Rakousko, tour Alpami, 2010 - deník

7.8.
Vyrážíme do deštivého dne a déšť nás neopouští ani po příjezdu do Obertraunu u hallstattského jezera. Náš hotel leží přímo u jezera, škoda jen, že nám počasí nedovolí se po pětihodinové jízdě trošku protáhnout procházkou po břehu. Soňa s Otou přijíždějí chvilku po nás. Společně se ubytováváme a jdeme se do restaurace najíst. I když nám recepční na otázky týkající se vývoji počasí moc nadějí nedává, zůstáváme optimisty. Naši víru posílí i ustávající déšť. Po večeři jde Lenka uspat Adámka a my ostatní se jdeme porozhlédnout po městečku. Obertraun je taková poklidná větší vesnice tvořená převážně dřevěnými domy alpského stylu, z kterých většina místních vytvořila penziony a hotýlky. Ale hlavním lákadlem jsou překrásné kopce úzce svírající jezero a celé údolí. Snad se mlha zvedné odkryje nám i výhled na dominantu Krippenstein. Soňu s Otou jsem nechal u jezera a šel se mrknout na Lenku s Adamem. Syn nám už spal a Lenka na nás čekala v mezipatře. Moc dlouho jsme ale neponocovali a s vidinou lepšího počasí se odebrali na pokoje.

8.8.
Pořád je zataženo a pošmourno, ale alespoň neprší. Pro naši dnešní návštěvu Hallstattu nám to až tak nevadí, i když sluníčko bychom uvítali. Autobus nám jede z blízkého nádraží chvilku po desáté. Jsme tam raději o pár minut dřív, ale čekání nás po chvíli odměnilo modrou oblohou. Z mraků se postupně vyklubali okolní hory dachsteinského pohoří s Krippensteinem v čele.  Lepší počasí nám podstatně zvedlo i náladu. Autobus měl malou zajížďku ke stanici lanovky a v Hallstattu nás vysadil u přístavišť lodí. Do města vstupujeme promenádou po břehu jezera až k vstupní bráně do starého města. Ono je to spíše městečko s dvěma náměstíčky a roztroušenými dřevěnými domy ve srázu nad jezerem. O jeho slávu se postarala nejen okolní příroda, ale i archeologické nálezy až ze starší doby železné (pojmenované hallstattská) a především původní historické solné doly. Tam se máme v plánu podívat až po obědě. Nejprve si projdeme městečko a šplháme až hornímu kostelu, kde navštívíme i místní kostnici s malovanými lebkami. Hallstattané se tomuto způsobu uchovávání ostatků uchýlili hlavně z nedostatku místa. Malinkatý hřbitůvek kolem kostela to vše potvrzuje. I sama kostnice je jen malá místnost vyhloubená ve skále. Jelikož máme sebou i archeoložku Soňu, nemůžeme vynechat návštěvu patřičného muzea. Má novou expozici, která dokumentuje celou historii tohoto mikroregionu, a vřele ho doporučuji. Zaujme i laickou veřejnost. Jen dvouletého Adámka nechalo chladným a věnoval se raději taháním figurek obřích šachů před muzeem. Obědváme jen tak buřtík u stánku a přesouváme se k stanici lanovky, která nás vyveze k zámečku Rudolfsturm, odkud vytlačíme náš offroadový kočárek k vstupu do solných dolů. Soňa zde již byla, tak tuto atrakci přenechává nám a svolí se pohlídat Adama. Ještě, než nás vpustí do šachet, tak se musíme vsoukat do speciálních, špíně odolných oblečků. Zmiňuji se o tom proto, že hlavně Lence to obzvláště slušelo. Prohlídku šachet začínáme husím pochodem historickou štolou Marii. Hlavním tahákem dolů je sestupování do jednotlivých úrovní dřevěnou skluzavkou a taky velké krásně nasvícené solné jezero. Prohlídka se samozřejmě skládá z ukázek historického i současného dolování soli a nevynechá ani návštěvu těch nejstarších štol. Jako pozorností nás na závěr obdarovali malou hallstattskou solničkou. Blíží se doba vyplutí poslední lodi do Obertraunu. Plavba byla sice krátká, ale loď nás aspoň vysadila přímo u našeho hotelu. Počasí je stále nádherné, přesouváme se tedy rovnou na travnatý břeh jezera, kde vypustíme Adámka na dětské hřiště. Otík se Soňou nám všem skočili pro pizzu, takže jsme na čerstvém vzduchu s výhledem na západ slunce nad jezerem až do půl osmé. Den uzavíráme pivkem v mezipatře.

