Francie, Provence, 2012 - deník

10. 8.
Původně plánovaná rodinná dovolená se díky očekávání nového přírůstku (Verunka) postupně přeměnila v pánskou jízdu otce se synem. Táta se rozhodl, že se do cílového místa přepraví letecky, takže mi nezbývá, než těch 1500 km absolvovat autem sám. Vyrážím brzo ráno a postupně začínám hltat jeden kilometr za druhým. V celku pohodová jízda po kvalitních německých dálnicích končí ve městě Freiburg im Breisgau. Za městem se začnou tvořit kolony. Možností pro předjíždění je pomálu, takže francouzských hranic bohužel dosáhnu až kolem páté. Za imaginární celnicí se napojuji opět na dálnici a jedu co to dá. O půl sedmé sjíždím a začnu se poohlížet po přespání. Šťastná náhoda mi hned na prvním kruhovém objezdu přihrála směrovku na kemp. První den končím poblíž Belfortu. Stavím stan, povečeřím a po pivku v restauraci, popřeji, prostřednictvím Skypeu, dobrou noc rodině a jdu spát.

11. 8.
Po probuzení a snídaní, ještě připravenou milující ženou Lenkou, sedám do auta a pokračuji směr jih. K zastávce na ranní kávu si vybírám Besancon (UNESCO) – hlavní město departementu Doubs v regionu Franche-Comté. Ve 4. století před n.l. se zde usídlili keltští Séquané (Sekvané) a vybudovali zde opevněný tábor. Jako Vesontio bylo sídlo kmenovým střediskem Keltů (Galů). Vesontio bylo přirozenou pevností chráněnou zákrutem řeky Doubs. Roku 58 před n.l. byli Séquané znepokojeni hrozbou Germánů a požádali římského Gaia Julia Caesara o pomoc Římanů. Vojevůdce Caesar zatlačil Germány za Rýn a zůstal v Séquanii. Roku 52 před n.l. vypuklo generální povstání Galů proti Římu, Séquané se přidali k Vencingétorixovi a byli poraženi u Alésie (dnešní Alise-Sainte-Reine v Côte d´Or). Historické centrum je stále ještě obehnáno hradbami ze 17. století a na kopci nad městem se tyčí mohutná citadela. Nejprve zavítám na nábřeží řeky Doubs a v pouliční kavárně si společně s frantíky, vychutnám svou ranní kávu. Po procházce po nábřeží se autem vydám dobít besanconskou citadelu. Pevnost z doby Ludvíka XIV., byla vybudovaná maršálem Vaubaunem v 17. století. Citadela od Vaubana je na místě staré akropole galo-římského města. Byla vybudována v letech 1668-1711 na 11 hektarech ve výši více než sta metrů na Starým městem a je odtud dobrý výhled na město. Nemám moc času nazbyt, volím tedy jen procházku po hradbách. Je to vlastně to nejhezčí. Uvnitř se ještě nachází malý zoopark a muzea, ale jelikož je má francouzština dosti chabá, tak si jejich návštěvu odpustím. Historické centrum pod pevností je spleť úzkých uliček a zákoutí. Bohužel je to špatné s parkování. Jsem nucen tudíž vše vychutnat jen zpoza okna auta. Ještě než najedu na dálnici proplétám se okresními silničkami Alsaska za směrovkou Saline Royale d´Arc-et-Senams (UNESCO), která mě zavede k zvláštnímu zámečku obklopeném parkem. Po velkém trápení s francouzky psanou informační tabulí se dozvídám, že jde o královský solivar. Byl vystavěn pod vedením architekta Claude-Nicolasa Ledouxe. Stavba započala v roce 1795 a byla dokončena o čtyři roky později. Uvnitř se nachází pouze muzeum, takže si vystačím jen s exteriérem. Zbytek cesty do Provence je ve znamení dálnic a samoobslužných mýtných bran. Sjíždím až u města Avignon a pokračuji do městečka L´Isle–sur–la-Sorgue, kde máme zajištěné místo v kempu od cestovní kanceláře ALPINA, která do Provence pořádá řadu svých cyklozájezdů. Městečko má pěkné historické centrum protkané vodními kanály řeky Sorguue se zachovalými vodními koly historických mlýnů, papíren a barvíren kůží. Vyhlášené je však svými trhy se starožitnostmi. Táta přiletí do Marseille o půl deváté. Mam tedy akorát tak čas se zabydlet, povečeřet a jedu tátu přivítat v jeho vysněné Provence. Letadlo sedlo na čas a cestou zpět do L´Isle–sur–la-Sorgue, už napjatě poslouchám tátovi zážitky z přeletu Alp. Oba dva jsme z celého dne cestování utahaní jako koťata. Moc tudíž neponocujeme a jdeme spát. Zítra začíná naše „pánská jízda“ v Provence.

