypršení času pronájmu člunu, navštěvujeme areál kláštera. Stoupáme po schodech přes kruhový chrám až do horního paláce. Interiéry chrámů a paláců jsou dřevěné a zdobené náboženskými motivy. Samotný vrchol kopce pokrývá několik stup s malou jeskyní. Usedáme na kamenný vrcholek stropu jeskyně a odpočíváme s výhledem na město Peking. Po návratu do hotelu zažehnám Lenčin pokus nás dostat na čínskou operu a místo toho usedáme do jedné z rikš stojících před našim hotelem a rozjedeme se po uličkách a zákoutích našeho Hutongu. V některých domečcích, někdy až 500 let starých bez kanalizace a o legální elektrické přípojce ani nemluvím, dosud žijí běžným životem celé rodiny. Škoda, že v Pekingu Hutongy postupně ustupují novým megalomanským budovám nadnárodních společností a širokým bulvárům. Jsou to poslední místa původní historické zástavby starého Pekingu. Uličky jsou uzoučké a jednotlivé domy jsou na sebe nalepeny jako buchty na pekáči. Nemohlo se stavět na patro, protože žádná ze staveb s výjimkou Bubnové a Zvonové věže nesměla přesahovat obvodové zdi Zakázaného města. I tak se přes nedostatek prostoru zachovalo pár stavení s malým tradičním dvorkem uprostřed. Mezi ně patřil i hostel, ve kterém jsme spali dvě první noci. Drncání na tradičním asijském vozítku nám přispělo k vytrávení. S dostatečným množstvím posledních Yuanů míříme do restaurace, kde jsme večeřeli včera. V tom Lenka zatouží po své vysněné krabičce na šperky. Vcházíme do jednoho z mnoha obchodů se suvenýry a po chvilce vybírání si jednu odnášíme. Už, už se chystáme odejít, když mi padne do oka krásný porcelánový čajový servis. Začínám smlouvat a i s použitím veškerých obchodních triků nám nakonec na večeři zbývá jen 40 Yuanů. Vcházíme do restaurace a podle jídelního lístku vybíráme menu přesně odpovídající našemu rozpočtu. Čárou přes naše plány byl účet na kterém bylo o dva Yuany víc než jsme čekali. Účtovali si po Yuanu za jídelní hůlky. S tím jsme se zatím setkali poprvé. Následovala čtvrthodinka trapného vysvětlování, ukazování prázdné peněženky, pokus platit kartou a omlouvání se. Nakonec se nad námi ustrnuli a s výrazem absolutního pohrdání nás propustili. U nás by nad korunou mávli rukou, ale v zemi, kde vám vrátí do posledního halíře předem stanovené, nebo dohodnuté ceny a kde slovo tringelt vůbec neexistuje, to byl trapas jako vrata. Vracíme se zahanbeně do hotelu a zbytek večera už z pokoje nevyjdeme. Balíme věci a připravujeme se na zítřejší odlet. Ještě, že nám zítra vrátí depozit za klíč. Jinak bychom museli na letiště pěšky.

16. 10.
Dnes po třech týdnech opouštíme Velkou říši středu. Na hlavní třídě se pokoušíme zastavit volného taxíka. Ale jelikož je pondělí a všichni cestují do zaměstnání je to větší problém, než jsme si mysleli. Naštěstí kousek od nás někdo vystupuje, a tak se dostáváme na jeho místo. Je značný provoz, ale k místu odjezdů letištních autobusů se dostáváme včas. Z letu do Moskvy stojí za zmínku jen přelet nad pouští Gobi, Bajkalského jezera, pohoří Ural a půlhodina nabraného zpoždění. Po opuštění letadla a prodělání celních formalit následuje sprint bezcelní zónou za účelem utracení nachystaných rublů za již předem vytipované parfémy. Spěchali jsme ovšem zbytečně. Do odletu nabereme ještě další dvě hodiny zpoždění. Tím pádem v Praze asi nestihneme poslední autobus do Brna. Na letišti to jde již ráz na ráz. Doslova probíhám celnicí a snažím se autobus zdržet. Lenka zatím bojuje o vyzvednutí zavazadel. Bohužel zbytečně. Zavazadla v Moskvě nestihli přeložit. Alespoň autobus počkal. Doma jsme po desáté.

Závěr
Čína je obrovská země s velmi milými lidmi, kteří mají zároveň problémy se ctěním soukromí. Ono se není čemu divit. Jde přece o jednu z nejlidnatějších zemí světa. Velmi nás překvapila čistota měst ve srovnání se zbytkem Asie. Neustále je vidět uklízeče a zametače všech různých odpadků včetně nedopalků cigaret. Také se zde projevuje umělá zaměstnanost. Na pozicích co by v Evropě zastal jeden člověk je v Číně toto místo obsazeno dvěmi až třemi lidmi. Musíme pochválit přesnost spojů včetně dálkových vlaků. Ovšem zbytek dopravy představuje neuvěřitelný chaos. Nikdo nemá přednost. Nikdo ji ani nedává. Každý vjede, odbočí, zastaví, kde a kdy se mu zachce. A žádný manévr se neobejde bez použití klaksonu. Ale i přes tyto okolnosti jsme viděli jen asi dvě lehčí nehody. Musíme se s Lenkou shodnout, že první návštěva Číny nemůže zůstat zároveň poslední. My jsme navštívili za tři týdny jen asi zlomek toho, co tato velká země může nabídnout.

Sepsal Marek Schauer