9.8.
Vzhůru na Krippenstein. Nejprve autobusem k lanovce, pak vyjíždíme do první úrovně, kde nás zláká návštěva Obří ledové jeskyně. Přístupová cesta ke vstupu do jeskyně dala zabrat hlavně mě, vytlačení vozíku do prudkého kopce mě lehce vyčerpává. Ale když už je Adam tady, rozhodneme se podívat do jeskyně i s ním. Maminka kluka patřičně obalí vrstvou oblečení, a když proti tomu nemá nic ani naše průvodkyně vklouzneme do ledového království všichni. Prohlídka stála za to. Některé ledové skulptury byly opravdu úchvatné, ale Adam se už celkem pronese, takže jsem byl asi jediný, co uvítal její konec. Po výborném obědě u stanice lanovky se vyvezeme až do 2109 metrů. Původně jsme chtěli podniknout tříhodinový okruh pod Dachsteinem, ale jeskyní jsme nabrali skluz, tak se musíme spokojit s hodinovou vycházkou k vyhlídce pěti prstů. Výhledy máme úžasné, jen vrcholek Dachsteinu je stále v mracích. Vyhlídkou pěti prstů se rozumí ocelová konstrukce, která svými pěti plošinami vybíhá přes kolmou stěnu nad hallstattské jezero. Kocháme se výhledy a pozorujeme také několik paraglaidistů při letu nad jezerem. Cestou zpět zdoláváme i vrcholek Krippenstainu. Adámek tento výstup oslavil po svém. Pos..l se takovým způsobem, že to ani plínka nezadržela a museli jsme ho na střeše Evropy kompletně převléknout. Což okořenil dojímavým pláčem a protestem „větřík už  ne, zima, zima“. Nicméně jsme vše zvládli a na vrcholku jsem ho za odměnu hrdě zvěčnil. Cestou zpět nás lehce zdrží sladká tečky u prostřední stanice lanovky v podobě sachru a kávy, ale autobus do Obertraunu v pohodě stíháme. Večer je teplý, a tak jdeme po příjezdu k hotelu zase na břeh a opakujeme včerejší scénář. Jen Soňu procházka vyčerpala a na chvilku na pokoji odpadla. Zítra se rozdělujeme. My pokračujeme do Zell am See a Otík veze Soňu kousek za Vídeň, kde má nastupovat na nějaké římské vykopávky. Hallstatt nás svou přírodou okouzlil. Doufáme, že nám další polovina dovolené taky vyjde.