12.8.
Vzhledem k očekávaným vysokým teplotám (až 39 stupňů) se snažíme ráno v kempu moc dlouho nezdržovat a vyrážíme za první provensalskou památkou, římským akvaduktem - Pont du Gard – neboli most přes řeku Gard. Byl postaven patrně roku 19 př. n. l. za dob císaře Augusta. V devátém století přestal být používán a i když byl celý rekonstruován pořád si zachoval starobylý vzhled. Jsme tu jako jedni z prvních. Procházíme po spodním ze tří pater oblouků a nahlížíme do skalnatého koryta řeky Gard. Mezitím co se vyšplhám do horního patra mostu, táta prozkoumává okolí. Na nábřeží obdivuje vzrostlé platany a háje olivovníků. Začínají se sem trousit první japonští turisté, tak se sebereme a uháníme dál. Další naší dnešní zastávkou je opevněná vesnice Les Baux. Evidentně jsme tento nápad neměli sami. Auta stojí snad všude. My máme ovšem štěstí a parkujeme hned za placenou zónou. Les Baux se nachází v pohoří Alpilles a jde vlastně o hrad s opevněnou vesnicí a přezdívá se mu Ville Morte (Mrtvé město). Po vymření starého mocného rodu zatížil kardinál Richeileu obyvatelé tak vysokými daněmi, že se celé město záhy vysídlilo. Život se sem vrátil až po nástupu turismu a současně se jedná po Paříži o nejnavštěvovanější místo Francie. Úzké uličky vedoucí k zbytkům hradebních zdí jsou lemovány krámky se suvenýry a restauracemi. Nabídce jedné z nich neodoláme. Objednáváme si menu (ve francouzštině) a jsme v očekávání, co nám přinesou. Francouzská kuchyně však nemůže nikoho zklamat. Najíme se opravdu královsky, včetně ceny :-). Po obědě pokračujeme ve stoupání na hradby. Hrad byl vybudován na náhorní plošině a zachovaly se z něho jen obvodové zdi a dvě věže. Začíná už být dosti vedro a táta raději než výstup na věž, volí odpočinek ve stínu stromů. Já si však vyhlídku na Alpilles odpustit nemůžu. V areálu hradu nás také zaujme historické představení dobových katapultů. Trojice rytířů tu, pravděpodobně, humornou formou představuje původní dobývání hradu. K dispozici mají několik vrhacích strojů, ze kterých za pomocí dobrovolníků z řad návštěvníku střílí hliněné koule přes hlavy turistů. První den v Provence zakončíme kávou na malém náměstíčku v historickém Arles. Hlavní atrakcí tohoto opevněného města na břehu řeky Rhone je římská aréna a divadlo. Arénes vybudovaná koncem prvního století je největší římskou stavbou v Gálii. Bělostná stavba tyčící se nad městským centrem je 136 m dlouhá a 107 m široká. Dvě řady sloupů, každá po šedesáti kusech byly původně završeny řadou třetí a ukrývali prostor až pro 30 000 diváků. Theatre Antique už tak zachovalé není. Zbývá z něj jen pár sloupů a zbytek hlediště. Návštěvu Arles završíme nálezem tří kešek a vracíme se do kempu. Já mám během výpravy na starost program a řízen auta, táta zase vaření. Máma nás vybavila domácími pochoutkami ve formě zavařeného masa na několik způsobů a CK ALPINA nám zase ponechala k dispozici vybavený kuchyňský stan, tak to k tomu táta přišel lacino. Po večeří sedíme dlouho do noci a vstřebáváme první dojmy. Až teprve po setmění je tady konečně trošku snesitelně, takže nás do spacáků nic nehoní.

13.8.
Dnešní den se nevydáváme nikam daleko. Našim cílem je prozkoumat okolní kopce Malého a Velkého Luberonu. Začneme návštěvou „vesnice duchů“ Oppede-le-Vieux se zříceninou stejnojmenného hradu. Kamenné domky ze 16 století opravdu vypadají opuštěně. Stálých obyvatel je tu pomálu. Díky tomu, že tato kamenná vesnice stojí tak trošku stranou všech turistických cest jde o jednu s nejklidnějších vesniček Provence. Pokračujeme dále Malým Luberonem přes opevněné městečko nad vinicemi – Menerbes do vesnice tajemného markýze ze Sade, Lacoste. Markýzovo sídlo nad vesnicí zakoupil podivný Američan a postupně hrad rekonstruuje. Bohužel po americku. Před branami instaluje zvláštní skulptury, které dodávají bývalému sídlu markýze tajemný nádech. Projíždíme městem Bonnieux a stoupáme na hřeben Petit Luberonu, kde se nachází jediný cedrový les v Evropě. Jsou tu překrásné výhledy do okolí, zejména na hřeben Grand Luberonu. Procházka pod korunami cedrů nám zabrala dobré dvě hodiny. Vlahý vítr na hřebeni Malého Luberonu je oproti tropickým teplotám Provencealského vnitrozemí příjemná změna. Dostáváme se až na vyhlídku nad kolmými svahy skalnatého ostrohu a z ptačí perspektivy shlížíme na drobné kamenné vesničky a městečka rozházené po svazích zelených kopců. Opouštíme Malý Luberon a přes římský most Pont Julien přejíždíme do středověkého Aptu. Usedáme v restauraci v centru a náhodným výběrem si objednáváme oběd. Tentokrát jsme se asi moc netrefili. Servírka nám přinesla dva kotlíky plné škeblí (slávek). Z počátku trošku ostýchavě ochutnáváme první škebli, ale po prvních soustech už baštíme jednu slávku za druhou. Pro tátu je to premiéra, ale podle jeho blaženého výrazu asi úspěšná. Po obědě přejíždíme do okrového Roussillonu. Proč okrového? Nachází se tu totiž starý povrchový okrový důl a ve městě Roussillon převládá na rozdíl od ostatních šedých vesnic výrazné oranžové zbarvení. Nejprve procházíme po oranžových cestičkách mezi okrovými stěnami, jako bychom se ocitli někde v Utahu. Nacházejí se zde dva okruhy. Vzhledem k značnému vedru volíme kratší okruh a ušetřený čas věnujeme, jak jinak než okrovým, uličkám městečka. Další dominantou Velkého Luberonu je opevněná vesnice Gordes. My, se do ní vrátíme až později. Nejprve zavítáme k dominantě Provence – klášteru Abbaye de Sénanque uprostřed polí levandule. Bohužel je levandule sklizená a kolem kláštera se to hemží turisty. Zklamaní se vracíme do Gordes, které nám vrací dobrou náladu. Jde o opravdu nejhezčí kamenné město celé Provence. Není divu, že si jej jako svou druhou adresu vybrala nejedna pařížská celebrita. Bloudíme v úzkých uličkách až dobloudíme k jedné příjemné kavárně. Objednáváme si kávu a pozorujeme cvrkot na malém náměstíčku s čtverhrannou kašnou tiše zurčící pod dominantou města hradu z 12 století. Posledním zajímavým místem dnešního dne, které navštívím, je stará vesnice Bories. Hlavním lákadlem jsou primitivní nasucho stavěnými domy vesničanů, datované až do neolitu, které byly obývány ještě počátkem 19 století. Domy jsou stavěny z kamenů kladených na sucho do podob včelých úlů. Podobné stavby jsem už viděl i na irském poloostrově Dingle. Do kempu přijíždíme kolem šesté a potkáváme se zde s cyklistickým zájezdem CK ALPINY putujícím po jižní Francii. Večer strávíme společně s průvodci a klienty u českého piva a francouzského vína.