10.8.
Po snídani se loučíme se švagry. Zatím co pro ně dovolená končí, my pokračujeme. Dnešní den se přesouváme do Zell am See, ale cestu si lehce prodloužíme přes transalpskou Vysokotaurskou silnicí. Za St. Johanem odbočíme do Gasteinského údolí, kde se kousek za lázeňským městem Bad Gastein necháme i s autem naložit na speciální vlak a projedeme osm a půl kilometrovým tunelem. Toto, především bezpečnostní opatření má zabránit katastrofickým scénářům v případě zablokování tunelu nehodou. Jde sice o zdržení, ale jako zážitek to stojí zato. My jsme měli celkem štěstí, protože vlak se právě nakládal, tak jsme mnoho času neztratili. Po krátkém zastavení na oběd a doplnění pohonných hmot odbočíme ve městečku Winklern na již zmíněnou ledovcovou panoramatickou magistrálu. Po zaplacení mýta začínáme stoupat. Chceme se ještě zastavit na vyhlídce France Josefa s výhledem na Grossglokner, takže se na kruhovém objezdu dáme do leva. Až na horní parkoviště se však nedostaneme. Je už plné, proto se z historického Glokner hauzu k vrcholu přepravujeme kyvadlovým autobusem. Jezdí zdarma, nevidíme tedy důvod stát nekonečnou frontu a čekat až se na vyhlídce nějaké to místo uvolní. Nedivíme se, že si tohle místo oblíbil i Rakousko – Uherský císař. Je zde opravdu krásný výhled nejen na nevyšší horu Rakouska (Grossglokner 3797 m. n. m.), ale i na celý ledovec. Krátkou procházkou se dostáváme až k vyhlídkové věži a využíváme kousku modré oblohy k pořízení několika fotografií. Adámek se ale místo velehorám věnuje místním svišťům, kterých je tady spousta. Je jimi tak uchvácen, že si jednoho plyšového odváží sebou. Dáváme mu jméno Pišta a vysvětlujeme mu, že bydlí tady vysoko v horách a s Adámkem se bude od teď kamarádit. Pištovu pískání se dnes již nezbavíme. Z Glokner hazu pokračujeme opět autem přes sedlo ve výšce 2575 m. n. m až k vyhlídce na 2577 m vysoké Edelwaisspitze. Cestou se nám otevírají překrásné výhledy na vrcholky Vysokých Taurů. Tedy neustále zastavuji a fotím, zase zastavuji a fotím až do zblbnutí. Tato 43 kilometrová silnice propojená řadami tunelů byla vybudována ve třicátých létech dvacátého století a jde o opravdu mistrovské dílo rakouských inženýrů a neměl by ji vynechat žádný milovník vrcholků momentálně uzemněný dvouletým horalem v podobě našeho Adámka. Po příjezdu do Zell am See se jdeme ubytovat do již předem zamluveného statku nad jezerem. Paní domácí však z nějakého nepochopitelného důvodu na naši e-mailovou korespondenci kouká rozpačitě a s politováním nám sděluje, že má plno. Trošku se rozčílím a vybičuji statkářku k akci. Po chvilce nám zařizuje pohodové ubytování u paní Anni v městečku Thumersbach. Sice se nám rozpršelo, ale hlad nás donutil vykročit do letní bouřky. Naštěstí je kousek příjemná restaurace, kde déšť přečkáme u guláše z lišek a jedné pizzy. Jelikož se mám krásně vyčasilo, náročný den uzavíráme procházkou u jezera a skotačením na dětském hřišti.

11.8.
Dnešní den věnujeme Adámkovi. Celé dopoledne strávíme v nedalekém zooparku s dětským hřištěm za městečkem Ferleiten. Chovají zde především endemické živočichy a Adámek si to zde opravdu užil. Od povoleného krmení jelenů, kozorožců, koz a kamzíků jsme ho nemohli odtrhnout. Po obědě jsme si ještě chvilku pohráli na hřišti a vrátili se uspat kluka do penzionu. Ten nám usnul už cestou. Přenášíme ho na pokoj a sami si poshovíme na terase před domem. Když se Adam vyspal do růžova, přeplouvám jezero a vyloďujeme se v Zell am See. Centrum je sice středověké, ale malinké. Projdeme ho za pár minut a kočárek parkujeme na moc pěkném dětském hřišti na břehu jezera. Adámek se tady vyřádil hlavně na malém bagru. Návštěvu města využijeme i k nákupu potravin na dnešní malý piknik na naší pokojové terásce. Od paní domácí si kupujeme vychlazené pivko a pouštíme se do tyrolských sýrů a salámů. Adámek měl dnes tolik zážitků, že nám usnul s Pištou v náručí už před osmou.