14.8.
Program dnešního dne se z větší části shoduje s programem CK ALPINA. Hlavním cílem je dobít nejvyšší vrchol v okolí Mont Ventoux (1912 m). My však dáme cyklistům náskok a nejprve si zajedeme k mohutnému pramenu řeky Sorgue u městečka Fontaine-de-Vaucluse. Důvěřujeme navigaci, která nás protáhne snad těmi nejužšími silničkami v celé Provence. V jednom místě jsme si již téměř jistí, že se už dál autem nedostaneme a začneme po svých stoupat, dle turistického ukazatele, po úzké pěšině do prudkého svahu. Záhy se však pěšina ztrácí v hustém křoví. Rozhodneme se vrátit k autu a ještě kousek popojet ve směru kam ukazuje šipka. Jaké je naše překvapení, když zjišťujeme, že se k prameni dá dojet pohodlně autem a turistické šipky slouží pravděpodobně jen ke zmatení zahraničních turistů. K samotné vyvěračce vede pohodlná stezka přímo z náměstí městečka. Jsme kousek od pramene a řeka Sorgue už těď odpovídá spíše střednímu toku, než začínající říčce. Po 300 m dojdeme na konec údolí ohraničeného kolmými stěnami s mohutnou jeskyní uprostřed. Většinou je v jeskyni vidět bublající laguna, z které se stává již zmíněná řeka. My ovšem máme smůlu. Posledních 50 metrů v korytě jen hromada balvanů. Voda si asi našla cestu někde pod nimi a objevuje se až dál po proudu. Vracíme se k autu a směřujeme na vrchol Mont Ventoux, kde se chceme potkat s našimi cyklisty. Již po prvních metrech stoupání klienty CK ALPINY v duchu litujeme. Vrchol se zdá bát nekonečně daleko. Překonat 1500 m stoupání na 20 km je sportovní výkon, který je hoden obdivu. Ne nadarmo je dobití této hory Mekkou nejen francouzských cyklistů. Jedná se o jednu z nejtěžších etap Tour de France. Na vrcholu se to také skutečně hemží cyklisty snad ze všech koutů Evropy. Navzájem si gratulují a fotí se pod vrcholovou cedulí „Mont Ventoux 1912 m“. Borci z CK ALPINA už také dorazili. Máme pro ně překvapení ve formě vychlazeného piva, které po takovém výkonu neodmítne ani abstinent. Alpiňáci pokračují ve své etapě a my zatím poobědváme na čerstvém vzduchu a s překrásným výhledem francouzský sýr a čerstvou bagetu. Sjezd z vrcholu cyklistům naopak závidíme. 30 kilometrů bez šlápnutí je prostě paráda. Ještě, než se vrátíme do kempu, zamíříme do kaňonu řeky Nesque. Autem projíždíme po hraně kolmého srázu a zastavujeme na vyhlídkových terasách. Hluboko pod námi se rýsuje blankytně modrá stužka řeky Nesque. Silnice se nad kaňonem klikatí dobrých 20 kilometrů a každá vyhlídka nás překvapí novými a novými, úchvatnými výhledy.

15.8.
Navštívit Provence a nevidět moře, to by byla velká škoda. Ani já a ani táta nejsme žádní vodomilové a proto volíme kompromis, a jako cíl dnešního dne volíme NP Camargue. Tento národní park se rozkládá v oblasti mokřad a solných bažin v deltě řeky Rhony. Je domovem camarquských bílých koní, černých býků a rájem vodního ptactva, zejména plameňáků. Obývají ho kočovní cikáni a pastevci nazývaní Gardiens. Je zde cítit silný španělský vliv. Ve městech jsou všude plakáty na býčí zápasy a v městečku Les Stes-Maries-de-la-Mer jsme skutečně na opravdovou koridu narazili. V nestřeženém okamžiku jsem pronikl do arény a udělal pár rychlých snímků, ale to už mě jeden z „matadorů“, chystající večerní šou, zdvořile naznačuje, že tady nemám co dělat. Místní korida se od té španělské liší zejména v tom, že se býci v aréně nezabíjí, ale matadoři jim jen z rohů snímají bílé střapce a červené stuhy. Tato forma býčích zápasu je mi mnohem bližší. Po náročné akci jménem parkování se jdeme s tátou nejprve projít po pobřeží. Na plážích je pár otužilců a hlavně surfaři v neoprénech. Není totiž žádné vedro a sluníčko se spíše schovává za mraky než by pálilo, tak jak bychom u Středozemního moře předpokládali. Z pláže zamíříme do centra města, jemuž dominuje kostel Stes-Maries. Jeho hlavní zvláštností je, že se dá po úzkých točitých schodech vylézt na střechu, odkud je překrásný výhled na celé město a blízké pobřeží. Táta si do výšek netroufla a zatím zkoumá jídelní lístky restaurací. Být totiž v Camarque a nedat si steak z camarqueského býky by byla cestovatelská ostuda. Ovšem paella připravovaná na velkých pánvích přímo na ulicích je také lákavá. Nezbývá, než si střihnout. Já „vyhrávám“ paellu a táta, dítě štěstěny, si dopřeje steak. Nakonec jsme si stejně z talířů ujídali navzájem. Jak už jsem se na začátku zmínil, kopání v moři nás ani jednoho neláká, a tak hledáme jiné vyžití. Nabízí se nám plavba na lodi do delty Malé Rhony. Loď vyplouvá až za hodinu, kterou vyplníme úspěšným geocachingem. Plavba v samotné deltě Rhony byla celkem zajímavá, ale hlavním zážitkem bylo překonání par kilometrů na volném moři. Malá loď skákala po vlnách jak vozík na horské dráze. Jeden původně šťastný německý pár se po dvou vlnách, už ne tak šťastný, doslova odplazil směrem k toaletám. Slunce začalo konečně správně připalovat, tak nám ani nevadilo par vlnek, které nás přes bord lodi několikrát osvěžily. Během naší plavby jsme viděli stáda bílých koní, rohatých camarqueských býků, hejna volavek, několik klasických modro bílých pasteveckých obydlí s typickou rákosovou střechou a tu a tam z poza rákosí vykoukla i pestře malovaná maringotka camarqueských cikánů. Já jsem se však nejvíce těšil na závěrečnou část plavby na volném moři. Při zpáteční cestě nás už bylo na přední palubě podstatně méně, než při vyplutí. Ovšem tentokrát jsem byl „osvěžen“ až moc. Cestou zpět do L´Isle–sur–la-Sorgue jsme se s tátou zastavili na kávu v pouliční kavárně pod platanovou alejí ve městě Beaucarie s prázdnými úzkými uličkami a citadelou vypínající se (jedna keška do sbírky) nad řekou Rhonou strážící řeku společně s jejím protějškem, hradu jak vystřiženého ze hry „Carcassonne“, v Tarasconu. Dnešní večer se v kempu loučíme s alpiňáky a tak se nám tentokrát večírek lehce protáhl. Ale opravdu jen lehce.

16.8.