12.8.
Balíme vybavení do hor, vč. nosítek pro Adámka a autem se přesouváme do vesnice Krimmel, odkud stoupáme k stejnojmenným vodopádům, které svou 380 metrů  vysokou kaskádou patří mezi nejvyšší v Evropě. Cesta hned za pokladnami začíná za mohutného hřmění v mlžném oparu prudce stoupat. Padající vody zde tvoří velice specifické mikroklima, což vyhovuje endemickým kapradinám (Pérovník Pštrosí) a houbovitým lišejníkům, které zde rostou v mnoha barevných odstínech. My však věnujeme své pohledy hlavně mohutné mase vody, která se valí z horizontu. V serpentinách jsou zbudované přírodní vyhlídky a skoro pokaždé jsou obsypané fotografy. Každý pohled je jiný a každý stoji zato. Na vršku prostřední kaskády nám však začíná pršet a Adámek v nosítkách právě usnul. Trošku tedy do toho šlápneme a schováme se v bufetu chaty Schonangeri. Naštěstí nepršelo dlouho a my můžeme pokračovat až na vrchol horní kaskády a pak dále Krimmelským údolím. Po hodině chůze se údolí rozestoupí a před námi se objeví na zelené alpské louce farma Holzlahmeralm. Samozřejmě zde nechybí ani stádo krav s Milkou v čele. Tato rustikální typická chata je opravdu rájem. Krásná příroda, úžasná kuchyně, čerstvé mléko, sýry, spek a k tomu vytopená místnůstka zalitá vůní vinoucí se z kuchyně. My jsme ochutnali místní specialitu Kaspressknodel. Jde o knedlíky ze sýrového těsta zalité silným vývarem. Vypadalo to zvláštně, ale chutnalo to výborně. Na farmě strávíme více jak dvě hodiny. Adámek neví kam dřív, od kraviček lítá k řece házet kamínky (po krmení zvířat, druhá nejoblíbenější aktivita této cesty), pak následuje pískoviště a klouzačka. Nakonec se zpátky na parkoviště svezeme dodávkou farmáře. Ještě není tak pozdě, tak se rozhodujeme překonat (autem) sedlo Gerlos a nahlédnout do druhého údolí s Speicherským jezerem a výhledy na štít třítisícové Wildkarspitze. Sice nás to stálo mýto na Gerlospasu, ale stálo to zato. Přijeli jsme sem hlavně něco vidět, tak těch pár euro přehlédneme. Satisfakcí nám byl i krásný výhled na štíty Taur s krimmelským vodopádem uprostřed. Cestou zpět do Thumersbachu se zastavíme jen nakoupit suroviny na osvědčený piknik na terásce. Tentokrát však po večeři odpadáme svorně všichni. Krásný den v krásné přírodě.

13.8.
Po probuzení mé kroky vedou nejprve na terásku. Dobré počasí je pro dnešní program – tůru v Kitzbuhelských Alpách stěžejní. Bohužel to vypadá nejistě. Vracím se tedy do pokoje a zahloubám se do mapy a průvodce. Po chvilce mám v hlavě náhradní program. Výlet do Lichtensteinské soutěsky. Balíme věci včetně oblečení do nepohody a odjíždíme směr St. Johannn im Pongau. Kousek před tímto městečkem sjedeme z hlavní silnice a zastavujeme na parkovišti u vstupu do soutěsky. Adámek putuje do nosítek a zamíříme do rozeklané štěrbiny s hučící řekou pod nohama. Cesta soutěskou vede na vysutých chodnících, v tunelech a  po stezkách vydlabaných do skály kde Vám sem tam zbloudilá kapka i přes kvalitní outdoorové oblečení zastudí za krkem. My to snad ani nevnímáme. Každým krokem se nám otevírají neskutečné průhledy do zákoutí, kde právě proniknuvší sluneční paprsky dělají radost hlavně fotografům. Procházka končí u padesátimetrového vodopádu tryskajícího z protější skály. Paráda. Ještě, že jsme si přivstali. Cestou zpět se totiž musíme prodírat davem turistů, které sem přivážejí autobusy snad z celé Evropy. Pod tíhou zážitků si všimneme, že nám Adam v nosítkách usnul až skoro u východu. Opatrně ho přenášíme do auta a vracíme se k Zellerskému jezeru. Po obědě v jídelně u supermarketu se rozhodneme i přes zamračenou oblohu k výletu do nedalekého Kaprunu. Vyjedeme až ke stanovišti kyvadla, které vyváží turisty k horním kaprunským přehradám, ale podle zklamaných obličejů právě navrátivších se turistů od tohoto podniku upouštíme. Vrátíme se o kousek dolu a rozpačitě obšlapujeme okolo dolní stanice lanovky vedoucí na ledovcem pokrytý 3202 m vysoký Kitzsteinhorn. Jelikož právě odbyla 14:00 hodina a lísky na lanovku zlevnili o polovinu, rozhodujeme se s nadějí, že vystoupáme až na mraky, vrchol dobít. Až na horu se dostáváme s dvěmi přesedáními a poslední úsek je už celkem dobrodružný. Kabina spíš připomíná korbu náklaďáku, než turistickou lanovku. Mlha na vrcholu bohužel neustoupila a ke všemu se ještě přidal déšť. Kilometrový průchod tunelem v hoře  na vyhlídkovou terasu podnikáme sice zbytečně, ale když už jsme se dostali až sem, tak nás těch par kroků nespasí. Ten den už pršet nepřestalo. Čas zabíjíme nákupem potravin a omrknutím sortimentu sportovních obchodů v Zell am See. Do postelí dnes jdeme opravdu brzo. Třeba budeme mít zítra štěstí.

14.8.
Dnešní den vypadá o poznání lépe. I když vrchol Schmitenhohe nám pořád ještě zakrývá poklička z mraků. Přesto se začneme po snídani připravovat na šestihodinový trek s názvem Pinzgauer spaziergang z 1965 m vysokého Schmitenhohe až na vrchol Schattberg Ost (2018 m. n. m). Auto parkujeme u dolní stanice lanovky a kupujeme kombinovaný lístek, který nás vyveze na Schmitenhohe a sveze z Schattbergu do Saalbachu. Tentokrát jsme mraky převezli, vlastně nadjeli. Po výstupu s kabinky nás zalijí sluneční paprsky a z neprostupné hradby oblaků na nás vykoukne Grossglokner a ostatní vrcholy Vysokých Taur včetně včerejšího Kitzsteinhornu. Naše hřebenovka nás nejprve lehce spustí z vrcholu, kde chvilku ztrácíme značku a motáme se v kruhu. Nakonec za pomocí mapy a kompasu určuji směr a noříme se do mraků. Začátek stezky vede přes borový les s temně modrými jezírky s borůvčím. Postupně však z mlhy vyšplháme na plochý trávou pokrytý hřeben, který nás zavede až pod horu Niedererr Gernkogel, kde si na chvilku odpočneme a nakrmíme vrtící se náklad v nosítkách na mých zádech. Zde musím zmínit Adámkovu hlášku: „Adámek chodí taky po horách jako táta, ale v batůžku“. Výhledy jsou zde opravdu nádherné. Po levé ruce nás neustále doprovází hřeben Taurů a po překonání malého sedla u vrcholu Hochkogel s nám vpravo otevře i pohled na vrcholy Salzburger Kalkalpen. Moc se ale zdržovat nemůžeme. Poslední lanovka do Saalbachu jede z Schattbergu v 16:15 a ta půlhodinka bloudění na začátku nám začíná chybět. Míjíme krásná plesa, travnatá sedla, pasoucí se krávy…. Škoda jen, že se nemůžeme na půl hodiny zastavit, natáhnou se a jen tak se kochat. Horní stanici na Schatterbergu dobýváme těsně po šestnácté hodině. Stačíme si koupit ještě něco k pití a už jedeme dolů do Saalbachu. Od tud nám po chvilce jede autobus zpět do Zell am See. Pak už stačí městským autobusem vyjet pod Schmitenhohe pro auto a za pár minut si už lebedíme na terásce našeho pokoje. Já se přiznám, že toho mám pro dnešek celkem dost. On se ten náš klouček už celkem pronese.

15.8.
Balíme, loučíme se s paní Anni a míříme domů. S malým zastavením ve Werfenu s dominantním hradem z 16 století jsme doma kolem páté odpoledne. Závěrem není co dodat. Počasí nám vyšlo, v horách jsme se neztratili, viděli jsme, co jsme si naplánovali. Takže: Díky Rakousko!

Sepsal Marek Schauer