Program našeho posledního společného dne v Provence je nabitý k prasknutí. Začínáme návštěvou Orange. Město samo o sobě nijak nevyniká nad ostatní provencealská městečka. Skrývá ovšem významnou historickou památku, kterou je největší římské divadlo v Evropě s kompletně zachovalou scénou. Nejhezčí výhled na celý amfiteatr je z pahorku tyčícím se nad hledištěm. Stálo nás to sice trošku úsilí, ale pohled dolů nám dá na vynaloženou námahu hned zapomenout. Táta zůstává na vyhlídkové plošině a já se škrábu ještě kousek výš. Co by fotograf neudělal pro ten nejlepší záběr. Při sestupu do města nám náhoda do cesty postavila otevřenou bránu vedoucí ke schodům do hlediště. Využíváme hozenou rukavici a vstupujeme. Schody nás zavedli přímo doprostřed hlediště. Jsme tu trošku ilegálně, tak po pár fotkách vyklouzneme opět na ulici. Pohled z pahorku nad divadlem je stejně hezčí. Další stopou po Římanech v Orange je vítězný oblouk oslavující římské vítězství nad Kelty. Než se však k němu dostaneme, musíme se protáhnout centrem města. Protáhnout myslím doslova. Ulice jsou plné krámků a lidí. Na „“náměstí sýrů“, jak jsme ho pojmenovali, si po několika ochutnávkách kupujeme bochníček sýra a za pochodu posvačíme. Z Orange míříme do kaňonu řeky Ardéche. Čekáme podobné výhledy, jako v soutěsce Nesque, ale Ardéche nás ohromil mnohem víc. Řeka tu tvoří klikaté meandry, po kterých se plaví vodáci v barevných lodích, okolní kopce jsou ještě vyšší a špičatější a všechnu tu nádhernou podívanou završí překrásný přírodní most klenoucí se přes celou šíři řeky. K dobrému jídlu patří dobré víno. Proto po výborném francouzském menu nezamíříme nikam jinam než do Chateauneuf-du-Pape. Tato malá vesnička, kromě zříceniny papežského paláce, nenabízí žádné úchvatné památky, zato tu je jeden vinný sklípek za druhým, napěchovaný tím nejlepším francouzským vínem. Místní kamenitá půda plná oblázků funguje jaka akumulační kamna. Přes den se oblázky nahřejí od sluníčka a v noci zase vydávají teplo vinné révě. Proto se zde vínu tolik daří. Malé centrum je plné turistů kráčejících tak trošku rozevlátě a z jejich napěchovaných tašek se ozývá charakteristický cinkot. My také neodoláme a pár lahví vina také zakoupíme. Kde jinde uzavřít naše poznávání Provence, než v Avignonu. Naše auto parkujeme hned za hradbami, které obepínají celé středověké město, a spletitými uličkami míříme na náměstí Place du Palais, kde se nachází Papežský Palác. Tato obrovská bělostná stavba s vysokými nedobytnými zdmi na nás opravdu zapůsobila. Ani z nejzazšího koutu náměstí ji nemohu dostat do záběru celou. Procházíme se avignonskými uličkami a náměstíčky až se dostaneme k slavnému avignonskému mostu – Pont-St-Bénézet. Z původních 22 oblouků se zachovaly už jen poslední 4 a most tudíž bizarně končí uprostřed řeky. Dost bylo chození, památek a nakupování. Usedáme do kavárny na náměstí před Papežský palác, objednáváme si kávu a vzpomínáme na vše, co jsme v Provence za těch pár společných dní zažili. A bylo toho opravdu dost. Při zpáteční cestě do kempu se ještě stihneme zastavit v supermarketu, kde bereme regály se sýry, paštikami a dalšími pochutinami útokem. Nejvíce jsme si oblíbili kozí sýr. Sice trošku zapáchá, ale chutí se mu jiné sýry nevyrovnají. V autě máme ledničku, tak doufám, že tento páchnoucí poklad dovezu domů v pořádku.

17.8.
Ráno jedeme nejprve na letiště. Pro tátu už výlet do Provence končí. Já si ovšem ještě dovolenou o jeden den prodloužím. Mířím do města Moustiers-Sainte-Marie, nacházejícím se poblíž světoznámého kaňonu Verdon. Dálnici opouštím u Manosque a šplhám do kopců. Mám štěstí. Levandule na okolních polích není ještě sklizená. Vzpomínám na tátu, který se právě na tento pohled těšil nejvíce. Zastavuji a dělám pár fotek, abych mu přírodní fialový koberec dovezl alespoň v elektronické podobě. Historické městečko Moustiers-Sainte-Marie, známé svou faince (jemná keramika s bílou glazurou), si nechávám na zítřek a pokračuji hlouběji do verdonské soutěsky. Za vesnici Lapalud-sur-Verdon odbočuji vpravo a začínám stoupat k prvnímu vyhlídkovému místu do nejhlubšího kaňonu v Evropě. Postupně zastavuji na každé z dalších plošin a vyhlídek a kochám se pohledy do nekonečných hlubin divoké soutěsky, na ostré štíty hor a dravce plující po obloze. Verdon je opravdu ze všech francouzských kaňonů nejúchvatnější. Projíždím celý okruh, který mě dovede zpět do Lapalud-sur-Verdon. Nejsem ještě přírodními krásami Verdonu zcela nabažen, a proto se rozhoduji prohlédnout si i druhou stranu kaňonu. Nejprve sjíždím až na jeho dno. V jednom místě neodolám, trošku riskantně parkuji na krajnici a podniknu sestup až k řece. Ne že bych se chtěl úplně vykoupat, ale malé osvěžení není nikdy na škodu. Přes městečko Trigance se zříceninou hradu na kopci se dostávám na druhou stranu kaňonu. Výhledy jsou tu také pěkné, ale severní strana se mi líbila víc. Kousek před Moustiers-Sainte-Marie míjím rozlehlé blankytně modré jezero Lac-de Sainte Croix. Pláže jsou plné koupajících se lidí, hladinu čeří milionářské jachty a v ústí kaňonu dovádí desítky lidiček na kajacích a šlapadlech. Parkoviště jsou plná k prasknutí, takže mi nezbývá, než tudy jen profičet. Moc toho nelituji. Zavání to komercí. Poslední noc v Provence strávím v příjemném kempu s výhledem na Moustiers-Sainte-Marie uvězněné pod sluncem nasvícenými skalisky. Potkávám se tu opět s alpináky, kteří zde svůj zájezd končí a po večeří zamíří směrem k domovu. Postavím si stan a u studeného pivka pozoruji na obloze plachtící barevné padáky paraglidistů až do soumraku. Zítra mě čeká celodenní přejezd Francie, takže to moc na ponocování nevypadá. Marku! „Zuby a spát“.

18.8.
Den začíná trošku mrzutě. Praskla mi pojistka od napájení navigace, takže musím jet podle mapy. Cestou zastavuji na benzínkách a autodílnách a snažím se sehnat novou. Štěstí mám až téměř po dvou hodinách shánění. Bez spolujezdce se totiž podle mapy jede dosti obtížně. Najíždím na dálnici a uháním na sever. Kromě zastávky v Grenoblu na kávu jedu až do večera. Noc trávím ve stejném kempu jako při začátku cesty. Z celého dne musím zmínit přejezd Savojských Alp. Jako by z nenadání se přede mnou vynořila obrovská hradba ostrých hřebenů a štítů se zbytky sněhu na vrcholcích. Byla to nádhera. Teď už vím, kam zavítám při další návštěvě Francie.

19.8.
Budím se brzo ráno a hned vyrážím na cestu. Snídani i oběd odbývám při tankování a kolem páté se už doma vítám s rodinou.

Závěr
Provence je bezesporu krásný kraj se spoustou kulturních i přírodních zajímavostí. Ale vysoké denní teploty a velké množství turistů mi dojem z kraje levandule, kamenných vesnic a pohody u sklenky vína tak trošku kazí. I když to bylo asi spíše způsobeno výběrem období. Jsem rád, že jsem zde mohl s tátou strávit nabytý týden a doufám, že se hlavně tátovi výlet líbil. Příště třeba zavítáme na můj oblíbený Balkán.

Sepsal: Marek Schauer